Featured

First blog post

This is the post excerpt.

Advertisements

This is your very first post. Click the Edit link to modify or delete it, or start a new post. If you like, use this post to tell readers why you started this blog and what you plan to do with it.

post

20 March, 2017 11:51

OBSAH

Vypočítavá nevěsta 7

Betty Neelsová

Vypůjčené dítě 143

Liz Fieldingová

VYPOČÍTAVÁ NEVĚSTA

Betty Neelsová

PRVNÍ KAPITOLA

V pokoji byli tři lidé: starší muž s vlasy již trochu prošedivělými, důstojným vzezřením a pěstěným knírkem, dáma nejistého věku, která musela být v mládí velice přitažlivá a jejíž pečlivě nalíčená tvář prozrazovala znepokojení, a mezi nimi děvče, mladá dáma s rusými vlasy, svázanými do copu, a tváří, která, i když nebyla vysloveně krásná, přitahovala pozornost. Měla šedé oči, hrdý nosík a široká ústa, jemně zvlněná.

Starší muž dokončil svou řeč, srovnal před sebou papíry a upravil si brýle. Když žena nepromluvila, jen se vyděšeně dívala před sebe, ozvalo se děvče.

„Pane Trumpe, budeme potřebovat vaši radu. Je to pro nás překvapení… neměly jsme ani tušení… Otec se mnou nebo s matkou o penězích prakticky nemluvil, i když pár týdnů před smrtí…“ hlas se jí zachvěl „…mi říkal něco o investici, kterou vydělá spoustu peněz. Ale když jsem se ho na to ptala, jen se zasmál a tvrdil, že je to docela vzrušující a že si musím počkat.“

Hlas pana Trumpa zněl suše: „Váš otec měl dost prostředků na slušné živobytí pro vás pro všechny. Ale investoval značnou sumu peněz do nové počítačové společnosti, řízenou skupinou bezohledných mladíků. Když po několik týdnů přinášela zisk, rozhodl se váš otec vložit do společnosti i zbytek svého majetku. Jenže celá ta bublina splaskla a většina investorů se dostala na mizinu. Abyste odvrátily bankrot, budete muset prodat tento dům, auto a většinu nábytku. Jsou to cenné kusy, které by měly něco vynést.“

Podíval se na její matku a dodal: „Rozuměla jste tomu, co jsem řekl, paní Dawsonová?“

„Budeme chudé,“ popotáhla. „Nebudeme mít žádné peníze. Jak budeme žít?“ Rozhlédla se. „Můj milovaný dům – a jak budeme cestovat, bez auta? A co šaty? Nebudu chodit nahá.“ Začala usedavě plakat. „Kam se podějeme?“ A než mohl někdo cokoli říct, dodala: „Emmo, budeš muset něco vymyslet…“

„Nepropadej beznaději, mami. Pokud prodej tohoto domu a ostatního majetku uhradí všechny dluhy, můžeme se přestěhovat do chaty v Salcombe. Najdu si práci a bude se nám dařit docela dobře.“

Pan Trump pokýval hlavou. „To je velice rozumný přístup. Jsem si jist, že až se všechno prodá, nejen že tím pokryjete dluhy, ale ještě vám něco zbude. Během léta určitě nebude těžké najít si nějakou práci a možná, že se nějaká najde i pro vás, paní Dawsonová.“

„Práce? Pane Trumpe, nikdy v životě jsem nepracovala a nemám v úmyslu začít s tím nyní.“ Znovu se rozplakala. „Můj drahý manžel by se obracel v hrobě, kdyby uslyšel, co jste mi teď navrhl.“

Pan Trump si zastrčil papíry do aktovky. O paní Dawsonové měl vždy mínění, že je to šarmantní dáma, trochu rozmazlovaná manželem, ale i tak oplývající roztomilostí, která jeho staromódním představám o ženách vyhovovala, ale nyní, při pohledu na její výraz, přemýšlel, zdali se nezmýlil. To Emma byla úplně jiná, rozumná mladá žena, plná energie, milá a přátelská – a mluvilo se o jejím sňatku. Což by mohlo vyřešit jejich potíže. Rozloučil se, ujistil je, že se ihned pustí do vyřizování jejich záležitostí, pak nasedl do auta a odjel.

Emma vyšla z ohromného přijímacího pokoje, prošla rozlehlou halou a vešla do kuchyně. Byl to obrovský dům a vybaven byl dle přání paní Dawsonové tím nejstylovějším nábytkem. Měli pokojskou, srdečnou ženu, která přicházela dvakrát týdně, aby poklidila.

Emma zapnula rychlovarnou konvici, nachystala čajový podnos, vytáhla sušenky, a protože služebná měla dneska volno, prohledala skříňky, aby našla plechovku s cukrovím. Ona i matka mohly cítit určitou hořkost, ale šálek čaje a trocha ořechového cukroví jim určitě neuškodí. Alespoň to si Emma říkala.

Paní Dawsonová ještě stále seděla v křesle a otírala si vlhké oči.

Sledovala, jak jí Emma nalévá šálek čaje. „Jak bych mohla jíst nebo pít,“ hořekovala, „když se náš život ocitl v troskách?“

Mezitím si vzala sušenku.

Emma si ukousla. „Měly bychom uvědomit paní Timsovou. Platíš jí měsíčně nebo týdně?“

Paní Dawsonová se zatvářila bezradně. „Netuším. Tvůj otec mě s takovými věcmi nikdy nezatěžoval. A to děvče, které chodí poklízet – Ethel – co s ní?“

„Měla bych si s nimi promluvit a dát jim vědět? Asi budou chtít nějaké odstupné, když otcův konec přišel tak náhle.“

Emma polkla trochu čaje smíchaného se slzami. Milovala svého otce, i když si nikdy nebyli skutečně blízcí. On měl v oblibě spíše jejího o čtyři roky mladšího bratra, který byl naneštěstí někde na cestách, když pro špatné výsledky musel zanechat studia.

Ani nevěděla, kde vlastně je. Poslední známá adresa byla Jáva, pak měl namířeno do Austrálie. Ale i kdyby jeho adresu znala a on se okamžitě vrátil, stejně by nemohl nijak pomoci.

Byl to milý kluk a měla ho ráda, ale matka ho natolik rozmazlila, že si s ničím nedělal hlavu a neměl v úmyslu se zabývat nějakou kariérou.

Když zemřela jejich babička, zdědil menší majetek a tím pokryl náklady na svou cestu. Pomyslela si, že je nepravděpodobné, že by přerušil svou cestu, nejspíš by namítl, že je na opačném konci světa a že se pan Trump o otcovy záležitosti postará. Stejně by měl pocit, že ona i matka mají ve skutečnosti prostředků dost.

Emma si své myšlenky raději nechala pro sebe, uložila matku k odpolednímu odpočinku a šla uvařit večeři. Paní Timsová připravila suroviny k vaření a stejně jinak nebylo co dělat. Emma se posadila, vzala si tužku a papír a sepsala všechno, co se muselo zařídit.

To byl velký úkol! Nepředpokládala, že by to zvládla sama. Pan Trump se postará o komplikace spojené s financemi, ale co prodej domu a jejich majetek? A co z toho si budou moci ponechat? Pan Trump se zmínil o úvěru a o půjčkách od přátel, kterým byl slíbený slušný zisk.

Emma položila hlavu na stůl a plakala. Ale ne dlouho. Otřela si oči, vysmrkala se a znovu odhodlaně sebrala tužku.

Pokud si budou moci ponechat chatu, budou mít alespoň bydlení bez nájmu, navíc v místě, které měla moc ráda, i když její matce připadal společenský život na malém městě nudný. Ale bylo levnější bydlet tam. Najde si práci, během léta může dělat třeba číšnici nebo poklízet v hotelu nebo prodávat v obchodě. Zima asi nebude bez problémů, malé město upadá do klidu, ale Kingsbridge byl v dosahu autobusu a tam byla spousta malých obchodů a kaváren…

Emma dostala lepší náladu a napsala si seznam věcí, které si určitě bude moci ponechat. Všechno, co se dá prodat, budou muset oželet, i když matka se bude se svými šperky asi loučit dost těžce, ale obě měly drahé šaty – otec na nich nikdy nešetřil – a to jim pro začátek pomůže.

Dodělala večeři a zalitovala, že Derek nezůstane v Anglii ještě alespoň tři dny. Nebyli zasnoubeni, ale už nějakou dobu plánovali společnou budoucnost. Derek byl seriózní mladý muž a dal jí najevo, že jakmile ho v bance, kde pracoval, povýší, vezmou se.

Emmě se líbil, zamilovala by se do něho a nejspíš by jí to nedalo žádnou práci. Přestože on se k ní choval oddaně, měla pocit, že nechce dávat najevo své skutečné city, dokud ji nepožádá o ruku. Byla s tím smířena, život to sice nebude moc vzrušující, ale milý manžel, který se postará o jedno či více dětí, a hezký dům, to by mělo zaručit štěstí.

Chtěla se vdát, bylo jí dvacet sedm, ale od doby studií se vždycky našel nějaký důvod, proč nemohla odejít z domu a stát se nezávislou. Doufala, že až James dokončí univerzitu, bude volná, ale v okamžiku, kdy začala spřádat nějaké plány, zjistila, že James si již zajistil nejméně dva roky mimo domov a matka propadala při představě, že obě děti jsou z domu, hysterii. A otec samozřejmě souhlasil…

Možná si matka přála, aby se s Derekem rozešla, i když se o tom dalo pochybovat. Zeť, který má nějaký majetek, by byl jedním z východisek…

Tři následující dny čekala Emma na Derekův návrat. Práce s vyhlášením úpadku byla vyčerpávající, protkaná návštěvami drsně vyhlížejících mužů s aktovkami. Jelikož matka prohlásila, že s tím nemá nic společného, byla to Emma, kdo musel odpovídat na otázky a vyplňovat jejich dotazníky.

„Ale nepodepíšu nic, co mi neschválí pan Trump,“ upozorňovala je.

Bylo to všechno velice znervózňující, ráda by byla na chvíli sama, ale vůbec neměla čas. Starala se o domácnost, zatímco matka seděla, zírala a poplakávala a paní Timsová a Ethel byly zaražené nečekaným zvratem.

Přijel Derek, se smutným obličejem vyjádřil paní Dawsonové svou soustrast a zašel s Emmou do otcovy kanceláře. Ale pokud čekala, že se bude moci na jeho rameni vyplakat, zklamal ji. Byl zdvořilý, milý, ale bylo jasné, že si ji nevezme. Měl důležitou práci v bankovnictví, a kdyby si vzal dceru někoho, kdo tak lehkovážně přišel o majetek, rozhodně by to jeho kariéře neprospělo.

Trpělivě vyslechl její problémy, zjistil, že naštěstí za ní stojí muž, jako je pan Trump, který jí poradí, a navrhl, aby spolupracovala, jak jen to lze.

„Obávám se, že není jiného východiska,“ upozornil ji nakonec. „Prošel jsem si celou tu záležitost, když jsem přijel. Nedělej si naděje, že něco vybojuješ. Doufejme, že až všechno prodáte, pokryje to dluhy.“

Emma si ho prohlížela – dobře vyhlížející třicátník, ušlechtilého chování, vybraných mravů, čestný a rozvážný. Předpokládala, že jeho práce mu vyhnala ze srdce všechen žár a nahradila ho rozvážností, která mu brání pomoci jí za každou cenu.

„No,“ vyrazila ze sebe nejistým hlasem, „jaké štěstí, žes mi nevolal, takže ti žádný telefonát nemusím oplácet.“

Zatvářil se překvapeně. „Nevzpomínám si, že bychom hovořili o společné budoucnosti.“

„Není to nutné, že ne? Žádnou nemám, co? Pokud se tebe týče.“

Ulehčeně přitakal. „Jistěže. Jsem rád, Emmo, že to chápeš, a doufám, že ve mně budeš vždycky vidět přítele. Kdybych ti mohl nějak pomoci… na příklad s financemi?“

„O finance se stará pan Trump, ale díky za nabídku. Měli bychom se z toho dostat, jakmile se to trochu urovná.“

„Fajn. Občas zavolám a poptám se, jak se daří…“

„Budeme balit – radši nevolej.“ Nasadila zdvořilý, leč odtažitý tón: „Dáš si šálek kávy nebo čaje, než půjdeš?“

„Ne, díky. Musím do kanceláře, mám tam práci.“

Rozloučil se s paní Dawsonovou, a když ho Emma doprovodila ke dveřím, políbil ji na tvář. „Kdybys někdy potřebovala pomoc nebo radu…“

„Díky, Dereku.“

Asi by měla říct něco na rozloučenou, ale kdyby řekla ještě slovo, rozplakala by se.

„Jaké štěstí, že máš Dereka,“ prohlásila paní Dawsonová, když k ní Emma přišla. „Určitě ví, co by teď měl udělat. Tichou svatbu tak brzy, jak jen to půjde.“

„Derek si mě nevezme, mami. Ohrozilo by to jeho kariéru.“

Její matka se znovu rozplakala.

„Emmo, to přece není možné. To není, jako kdyby to byl nějaký mladík bez prostředků a bez budoucnosti. Není žádný důvod, proč by sis ho nemohla okamžitě vzít.“ Ostře dodala: „Nerozešla ses s ním, že ne? Protože to bys byla velice hloupá.“

„Ne, mami, bylo to Derekovo přání.“ Emmě bylo matky líto. Vypadala tak opuštěně, byla hezká a potřebovala někoho, kdo by jí připravil pohodlný život. „Mrzí ho to, ale musí myslet na svou kariéru a sňatek se mnou by mu vůbec neprospěl.“

„Nemůžu pochopit, co to tvého otce napadlo…“

„Otec to udělal, protože nám chtěl dopřát všeho, po čem bychom mohly zatoužit,“ odpověděla odměřeně Emma. „Nikdy ti nic neodmítl, mami.“

Paní Dawsonová znovu poplakávala. „Ale podívej se, jak jsme dopadly. Pro tebe to není tak hrozné, jsi mladá a můžeš pracovat, ale co já? Mé nervy mi nikdy nedovolily dělat něco namáhavého a všechny ty starosti mi způsobily trvalou migrénu. Myslím, že mě to všechno položí.“

„Udělám ti horké mléko a do postele ti dám teplou láhev, mami. Dej si koupel, a až budeš hotová, přijdu a ujistím se, že ti nic nechybí.“

„Vždycky mi už bude něco chybět,“ zasténala paní Dawsonová.

Vypadala jako malé uplakané dítě a Emma ji objala. Její matce se zhroutil svět, a i když život už nikdy nebude takový, jaký býval, udělá všechno, aby jejich budoucnost byla šťastná.

Na okamžik si dovolila přemýšlet o vlastní budoucnosti. Vdaná za Dereka by měla příjemný, bezpečný život. Měla by dům, o který by se starala, děti, o které by pečovala, milujícího manžela a tolik společenského života, kolik by chtěla. Ale na to teď musí zapomenout. Teď musí zabezpečit pohodlný život pro matku, najít si práci a nové přátele. Na další se ani neopovážila pomyslet. James se možná vrátí domů, ale on má vlastní plány a považuje za samozřejmé, že ona se postará o matku. Pomůže, když to bude potřeba, ale nedopustí, aby to ohrozilo jeho vlastní plány.

Rychle prodaly dům, nejlepší kusy nábytku a křehký čínský porcelán a sklo. Prodaly i většinu stříbrných příborů a najednou jí dům bez nábytku a vybavení připadal pustý a nehostinný. Ale i tak jim zbyla spousta věcí, i když Emma uklidila neprodejné věci, jako levné čínské nádobí, hrnce, postel a stůl, které si mohly nechat. Přicházeli přátelé jejích rodičů, rozzlobení, přátelští i zvědaví. Vyjadřovali vřelé sympatie, ale přísliby pomoci zněly nezávazně. Emma musí i s matkou přijet, jakmile se to vyřeší, přijedou je navštívit do Salcombe. Takové hezké místo, mají takové štěstí, že se mohou přestěhovat do tak hezkého domu…

Emma si utírala nos do kapesníku a pochybovala, že se z těch řečí něco splní.

Pan Trump udělal, co mohl. Všechny dluhy byly uhrazeny a na kontě jim zůstalo pár set liber. Její matka dostane vdovský důchod, ale nic víc. Díkybohu, řekla si Emma, je začátek dubna a nemělo by být příliš těžké najít si nějakou práci, protože v Salcombe začíná sezona.

Odjely jedno deštivé, chladné ráno – v den, kdy zima konečně skončila. Emma zamkla vstupní dveře, hodila klíček do schránky na dopisy a nasedla do starého roveru, který jim zůstane, dokud nedojedou do Salcombe. Bentley jejího otce byl pryč, stejně jako všechno ostatní.

Neohlížela se, protože by se mohla rozplakat, a projíždět Londýnem s uplakanýma očima by bylo nebezpečné. Paní Dawsonová plakala. Plakala většinu jejich cesty, přestala jen na chvíli, aby Emmu ujistila, že nemá žádné srdce, když jí může navrhnout, aby se zastavily na kávu.

Do Salcombe dorazily pozdě odpoledne a jako vždy, pohled na nádhernou krajinu a široké pláže povzbudil Emmu na duchu. Nějakou dobu v chatě nebyly, ale nic se nezměnilo. Domek stál na konci řady podobných stavení, se zahrádkami směrem k vodě. U pobřeží kotvilo množství loděk a plachetnic. Byly pár minut chůze od hlavní ulice, ale přece v soukromí.

Nebylo kam zaparkovat auto. Emma zastavila v úzké boční uličce a vyrazily po chodníku, prošly brankou a odemkly dveře. Celé roky se tu o to starala jedna místní žena. Emma jí napsala, a když teď vešly dovnitř, bylo poklizeno, prach byl setřený a v ledničce bylo mléko.

Paní Dawsonová na prahu domu zaváhala. „Je to tak malé,“ prohlásila bezradným hlasem, ale Emma se kolem sebe rozhlížela s radostí a ulehčením. Tohle byl domov, malý obývací pokoj, s okny a dveřmi do zahrady, malá kuchyňka vedle a malý dvorek. Nahoře pak dvě ložnice a společná koupelna. Nábytek byl jednoduchý, ale pohodlný, závěsy milé a na zahradě otevřené ohniště.

Objala matku kolem ramen.

„Dáme si čaj a potom přinesu zavazadla. Zeptám se v hospodě, jestli můžu nechat auto v jejich garáži, než ho budu muset prodat.“

Když ten večer uléhala, byla unavená. Musela se postarat o zavazadla a auto, zapálit oheň a připravit lehkou večeři, teprve pak uložila matku. Byl to dlouhý den, pomyslela si, když se zavrtala do peřin, ale byly v chatě, nikomu nic nedlužily a v bance měly nějaké peníze. Pan Trump jim nabídl svou pomoc, což o Derekovi říct nemohla. „Je dobře, že jsme se rozešli,“ pomyslela si.

Ale bolelo to.

Ráno zašla do hostince a poprosila majitele, aby jí na pár dnů umožnil zaparkovat auto, než ho předá novému majiteli, a pak zašla na nákup. Matka prohlásila, že je z toho všeho hrozně unavená, a Emma ji nechala, ať vybalí šaty. Nebyl to dobrý začátek dne, ale ráno bylo slunečné a město v paprscích slunce zářilo.

Skoro všechny obchody byly otevřeny, čekaly na první zákazníky a ona se svými nákupy nepospíchala. Zastavovala se u všech výloh, u všech butiků, zašla do knihovny, aby se tam přihlásila, objednala dovážku mléka a novin a přečetla si inzeráty na výlohách krámků. Našla několik nabídek práce. U řezníka nakoupila žebírka a pak zamířila k zelináři. Oba si ji pamatovali, takže měla příjemný pocit, když vstupovala k pekaři.

S uspokojením nasála vůni čerstvě upečeného chleba. Viděla housky a cukroví, rohlíčky a koblihy. Váhala, co si vybrat, když do obchodu vešel někdo další. Otočila se a pohlédla do čistých modrých očí, které ji intenzivně sledovaly. Patřily mladému, pohlednému muži s ostře řezaným nosem a úzkými rty. Na sobě měl starý svetr a jeho vlasy přímo volaly po hřebenu…

Přestal na ni zírat, natáhl se, vzal si z pultu dvě housky a ukázal je pekařce. Konečně se usmál. „Napište mi to na účet, paní Trottová,“ zavolal a byl pryč.

Emma se chtěla zeptat, kdo to byl, ale vycítila, že paní Trottová by jí to neřekla, a tak mlčela. Určitě bydlí ve městě, když tady má účet. Nevypadal jako rybář nebo farmář a nebude mít obchod, když se obléká takhle, a navíc na nic podobného nevypadal. Měl příliš neomalený pohled, netoužila po dalším setkání, ale i tak by bylo zajímavé vědět, kdo to je.

Vrátila se do chaty a našla netrpělivého muže, který si přijel pro auto, takže na neznámého z pekařství rychle zapomněla.

Bylo důležité najít si práci, ale nespěchala s tím, aby vzala první volné místo. Po chvíli přemítání se rozhodla, že zvládne dvě zaměstnání na poloviční úvazek. To jí během sezony pomůže, potom by mohlo být těžké najít i jediné podobné místo.

„Musím kout železo, dokud je žhavé,“ řekla si Emma a pár dnů pročítala inzeráty. Chodila městem křížem krážem a sledovala, co se nabízí. Hledali číšnice a taky kadeřnici. Pokojské v hotelech, prodavačky v obchodech se suvenýry, někoho na úklid letních chatek a nějakou vzdělanou dámu jako asistentku do knihovny na dva večery týdně…

Bylo štěstí, že během nákupů s matkou jim vstoupila do cesty žena, která je vřele pozdravila.

„Paní Dawsonová – a Emma, nemýlím-li se? Možná si na mě nepamatujete. Bydlím v hotelu, můj manžel zemřel a já tak ráda vidím známé tváře…“ Nadšeně dodala: „Pojďme spolu na kávu a na kus řeči. Máte s sebou i manžela?“

„Já jsem taky vdovou – vy jste paní Craigová, viďte? Už si vzpomínám, strávili jsme jednou kouzelný večer nad kartami. Můj manžel před nedávnem zemřel a já jsem se i s Emmou přestěhovala sem.“

„To je mi moc líto. Chápu, že jste na nějakou dobu chtěly odejet z Richmondu. Co kdybychom si později daly partičku bridge?“

Paní Dawsonová se rozzářila. „To by bylo báječné…“

„Tak to musíte rozhodně přijít ke mně do hotelu.“ Paní Craigová chápavě pokývala hlavou. „Potřebujete nějaké rozptýlení.“ Usmála se na Emmu. „Určitě tady máte nějaké přátele z dřívějška.“

Emma srdečně souhlasila. „Ach, jistě, samozřejmě,“ a pak dodala: „Musím si teď zavolat a vy si zatím dejte kávu.“ Podívala se na matku. „Uvidíme se později doma.“

Odběhla. Zbytek nákupů může počkat. Ale teď měla příležitost zajít do knihovny…

Knihovna byla na konci města a mezi regály chodila jen hrstka lidí. Za pultem stáli dva lidé: přísně vyhlížející žena s úděsným účesem a vedle dívka, módně oblečená a nápadně nalíčená. Vzhlédla od hromádky knih, které připravovala, a usmála se na Emmu. Emma se zastavila a oslovila přísně vyhlížející ženu.

„Dobré ráno,“ pozdravila. „Inzerujete, že hledáte asistentku na dva dny v týdnu. Měla bych o tu práci zájem.“

Žena si ji prohlížela. Pak krátce řekla: „Jmenuju se slečna Johnsonová. Máte nějaké zkušenosti?“

„Ne, slečno Johnsonová, ale mám ráda literaturu. Měla jsem skvělý prospěch v anglické literatuře, francouzštině i v moderním umění. Je mi dvacet sedm a od ukončení studií bydlím doma. Přistěhovala jsem se sem s matkou a hledám práci.“

„Dva dny v týdnu, šest hodin, necelých pět liber za hodinu.“ Hlas slečny Johnsonové nezněl příliš povzbudivě. „Od pěti do sedmi každé úterý a čtvrtek. Zřídkakdy hodiny navíc, jen pokud někdo onemocní nebo bude mít volno.“ Odkašlala si. „Vypadáte rozumně. Nehledám nějakou bláznivou holku, která po týdnu uteče.“

„Bude se mi tu líbit, jestli mě vezmete,“ ubezpečila ji Emma. „Chcete doporučení?“

„Samozřejmě, co nejdříve. Pokud budou uspokojující, můžete nastoupit na týdenní zkoušku.“

Emma napsala adresu pana Trumpa včetně telefonního čísla a pak i adresu doktora Jakeše, který ji znal už léta. „Dáte mi vědět, nebo mám zavolat? Zatím nemáme telefon. Ale je to otázka pár dnů.“

„Máte pokoj nebo apartmá?“

„Ne, bydlíme v chatě Waterside na konci Viktoriánského nábřeží.“

Slečna Johnsonová se podívala trochu méně přísně. „Bydlíte tam? Pronajali jste si ji na léto?“

„Ne, patří mé matce.“

I když Emmě připadalo, že to místo je její.

Zdvořile se se slečnou Johnsonovou rozloučila a vyšla zpět na hlavní třídu, pak vyrazila po úzké silnici nahoru do hor, podél řady útulných chatek. Poslední chata úplně nahoře byla o něco větší než ty ostatní, a zrovna tam mířila.

Zaklepala na dveře. Žena, která otevřela, byla mladá, štíhlá a vysoká a na Salcombe trošičku příliš módně oblečená. Její účes i nalíčení byly dokonalé.

Prohlédla si Emmu od hlavy až k patě a zeptala se: „Co si přejete?“

„Hledáte někoho na úklid prázdninových chatek…“

„Pojďte dál.“ Zavedla Emmu do příjemně zařízeného obývacího pokoje.

„Pochybuju, že to zvládnete. Je to těžká práce – každou středu a sobotu. Musíte uklidit chatky a připravit je pro nové návštěvníky. Některé jsou v hrozném stavu, to si pište. Potřebuju někoho pouze na tyto dva dny. Začíná se v deset ráno a ve čtyři odpoledne musí být všechno připraveno pro další turnus.“

Vybídla Emmu, ať se posadí. „Postele, koupelny, pokoje. Vyčerpávající. Úklid kuchyní – to znamená i kredence. Tady si vyzvednete pomůcky na poklizení a než odejdete, zase je vrátíte. Je to šest hodin práce denně, pět liber na hodinu plus spropitné, pokud ho někdo nechá.“

„Je to na dva dny?“

„Přesně tak. Budu potřebovat doporučení. Nejste místní, viďte? Ještě jsem vás neviděla. Sama to nezvládnu. Ty chaty patřily mému otci a já jsem je převzala před rokem nebo dvěma. Na celou sezonu jsou chatky zamluvené.“

Překřížila si jednu nohu přes druhou. „Zkusíme to na týden, nebo si to rozmyslíte?“

„Bydlím tady,“ prohlásila Emma. „A potřebuju práci. Ráda bych to vzala, pokud se vám budou líbit moje doporučení.“

„Budu ráda, když to vezmete. Místní holky taková práce neláká.“

Emmu taky moc nelákala, ale šedesát liber týdně, to už ano…

Znovu předala jména osob, které jí mohou poskytnout doporučení, a domluvily se, že jí dá vědět. „Pokud vás přijmu, musím vám to tady ukázat. Další dvě chatky uklízí jiné děvče.“

Emma se vrátila domů, dala si oběd a vyslechla zážitky své matky s paní Craigovou. „Požádala mě, abych zašla do hotelu a zahrála si s ní bridge.“ Zaváhala. „Hraje se o peníze – sázky jsou malé…“

„No,“ řekla Emma, „ty hraješ dobře, nebo ne? Nepředpokládám, že bys prohrála. Je milé mít přítelkyni a určitě si najdeš další, jakmile začne sezona.“

O dva dny později našla ve schránce dopis. Její doporučení pro práci uklízečky byla dostačující, takže následující sobotu mohla nastoupit a ještě předtím si domluvit prohlídku. Podpis zněl Dulcie Brooke-Tighová.

Zašla do knihovny a slečna Johnsonová jí suše oznámila, že její doporučení jsou dostatečná a že v úterý může nastoupit. „Týden na zkoušku a plat budete dostávat každé úterý večer.“

Emma měla vyhlídku na velice slušný příjem a v neděli zašla s matkou do kostela, aby za své štěstí poděkovala.

Poklizení byla tvrdá práce. Paní Brooke-Tighová, navzdory svým ospalým móresům, byla drsnou obchodnicí, zaměřenou na vydělávání peněz. V chatkách bylo dost práce pro dva lidi, ale dokud měla někoho, kdo to byl ochoten dělat, nestarala se o to. Dala Emmě na starost dvě chatky, upozornila ji, aby do práce chodila včas, pak se rozloučila a zmizela ve vlastní chatě. Jí samotné se v Salcombe nelíbilo, ale prázdninové chatky přinášely peníze…

Když Emma, na vteřinu přesně, vešla do knihovny, bylo v ní překvapivě mnoho lidí.

Slečna Johnsonová neztrácela čas přátelskými řečmi. „Phoebe ti ukáže police, potom přijď sem a já ti ukážu jak označovat knížky. Pokud budu mít práci, vezmi vrácené knihy a ulož je do polic. A dělej to pečlivě, nemám ráda odbytou práci.“

To neznělo moc povzbudivě, ale Phoebino zamrkání vypadalo přátelsky. Práce nebyla obtížná ani únavná a Emma, která knížky milovala, zjistila, že tři hodiny uplynuly jako voda. A slečna Johnsonová, navzdory svému chladnému rozloučení, neměla žádné připomínky.

Emma se vrátila do chaty, snědla pozdní večeři a pak se věnovala svým počtům. Matčin důchod spolu s penězi ze dvou zaměstnání by jim měly zaručit přijatelné pohodlí. Nebudou mít nadbytek, ale mají drahé oblečení, které jim vydrží roky… Vysvětlila to matce, která jí však naslouchala netrpělivě a pověřila ji, aby se o finance starala ona. „Uvědomuju si, že budu muset obětovat část svého důchodu, ale doufám, že mi zbude na kadeřníka a aspoň něco si budu moct dopřát?“

Emma si to v duchu propočítala a nabídla štědrou část penze – více, než mohla postrádat. Ale radost a štěstí její matky jí byly vším – po letech života v luxusu, zvyklá mít vše, po čem zatoužila, nebyla připravená přizpůsobit se skromnějšímu způsobu života.

V sobotu vyrazila do chatek. Řekla matce, že má dvě místa, popsala poklizení a práci v knihovně, a protože matka šla za paní Craigovou, Emma se nabídla, že nakoupí a že na ni nemusí čekat s obědem.

Tušila, že to bude těžká práce, a byla. Hosté se ani v nejmenším nenamáhali chatku poklidit a už vůbec se nestarali o čistotu. Emma ji vygruntovala a uklidila, pak vysála a povlékla postele, vypucovala sporák a nádobí a koupelnu. Odměnou jí bylo pochvalné pokývání hlavou od paní Brooke-Tighové, a co bylo nejlepší, spropitné, které našla v ložnici – nebylo to moc, ale vylepšilo to těch třicet liber, které dostala při odchodu.

„Ve středu v deset,“ rozloučila se paní Brooke-Tighová.

Emma kráčela dolů s dívkou, která uklízela spodní dvě chatky.

„Chová se k nám hrozně,“ prohlásilo to děvče. „Nedala nám ani šálek kávy. Zůstaneš tady?“

„Ale jistě,“ přikývla Emma.

Budoucnost, i když nebude růžová, slibovala jistotu, dokud lidé, jako je paní Brooke-Tighová, budou potřebovat její služby.

Když přišla domů, matka jí vyprávěla, že paní Craigová potkala během posezení nad kávou přítele a že byli na oběd v malé restauraci za butikem. „Pozvali mě, miláčku, a musím uznat, že to bylo příjemné,“ usmála se. „Nacházím přátele. Musíš si je najít taky, drahoušku.“

Emma přitakala: „Jistě, mami,“ a přemýšlela, kde na to najde čas. Dívky jejího věku? Muži? Napadlo ji, že jediným člověkem, kterého by ráda znovu potkala, byl muž z pekárny.

DRUHÁ KAPITOLA

Emma byla vděčná za nedělní klid. Byl to hektický týden, plný pochyb a starostí a nejistoty. Ale zvládla to. Měly nějaké peníze a brzy to bude ještě lepší. Zašlas matkou do kostela a byla ráda a s potěšením zaznamenala, že jedna nebo dvě dámy tam matku s úsměvem zdravily. Pokud se její matka usadí a začne žít společenským životem, který vždycky zbožňovala, všechno bude veselejší. Dokonce by během zimy mohla brát nějaké večerní hodiny a tam se s někým seznámit…

V pondělí poklidila doma, nakoupila a vyprala prádlo. Matka zatím zašla do knihovny. Na cestě zpět se zastavila v butiku a našla okouzlující šátek, který se jí přesně hodil k šedivým šatům. „Bylo to dražší, než kolik jsem chtěla utratit, miláčku,“ vysvětlila, „ale moc se mi líbil a v úterý dostanu důchod…“

V úterý večer byla knihovna poloprázdná.

„Je uvítání nových hostů,“ vysvětlila jí slečna Johnsonová. „Po sedmé začne hukot.“

Kývla směrem k hromadě knih. „Uspořádej ty knížky do polic, co nejrychleji. Phoebe něco hledá pro jednoho zájemce.“

S vědomím, že o hodinu později bude knihovna plná návštěvníků se zájmem najít něco hezkého ke čtení, byla Emma překvapená, když slečna Johnsonová poslala Phoebe, aby na dveře pověsila cedulku ZAVŘENO.

Emma právě klečela na zemi a sbírala knížky, které někdo shodil na podlahu, když se otevřely dveře a vešel muž, kterého znala z pekárny.

Slečna Johnsonová vzhlédla. „Máme zavřeno, doktore,“ prohlásila suše, ale přitom se usmívala.

„Nemáte náhodou Medvídka Ruperta? Knihkupectví je zavřeno a malý William ze sousedství bez něho neusne. Musí to být Medvídek Rupert,“ usmál se na slečnu Johnsonovou a Emma si všimla, jak pod jeho úsměvem slečna Johnsonová taje.

„Emmo, přines z poslední police Medvídka Ruperta.“

Když se Emma zvedla, podíval se na ni.

„Vida, vida,“ řekl si tiše a jeho pohled byl stejně upřený jako v pekařství.

Zneklidňovalo ji to, takže když přinesla knížku, zeptala se odměřeně: „Mohu vidět vaši průkazku?“

„Copak nějakou mám? I kdybych věděl, kde je, nešel bych pro ni, zatímco malý William řve jako na lesy.“

Vzal si knížku, poděkoval slečně Johnsonové a byl pryč.

Emma uspořádala knížky na svá místa a doufala, že někdo promluví. Nakonec to byla Phoebe.

„Chudák. Vsadím se, že měl náročný den, a teď bude celý večer číst klukovi knížku. Jako kdyby neměl dost vlastních starostí…“

Slečna Johnsonová opatrně dodala: „Je velice oddaný dětem. Emmo, poznač si, že ta knížka není v knihovně. Doktor Dyke ji určitě vrátí.“

No, pomyslela si Emma, alespoň vím, kdo to je. A po cestě domů se nenápadně zeptala Phoebe: „To je jediný místní doktor?“

„Chraň bůh, to ne. Jsou tady tři lékaři a on tady normálně neordinuje, jenom na pár měsíců zaskakuje za doktora Finna.“

Proč tak upřeně zíral a proč říkal vida, vida tak spokojeným hlasem? pomyslela si Emma, rozloučila se a šla tichým městem domů.

Nebude tu klid příliš dlouho. Začínali přijíždět noví hosté, většinou připlouvali s jachtami, mísili se s těmi, kteří přijeli v první vlně dovolených, aby trávili čas procházkami po pláži a brouzdáním po městečku. Otevíraly se restaurace, objevovaly se zmrzlinové krámky a pobřežní trajekt začal jezdit na pravidelné lince.

Emma měla radost, že matka začala oceňovat místní společenský život. Pravidelně hrála bridge s paní Craigovou a jejími přáteli, chodila s nimi na kávu a občas si něco koupila. Ale i tak její vzdechy dokazovaly, že život na malém městě ji neuspokojuje, a kdykoli Emma zopakovala, že se z chaty asi nebudou moci přestěhovat, propukla v pláč.

„Měla sis vzít Dereka,“ prohlásila uplakaně. „Mohly jsme pohodlně žít v jeho domě. Je tam dost místa, abych tam měla malý byt…“

Na tohle Emma nedokázala najít odpověď.

Emma ani neměla moc času si stýskat. Musela uklízet chaty, prát, žehlit, dělat všechny domácí práce, které nikdy nedělala… Matka navrhla, že bude nakupovat, ale protože nebyla zvyklá při tom počítat, ukázalo se to být příliš riskantní vzhledem rodinnému rozpočtu, takže i to bylo na Emmě. Nevadilo jí to. Brzy se spřátelila s majiteli obchodů a docela se jí i zamlouvalo nakupovat s ohledem na peníze, namísto toho, aby zvedla telefon a objednala si zboží, jak to dělávala paní Dawsonová, bez ohledu na ceny…

A slečna Johnsonová pomalu opouštěla ze své upjaté pózy, zjišťovala, že Emmu práce v knihovně opravdu baví. Dokonce si popovídaly o oblíbených knížkách a posteskly nad nedostatkem zájmu návštěvníků o „dobré knížky“. Phoebe vykonávala svou práci lehkovážně, ale Emma si s ní ráda popovídala o jejích četných známostech.

Ale paní Brookeová-Tighová nezvolnila. Emma dělala podřadnou práci a tak ji taky brala, pozorně kontrolovala pořádek v chatkách, ale kromě pokývnutí neříkala nic. Emmě ta práce nevadila, ale nelíbilo se jí chování paní Brookeové-Tighové, jakmile skončí sezona, najde si jiné místo, kde najde přátelštější lidi. V baru? Přemítala nad tím, a netušila, co to asi obnáší. Ale tam se alespoň s někým potká.

Chodí doktor van Dyke do barů? přemýšlela. Asi ne. Nebude na to mít čas. Myslela na něj, občas, když byla unavená a toužila po společnosti někoho jejího věku. Jediný způsob, jak ho poznat, by bylo onemocnět. A ona nikdy nestonala…

Jaro se změnilo v léto, o víkendech byly uličky plné jachtařů a pláž vřela rodinnými večírky. Hostince praskaly ve švech. A jednou v neděli přijel Derek.

Paní Dawsonová byla na obědě s přítelkyní, protože předpokládala, že Emma bude raději sama.

Před odchodem se pozorně prohlížela v zrcadle. „Sluší mi ten klobouk? Už bych skutečně potřebovala nové šaty.“

„Vypadáš velice dobře, mami, a ten klobouk ti dokonale sluší. Užij si oběd. Kolem čtvrté budu mít připravenou svačinu.“

Pak vyšla na dvorek a těšila se kvetoucími tulipány a popínavými rostlinami. Dá si brzký oběd a pak se projde – bude to dlouhá procházka. Nejspíš na severní pláže, a když bude otevřený ten malý stánek na pláži, dá si tam kávu. Právě se vrátila do chaty, když někdo zaklepal na dveře.

Stál tam Derek, dokonale oblečený do saka a módních kalhot, s italskou hedvábnou vázankou a nablýskanými střevíci. Emma si na okamžik vybavila, jak vypadá ve starém svetru a s neupravenými vlasy.

„Co tady sakra děláš?“ zeptala se znechuceně.

Derek se mile usmál. Byl to pohledný mladý muž s příjemnými způsoby a byl zvyklý na obdiv a respekt.

„Překvapil jsem tě,“ poznamenal.

„To tedy jo,“ souhlasila neochotně Emma. „Tak pojď dál.“

Derek se ohlédl. „Hezké místo – i když dost odlišné od Richmondu. Už si tvá matka zvykla?“ „Ano. Co tady chceš?“

„Chtěl jsem tě vidět, Emmo. Promluvit si. Když se převlečeš, můžeme jít na oběd – bydlím na druhém konci města.“

„Můžeme si promluvit tady. Udělám sýrové chlebíčky.“

„Drahá, zasloužíš si víc než sýrové chlebíčky. Promluvíme si v hotelové restauraci.“ „O čem?“

„O něčem, co tě potěší…“

Nejspíš o něčem, co se týká dědictví po otci, o kterém se dřív nevědělo… Pomalu prohlásila: „Tak dobře. Budeš muset chvilku počkat, než se převleču, a ve čtyři musím být zpátky. Matka je na obědě s přáteli.“

Zatímco se z kalhot a bavlněného trika převlékala do něčeho, co by ladilo s Derekovým oblekem, přemýšlela, co jí bude chtít. Pan Trump se zmínil, že se možná přijde na nějaké další peníze. Derek to od něho možná zjistil.

Když sešla dolů, stál u okna a sledoval kolemjdoucí lidi.

„Tady rozhodně nemůžeš zůstat. Takový zapadákov – není tu vůbec co dělat.“

Neobtěžovala se s odpovědí a on ji netrpělivě popoháněl: „Musíme jít, auto jsem nechal v hotelu.“

Kráčeli ulicí a moc nemluvili. „Nechápu, proč mi to nemůžeš říct rovnou,“ namítala Emma.

„Všechno má svůj čas.“ Ustoupili z cesty, aby mohlo projet auto. Seděl v něm doktor van Dyke, ale pokud si jí všiml, nedal to najevo.

Hotel byl plný. U baru si dali něco k pití a posadili se u okna, aby měli výhled.

Měla bych si to užít, napadlo Emmu, ale nějak to nešlo.

Derek mluvil o své práci, o starých známých, o novém majiteli domu.

Emma dojedla dortík. „Zůstaneš celé léto?“

„Ne, zítra se musím vrátit.“

„Tak mi pověz, o co ti jde.“ Podívala se na hodiny. „Je půl třetí…“

Zasmál se. „Nemůžeš se dočkat, až se mě zbavíš, Emmo?“

Položil ruce na její. „Drahá Emmo, hodně jsem o tom přemýšlel. Skandál s bankrotem už utichl, nemáš žádné dluhy, nikdo nemá důvod vrtat se ve starých aférách. Má kariéra není ohrožena. Přijel jsem tě požádat o ruku. Vím, že nemáš peníze a jsi na tom bledě, ale to nevadí, protože já mám své manželce co nabídnout. Za pár let bude celá ta nešťastná historie zapomenuta. Velice si tě vážím a vím, že budeš skvělou manželkou.“

Emma to celé vyslechla bez mrknutí oka. Byla tak rozzuřená, až měla strach, že vybuchne jako sopka. Postavila se, elegantní, vznešená mladá dáma s dokonalými mravy, která byla vychována, aby se dokázala ovládat za jakýchkoliv okolností.

„Běž se vycpat,“ navrhla mu a vyšla z restaurace.

Byla bledá vztekem a nevnímala, kam vlastně jde. Nejspíš proto vrazila doktoru van Dykeovi do zad.

Podívala se do jeho klidné tváře.

„Ten červ, ta mizerná krysa,“ zavrčela. „On a jeho dokonalá kariéra…“

Doktor se poklidně zeptal: „Ta krysa je ještě v hotelu? Už se s ním nechcete vidět?“

„Kdybych byla mužem, srazila bych ho k zemi…“ Odfrkla si, polkla a po tváři jí tekly slzy.

„Tak co kdybyste si sedla do mého auta – pro případ, že by vás hledal. A kdyby vás to neobtěžovalo, řekněte mi, oč se jedná.“

Nabídl jí rámě a vedl ji k autu. Usadil ji a sám si sedl vedle. „Poplačte si, jestli chcete, a pak vás zavezu domů.“

Podal jí ohromný kapesník a trpělivě čekal, zatímco smrkala, popotahovala a utírala si oči. Nedíval se na ni, díval se na muže – označeného za krysu – který chodil po parkovišti a rozhlížel se kolem sebe. Nakonec se vrátil do hotelu. Van Dyke poznamenal: „Je dost nevrlá, ta vaše krysa.“

Narovnala se.

„Je pryč? Neviděl mě?“

„Ne.“ Doktor se pohodlně opřel. „Čím vás tak rozzlobil? Muselo to být něco důležitého, když jste v neděli v době oběda odešla z takového hotelu.“

„Je po všem,“ řekla Emma, „je od vás milé, že se ptáte, ale – je to…“

„Nic mi do toho není. Vlastně máte pravdu. Zavezu vás domů. Kde bydlíte?“

„V poslední chatě na Viktoriánském nábřeží. Ale můžu jít pěšky. Je to na konci hlavní ulice, nedá se tam dojet autem.“

Neodpověděl, namísto toho nastartoval a vyjel z parkoviště. Byla to dlouhá objížďka a nakonec musel zaparkovat u hospody.

Když zastavil, Emma poděkovala. „Díky a doufám, že jsem vám nezkazila odpoledne.“

Nemohl jí prozradit, že se mu líbila každičká minuta. „Půjdu s vámi pro případ, že by ta krysa dorazila jako první.“

„Myslíte, že to udělá? Teda, nemyslím si, že by mě chtěl ještě někdy vidět.“ A vyhrkla: „Já jeho tedy vidět nechci.“

Doktor vystoupil z auta a otevřel jí dveře. Bylo to hezké auto, tmavě modrý rollsroyce, který zabral skoro celou šířku ulice.

„Pěkné auto,“ řekla Emma, protože chtěla říct něco hezčího, než jen děkuju. A pak zrudla, když si uvědomila, jak hloupě to zní. Zatímco spolu kráčeli, napadlo ji, že i když se s ním chtěla setkat, bylo by jí milejší, kdyby se to stalo za jiných okolností.

Matka nebyla doma a Emma si ulehčené oddechla. Bude lepší, když jí to vysvětlí později.

Doktor si vzal klíče a odemkl dveře. Pak se na ni podíval. Vzpomněla si na své dobré vychování a zeptala se: „Dáte si šálek čaje? Nebo se chcete vrátit k hotelu – čeká na vás někdo…?“

Uvědomila si, že van Dyke nikdy neodpovídá na otázky, na které odpovědět nechce, a když tiše přisvědčil, že by si čaj dal, uvedla ho dovnitř.

„Posaďte se,“ navrhla mu. „Postavím vodu na čaj.“ Zároveň si pročísla vlasy a ujistila se, že se netváří moc vylekaně…

Měla uplakané oči, byla bledá a potřebovala by pudr a rtěnku, ale s tím se nedalo nic dělat. Postavila na čaj, přichystala podnos a zákusek. Když se vrátila do obývacího pokoje, stál u obrazu jejich starého domu.

„Váš dům?“

„Ještě před měsícem. Dáte si mléko a cukr?“

Posadil se a vzal si nabídnuté pohoštění. „Chcete si promluvit o tom – no – o té kryse? Není to moje věc, jistě, ale lékaři jsou po faráři nejlepší zpovědníci.“

Emma mu nabídla zákusek. „Byl jste velice milý a já jsem vám vděčná. Ale – nic to není, on se vrátí do Londýna a já ho mohu pustit z hlavy.“

„Jistěže. Líbí se vám práce v knihovně?“

Byla z nějaké zvláštní příčiny zklamaná, že o její soukromí neprojevil větší zájem. Odpověděla poněkud škrobeně: „Ano, moc. Slečna Johnsonová mi říkala, že nejste zdejší, jen zaskakujete za jiného lékaře.“

„Ano, těžko se mi bude odjíždět…“

„Brzy?“

Oči se mu zaleskly. „Ne, ne. Těším se na léto v tomhle městě.“ Odložil šálek a talířek. „Děkuju za čaj. Pokud pro vás skutečně nemohu učinit nic dalšího, půjdu.“

No, nemá žádný důvod tady zůstávat, pomyslela si Emma. Ona nebyla zrovna okouzlující společnicí. Nejspíš měl někoho – nějakou dívku – jež na něj v hotelu netrpělivě čeká.

„Doufám, že jsem vám nezpůsobila nějaké nepříjemnosti.“

„Ani ty nejmenší.“

Stála ve dveřích a dívala se, jak se vrací k autu. Musí ji mít za únavnou hysterku, protože přesně tak se chovala. A to všechno kvůli Derekovi. Zahnala myšlenky na Dereka, uklidila podnos a čekala na matku.

Paní Dawsonová měla kouzelný den, začala ho popisovat okamžitě, jakmile se vrátila do chaty, a dokud nedostala čaj a neodmlčela se, aby se nadechla, nevšimla si Emminých napuchlých očí a zarudlého nosu.

„Emmo, tys plakala. Kvůli čemu? Nikdy nepláčeš. Nejsi nemocná?“

„Přijel Derek,“ informovala ji Emma.

Než stačila říct cokoliv jiného, její matka vykřikla: „No vida – čekala jsem, že přijede. Změnil názor a chce si tě vzít – báječné, můžeme odtud odjet do Richmondu…“

„Nevezmu si Dereka, ani kdyby to byl poslední muž na světě,“ prohlásila rozhodně Emma. „Řekl věci – ty nejhorší – o otci…“

„Neodmítla jsi ho?“

„Ale ano, odmítla. Vzal mě na oběd a já jsem mu utekla od stolu. Setkala jsem se s jedním místním lékařem a ten mě odvezl domů. Derek je krysa a červ a kdyby se tu ještě někdy ukázal, něco po něm hodím.“

„Emmo, jsi úplně zmatená. Tvá budoucnost – naše budoucnost – a ty ji pro nic za nic zničíš. I kdyby tě Derek urazil tím, jak mluvil o otci, určitě se tě nechtěl dotknout.“

„Nevezmu si Dereka, mami, a doufám, že už mi nikdy nepřijde na oči.“

A Emma, většinou tak lehce podléhající přáním a rozmarům své matky, odmítla jakoukoli další diskusi na toto téma, přes všechny slzy a výčitky, že takový ubohý život ji brzy přivede do hrobu.

Po návratu z večírku prohlásila, že ji bolí hlava, a zamířila do postele s večeří a horkou lahví.

Emma zůstala dole a přemýšlela, zdali není sobecká a nevděčná. Ale i kdyby to tak bylo, i tak je Derek červ a nechápala, jak ji mohlo někdy napadnout, že si ho vezme.

Paní Dawsonová okázale trpěla celý týden, dokud Emma nevyrazila na nedělní úklid chatek. Poslední ubytovaní měli spoustu dětí a Emma se už těšila na pořádnou porci práce.

A taky jí bylo dost, chatka vypadala, jako kdyby se jí přehnal cyklon. Bude trvat celé dopoledne, než ji přichystá pro další rodinu.

Pustila se do toho s veškerou energií a právě byla v kuchyni a dělala poslední úpravy, když vešla paní Brookeová-Tighová a s ní doktor van Dyke a pohledná žena asi tak Emmina věku.

Paní Brookeová-Tighová ji ignorovala. „Máte štěstí,“ zvolala, „že nám ji odřekli na poslední chvíli. Rozhlédněte se a rozhodněte, zdali vám vyhovuje. Měla by být připravena za půl hodiny, ale děvče to má skoro hotovo.“

„Děvče,“ Emma zrudlá v obličeji se odvrátila, ale pak se znovu otočila. „Slečna Dawsonová,“ vykřikl doktor van Dyke, „jaké příjemné překvapení. Tohle je má sestra, přijela na týden i s dětmi.“

Obrátil se k ženě vedle sebe. „Wibeke, tohle je Emma Dawsonová, žije tu.“

Emma si otřela ruku o kalhoty, aby se představily. V duchu si přála být všude, jen ne zde, ale takhle musela vyslechnout slova Wibeke, která ji ujišťovala, že ji moc ráda vidí. Paní Brookeová-Tighová pro jednou ztratila řeč a jen netrpělivě podupávala nohou.

Konečně je odvedla, aby jim ukázala okolí chatky, a když odcházeli, hlasitě řekla: „Vrátím se, abych ti zaplatila, Emmo. Nech věci u mého zadního vchodu, až budeš odcházet.“

Dokonalý konec mizerného týdne, pomyslela si Emma se zaťatými zuby.

A když paní Brookeová-Tighová vyplácela odměnu, nechovala se o nic líp.

„Nemusíš se k hostům chovat tak familiárně,“ upozornila ji. „Nemyslela jsem si, že ti to budu muset zdůrazňovat. Nezapomeň přijít ve středu včas.“

Emma, která se nikdy neopozdila, ledově pronesla své sbohem a odešla.

Bylo by velice uspokojující hodit paní Brookeové-Tighové kbelík a hadr na hlavu a už se nevrátit, ale s hadrem a kbelíkem by zahodila i šedesát liber, nemluvě o spropitném. Bude to muset s paní Brookeovou-Tighovou vydržet do konce sezony a mezitím si bude hledat jiné místo. Může to znamenat každodenní dojíždění do Kingsbridge, protože v Salcombe je většina hotelů a restaurací mimo sezonu zavřená.

No, zatím si s tím hlavu lámat nebudu, pomyslela si Emma, když za část z oněch šedesáti liber kupovala kuře na nedělní oběd a jeden šlehačkový dort, který matka tolik milovala.

Na rozdíl od strašlivé soboty byla neděle příjemná, teplá a plná slunce, takže si mohla vzít úpletové šaty, trošku z módy, ale elegantní a v její oblíbené modré barvě. Odpoledne, zatímco matka něco probírala se svou přítelkyní, přišel za ní syn paní Craigové.

„Jsme tu na pár dnů,“ vysvětloval, „neznám tu živou duši. Udělejte mi laskavost a ukažte mi to tady.“

Byl velice přátelský a Emma ráda souhlasila. „Jenomže mám práci na poloviční úvazek…“

„Kdy končíte? Co třeba zítra ráno?“

„Musím nakoupit…“

„Dobře, půjdu s vámi a ponesu vám košík. Zajdeme na kávu. Kde vás najdu?“

„V pekárně na konci hlavní ulice, asi tak v deset?“

„Přesně v deset tam budu čekat. Mimochodem, já jsem Brian.“

„Emma,“ představila se Emma. „Můžeme si tykat. Ale teď už nás asi čekají obě matky.“

„Takový milý chlapec,“ podotkla matka během oběda a pak dodala: „Je mu třiadvacet, nedávno dokončil studia práv. Je trochu mladý…“ podívala se na Emmu. „To je hrozná škoda, žes odmítla Dereka.“

Emma měla nakupování docela ráda, a ještě více se jí líbilo, když jí Brian nesl košík a nezávazně si s ní povídal.

Odpočali si u kávy a pak prošli celé město, aby si u řezníka vyzvedli párky. Jeho krámek byl vedle jedné restaurace a Brian na ni upozornil.

„Tahle restaurace vypadá lákavě. Dáš si se mnou večeři, Emmo?“

„Ne v úterý nebo čtvrtek, to mám práci v knihovně.“

„A co ve středu? Mohli bychom se sejít o půl osmé.“

„Přijdu ráda, díky.“ Usmála se na něho. „Děkuju za kávu, bylo to příjemné dopoledne.“

Slečna Johnsonová byla v úterý nabručená a taky paní Brookeová-Tighová byla následující den ještě nepříjemnější než obvykle. Nemohla Emmě nic vytknout, ale podařilo se jí vyvolat dojem, že není spokojená. Tím pádem se Emma na večeři s Brianem těšila ještě více. Znovu si vzala úpletové šaty a vyrazila k restauraci.

Brian už na ni čekal a bylo vidět, že už se nemůže dočkat. Usadil ji u malého stolku a objednal pití.

Na otázku, co si myslí o městě, se rozpačitě usmál. „Je to okouzlující malé městečko, ale ve srovnání se světly Londýna… Co celý den děláš?“

„Já? No, mám tu knihovnu a nákupy a všechny ty práce a začínám poznávat víc lidí.“

„Nenudíš se? Mé matce se tu líbí, je to báječné místo pro starší lidi: hezké hotely, bridge, káva, knížky, klepy… ale ty mi na to připadáš příliš mladá.“

„Jezdila jsem sem už jako malá holka. Je to můj druhý domov, i když většina lidí, které jsem znala, tady už nebydlí. Ale jsem tady spokojená.“

Usedli u stolu a dali si langustu a zmrzlinový puding, láhev bílého vína a kávu, dokud Emma neprohlásila: „Už opravdu musím domů. Matka tvrdila, že na mě bude čekat, a ona špatně spí.“

„Já se vracím domů v pátek. Ale prý je tady dobrá restaurace na Hope Cove. Nedáš si tam se mnou oběd? Co kdybych tě vyzvedl o půl jedné?“

„Díky, moc ráda. Jestli se rád procházíš, mohli bychom tam dojít po pláži.“

„Bezva. Doprovodím tě domů.“

Ke dveřím dorazili v přátelském rozhovoru, i když si Emma myslela, že její společnost vyhledal jen z nudy a nedostatku jiných známostí…

Matka byla v noční košili, dychtivá po podrobnostech večera.

„Vyrazíš si s ním znovu, když tě pozve?“ nadhodila napjatě.

„V pátek spolu poobědváme.“ Emma si zívla a odkopla z nohou své nejlepší boty. „Vrací se do Londýna, myslím, že se tu nudí.“

„Paní Craigová mi říkala, že by chtěla, aby se usadil…“

„No, tady se tedy neusadí, to je jisté.“ Emma políbila matku na dobrou noc a šla do postele. Tušila, že matka doufala ve více než v pouhé přátelství s Brianem.

Je to ještě kluk, pomyslela si Emma ospale a pak přešla v myšlenkách na doktora van Dykea, který jí připadal mnohem vyzrálejší.

Ve čtvrtek byla slečna Johnsonová ještě pořád nabručená, ale protože byl den výplaty, Emma jí odpustila. Kromě toho měla dost práce s lidmi, kteří si půjčovali knížky na víkend. Když se vrátila domů, měla povznesenou náladu, v kapse peníze a na víkend si plánovala něco chutného, co by neudělalo příliš velkou díru do domácího rozpočtu.

Byl hezký, slunečný den a ona hned vyrazila na nákupy, protože v sobotu nebude mít čas. Matka vyráží na oběd s novou přítelkyní a Emma musí připravit večeři a, pro případ, že by se Brian zastavil na čaj, nachystala prostírání.

Přišel přesně a vyrazili přes město. Jel podél zátoky až na konec silnice, tam zatočil k Hope Cove. Cesta byla velice úzká a vedla podél polí s výhledem na moře. Když dojeli do vesnice a zaparkovali u hostince, byla tam už slušná řada automobilů.

Hospoda byla tmavá, dubová, s nízkým stropem a dost plná.

Brian se rozhlédl. „Líbí se mi tu – má to takovou živou atmosféru. Co si dáme?“

Dali si sendviče s krabím masem, Brian navíc pivo a Emma sklenici vína, a protože nikam nespěchali, vyprávěl jí o své práci.

„Jistěže bych nemohl odjet z Londýna,“ říkal jí. „Mám byt nad řekou, spoustu přátel a dobrou práci. Můžu občas přijet a navštívit matku, ale to je tak všechno.“ Pak dodal: „Nemáš chuť utéct, Emmo?“

„Já? A kam?“

„Matka mi říkala, že jsi bydlela v Richmondu. Musíš tam také mít přátele…“

„Můj otec zbankrotoval,“ zašeptala. „Jo, měli jsme přátele – do hezkého počasí. A tady jsme šťastné. Matka má pár nových přátel, takže často vyráží ven, a já jsem šťastná.“ Pokračovala: „Pokud jsi dojedl, můžeme se na chvilku projít po nábřeží? Je tam hezký výhled…“

Nemluvila sice čistou pravdu, ale vycítila, že Brian je mladík, který nechce mít špatný pocit. Vrátí se do svého bytu s přesvědčením, že Emmě tady nic nechybí.

Přijeli zpátky do Salcombe, zaparkovali u hotelu a pak kráčeli městem.

Před pekárnou se Emma zastavila. „Dál nechoď,“ navrhla. „Když se zítra vracíš, asi se chceš ještě jednou vidět s matkou. Děkuju za oběd, Hope Cove je moc hezké místo. Doufám, že budeš mít příjemnou cestu.“

„Odjíždím za hodinu, je to dost daleko. Budu rád, až budu doma. Tady je život dost pomalý, nezdá se ti? Byl bych rád, kdybychom se mohli vidět častěji, ale až přijedu příště, zase se uvidíme.“

„Asi ano.“ Podala mu ruku, on ji přijal a políbil ji na tvář.

Doktor van Dyke, který šel kolem, se u nich zastavil, srdečně je pozdravil a vrhl na Emmu pohled, který jí vehnal červeň do tváří. Jasně jí tím říkal, že při hledání náhrady za Dereka neztrácela zbytečně čas.

Vešel do pekařství a ona se s Brianem urychleně rozloučila a skoro utíkala do chaty. Ten doktor si bude myslet… Nepřemýšlela moc usilovně nad tím, co si bude myslet, jenom doufala, že ho hned tak neuvidí.

V sobotu bylo nádherné ráno a když přišla k paní Brookeové-Tighové, bylo už dost horko. Sebrala čisticí pomůcky a dala se do práce. Oknem zahlédla paní Brookeovou-Tighovou, jak jde uličkou a pohupuje taškou. V sobotu chodívala do hotelu na druhém konci města, kde měli bazén a nádhernou terasu, a tam celé hodiny lehávala. V okamžiku, kdy zmizela z dohledu, přišlo za Emmou děvče, které uklízelo v dolních chatkách.

„Jenom ti chci říct, že jsem dala výpověď. Zuří, do středy nikoho nesežene. Neubude jí, když si trochu zauklízí. Doufám, že jí nenapadne dát ti další práci.“

Emma povlékala postele. „Nevím, jak by mohla…“

„Něco vymyslí. Radši už půjdu. Čau.“

Paní Brookeová-Tighová se vrátila dříve než obvykle. Emma chystala nádobí novým hostům, když paní Brookeová-Tighová vešla do chatky.

„Ta holka odchází,“ řekla bez pozdravu. „Nebyla moc dobrá, ale byl to pár rukou. Nikoho tak rychle neseženu. Budeme to muset zvládnout, jak nejlépe to půjde. Dám hostům vědět, aby přijeli až na šestou. Pokud přijdeš v devět a budeš dělat do šesti, mohla bys zvládnout obě chatky. Dám ti dalších patnáct liber za den – o třicet liber týdně navíc.“

Emma neodpověděla okamžitě. Ty peníze by se hodily… „Udělám to příští týden a, pokud budu muset, ještě ten následující. Ale ne déle.“

Paní Brookeová-Tighová si odfrkla. „Měla jsem vědět, že po těch penězích skočíš.“ Řekla by ještě něco, ale Emmin pohled ji umlčel. Namísto toho lhostejně prohodila: „Tak fajn. Souhlasím.“ Otočila se, aby odešla. „Vezmi si své věci, zaplatím ti.“

Když vyšly ven, stálo tam auto. Bylo plné malých dětí a vepředu seděla mladá žena. Když vystoupila, Emma v ní poznala sestru doktora van Dykea. „Zdravím, to je milé, že se zase vidíme. Budeme tady celý týden, takže se musíme lépe poznat.“ Usmála se. „Kde je ta paní, která to tu vede?“

„Dojdu pro ni,“ ujistila ji Emma, „a taky vás hrozně ráda znovu vidím.“

TŘETÍ KAPITOLA

Už bylo dost pozdě, když zazvonil telefon.

„To jsem já, Wibeke Wolffová. Neměly jsme čas si promluvit, tak jsem sehnala vaše tvoje telefonní číslo. Vím, kdo jste, Roele mi o vás pověděl, tak mi odpusťte, že volám tak pozdě večer. Ale nikoho jiného tu neznám. Roele má čas jenom někdy a tak mě napadlo, jestli byste mi neukázala nějaká hezká místa, kam se dá jít s dětmi. Pláž, kde je mělká voda a tak. Mohly bychom zítra někam vyrazit? Uděláme si piknik. Uznávám, že je to ode mě troufalost…“

„Miluju pikniky,“ ujistila ji Emma.

„Jsou tady moc hezké pláže, ale zítra nemusíme nikam daleko, South Sands je jen pár minut jízdy. Můžeme začít tam?“

„To by bylo skvělé. Určitě vám to nevadí?“

„Jasně že ne. Kde se sejdeme?“

„Tady v chatce? Kolem desáté? Myslím, že bychom se mohly vrátit asi tak ve tři odpoledne. Jste si jistá, že vám tím nenaruším program?“

„Kdepak, těším se na to. A ráno jsem u vás.“

„Kdo to byl, Emmo?“ Matka se tvářila optimisticky. „Někdo, koho znáš, tě zve na oběd?“

„Na piknik. Paní Wibeke Wolffová se třemi dětmi, zítra spolu uspořádáme oběd v přírodě.“

„No, myslím, že to je pro tebe aspoň nějaká změna. Já budu odpoledne pryč, udělám si sendvič nebo něco podobného.“

Emma pochopila, co tím bylo myšleno. Její matka neměla v úmyslu něco podobného učinit. „Než odejdu, budeš mít navařeno,“ ujistila ji s úsměvem. „Nebo bys raději k Matinům?“

„Vždyť víš, že si ráno potřebuju odpočinout. Prostě mi dones šálek čaje, snídani už zvládnu.“

„Jak chceš,“ odpověděla okamžitě Emma. „Ráno bude snídaně jako obvykle, ale pokud bys raději vstala později, můžeš si něco připravit sama.“

„Ne, ne, sejdu dolů v županu. Ráno nemám moc síly, ale já jsem byla vždycky dost slabá.“

Emma, s hlavou plnou zítřejšího pikniku, ji neposlouchala.

Neděle začala dalším překrásným ránem. Emma si oblékla bavlněné šaty a sandály, na hlavu si nasadila slamák, vzala s sebou plavky, připravila snídani pro neustále reptající matku a tichou ulicí vyrazila k prázdninovým chatkám.

Wibeke už ukládala věci do auta a zamávala jí na uvítanou. Jakmile se Emma přiblížila, informovala ji: „Děti jsou v autě. Tady ještě všichni spí a děti dělají hrozný rámus.“

Emma se podívala na dům paní Brookeové-Tighové. Nezahlédla žádnou známku života a závěsy byly neustále spuštěny. To bylo dobře, jelikož nerada viděla, když se uklízečky stýkají se zákazníky. „Zdravím vás,“ pozdravila Emma Wibeke. „Vypadá to, že bude horko, na pláži bude plno.“

„Děti budou nadšené.“ Wibeke otevřela dveře a ony vykoukly. „Hetty, George a Rosie,“ představila je Wibeke a Emma si s nimi potřásla rukou. Byly to tři malé, bezvadné děti, které přetékaly netrpělivostí, kdy už budou na pláži. Neplýtvaly časem, nacpaly se do auta a Wibeke vyrazila podél pobřeží. Bylo to jen kousek.

„Je to jen pár kroků,“ vysvětlovala Emma, když parkovaly a pak začaly vykládat děti a piknikový košík, kyblíčky a lopatičky, plavky…

Pláž byla plná, ale ne přecpaná. Usadily se a převlékly do plavek. Wibeke a děti se vrhly do vody, zatímco Emma hlídala jejich věci. Bylo příjemné tam sedět, na hřejivém, ale ještě ne příliš ostrém slunci, jen tak sama. Uvědomila si, že tohle je první den od příjezdu do Salcombe, který má pro sebe. Nepočítala Dereka nebo Briana, protože s nimi se necítila uvolněně. Ale Wibeke a její děti byly přátelské a nic nevyžadovaly, jen co je poznala, měla pocit, že jsou to staří známí. Jistěže za týden odjedou, ale zůstanou příjemné vzpomínky…

Vrátily se, kapala z nich voda a Wibeke prohlásila: „Teď je řada na vás. Škoda, že nemůžeme do vody všichni najednou. Nebo si myslíte, že bychom mohly? Kolem nikdo není a na naše věci uvidíme…“

„Ještě bychom mohly počkat, jak se pláž zaplní.“

Voda byla chladná, ale po chvíli Emma plavala dál od pláže a pak si lehla na záda, než ji myšlenka na Wikebe zápolící se třemi dětmi popohnala zpět.

Čas, jako vždycky, když se člověk cítí dobře, utíkal rychle. Stavěly hrady z písku, kopaly studny a plnily je vodou a zase šly plavat. Tentokrát zůstala na pláži Wibeke.

Právě zkoumala obsah piknikového košíku, když k ní přistoupil doktor van Dyke.

„Roele, to jsem ráda, že tě vidím. Přišel jsi na oběd? Máš úplně nevhodné oblečení.“

„Byl jsem u pacienta a musím ještě něco zařídit, kromě toho nikdo nemůže brát vážně rady člověka v plavkách.“ Sledoval Emmu, jak si na mělčině hraje s dětmi, na její dokonalé tělo, ještě zdůrazněné střídmými plavkami, na její těsně sepnuté vlasy.

„Je moc hezká, viď?“ Wibeke se podívala na svého bratra. „Měla by žít společensky, obklopená hordou obdivovatelů a nápadníků a v nejmódnějších šatech.“

„Nikdy.“

Doktor to vyhrkl tak rozhodně, až na něho překvapeně pohlédla a usmála se. „Pročpak se, Roele…“

Ale to už se skotačivá skupinka přiblížila na několik metrů, a zatímco děti se vrhly na svého strýce, Emmě bylo trapně.

„Dobré ráno,“ pozdravil ji nenuceně doktor. „Vidím, že vás dostali tihle nezničitelní uličníci. Stavění hradů a kopání studní a hledání krabů, to člověka vyčerpá. Nenechte se vykořisťovat.“ Zvedl se a děti na něm visely jako hrušky. „Musím jít – užijte si krásného dne a nespalte se.“

Ani se na ni moc nedíval, jen se zdvořile usmál a zmizel, jak se předtím objevil. Cítila se hloupě, že se předtím styděla.

Kolem poledne začaly být děti unavené, takže opustily přeplněnou pláž a vrátily se do chatky.

„Pojďte dál na čaj,“ navrhla jí Wibeke, ale Emma zavrtěla hlavou.

„Byl to hezký den, ale už opravdu musím domů. Kdybyste někdy potřebovala pohlídat děti, klidně mi zavolejte. Alespoň si budete moci trochu povyrazit.“

„Vážně? To by bylo skvělé. Ale mohly bychom si tykat?“

„S radostí.“

„Takže co děláš zítra?“

„Nakupuju, žehlím, peru, domácí práce – ale co kdybyste přišly na čaj vy? Jsme kousek od vody a je tam spousta věcí, které by mohly děti bavit.“

„Moc rádi. Kde přesně bydlíš?“

Emma jí to vysvětlila, zamávala ospalým dětem na rozloučenou a šla domů.

Matka na ni už čekala, stěžovala si, že v hotelu bylo moc horko a že čaj s paní Craigovou nebyl podle jejích představ.

„Mám ti udělat čaj s citronem?“ zeptala se jí Emma.

„Užila sis to?“ vrátila jí otázku matka.

„Moc. Moře je trošku chladné, ale bylo příjemné si zaplavat… Pozvala jsem paní Wolffovou a děti na zítřek. Mohlo by se ti to líbit.“

„Malé děti? Emmo, drahoušku, vždyť víš, jak mě bolí hlava z hluku, a děti jsou hlučné.“

„Ale Wibeke – paní Wolffová, se ti bude líbit.“

„Opravdu? Jak jste se vlastně poznaly?“

Emma zamlčela, co vlastně dělá, její matka by se zhrozila, kdyby zjistila, že uklízí. „Ale,“ prohodila neurčitě, „bydlí v pronajaté chatce.“

Nebylo nutné vysvětlovat něco dalšího, její matku to stejně nezajímalo.

Nakonec byla ta návštěva velice příjemná. Wibeke byla skvělá vypravěčka, jež znala spoustu bezvýznamných klevet, které paní Dawsonová milovala, a ochotně mluvila o poslední módě, nových hrách a filmech, o tom, kdo si koho vzal a kdo se naopak rozvedl. Když konečně i s dětmi odešla, paní Dawsonová o ní prohlásila, že je to velice milá dáma.

„Určitě je dobře vdaná a žije báječným společenským životem.“ Významně se podívala na Emmu. „Přesně tak by ses měla i ty, kdyby ses k Derekovi nezachovala tak hloupě.“ A když Emma neodpověděla, dodala: „Musím říct, že děti byly hodné.“

No, jistěže byly, pomyslela si Emma, která se o ně celou tu dobu starala a bavila je – nejdřív jim dala čaj a potom jim dovolila řádit v ložnici, kde mohly kramařit ve skříňkách a šuplících, zkoušet si její klobouky a boty, zatímco George vytahoval knížky z knihovny a stavěl z nich komín. Na tříletého kluka byl velice bystrý takže ho objala a řekla mu, že je šikovný kluk, načež ovšem musela obejmout i holky… Začala Wibeke trochu závidět.

Doktor se objevil u sestry pozdě večer.

Nabídla mu něco k pití a usadila ho naproti sobě.

„Byly jsme u Emmy na čaji. Setkal ses s její matkou? Páni, ta visí na Emmině krku jako kovadlina. Okouzlující, drobná, rozkošná a duchaplná, tesknící po pohodlném životě v Richmondu. Říkala mi, že Emma odmítla sňatek s nějakým mužem.“

Doktor se usmál. „No jo, ta krysa…“

Wibeke se narovnala. „Znáš ho? Setkal ses s ním?“

„Byl jsem tehdy u toho. S ním by Emma šťastná nebyla.“

„Možná tady najde nějakého manžela, i když společensky moc nežije. Ne že by si stěžovala, ona o sobě moc nemluví…“

„To je pravda. Vyzvedne tě v sobotu Harry a odveze vás domů?“

„Jo, ještě že tak. Vezme George a většinu zavazadel a já povezu holky. Chtěli bychom odjet brzy ráno.“ Úkosem se na bratra podívala. „Než Emma začne uklízet.“

Pokud očekávala nějakou odpověď, nedočkala se jí.

Když Emma dorazila k chatkám, byl tam pěkný zmatek. Děti, kterým se vůbec nechtělo odjet, byly násilím cpány do auta a Wibeke zapínala George do bezpečnostních pásů, zatímco jeho otec nakládal zavazadla.

„Odjíždíme,“ zavolala Wibeke, jakmile si Emmy všimla. „Tohle je Harry. Pojď se s námi rozloučit!“

Emma to učinila, bez ohledu na to, že začne s prací později. Bylo jí líto, že odjíždějí. Měla Wibeke ráda a Wibeke měla ráda ji, mohly se z nich stát dobré přítelkyně…

Když odjeli, zdála se jí silnice příliš prázdná a tichá. Raději sebrala hadr, kartáč a vyrazila do práce.

Bylo náročné stihnout všechno do šesti, a tak další turnus přijel právě v okamžiku, kdy zavírala dveře. Stihla poklidit, než přijeli hosté, ale rozhodla se, že jeden týden práce za dvě jí, navzdory penězům navíc, naprosto stačí.

Řekla to paní Brookeové-Tighové, když si sbírala své věci.

„Všechny holky jsou stejné,“ prohlásila naštvaně paní Brookeová-Tighová. „Pracujete co nejmíň za co nejvíce peněz.“

„No,“ podotkla sladce Emma, „kdybyste dvě chaty uklidila vy, stačila by vám jen jedna holka.“

Paní Brookeová-Tighová se na ni rozhořčeně podívala. Emma jí nedala příležitost něco namítnout, jen jí popřála dobrý večer a odešla. Byla unavená a nejen to, byla v depresi. Budoucnost, jak se zatím jevila, nebyla moc lákavá. Příjemné chvíle, které strávila s Wibeke a jejími dětmi to ukázaly v celé nahotě.

A jako by toho nebylo dost, doma ji čekala matka, celá nadšená novými šaty, které viděla v butiku. „Taková sladká barva, jasně modrá – vidíš sama, jak mi padnou, miláčku – prostě je musím mít. Už celé měsíce jsem si nic nekoupila. Když ještě žil tvůj otec, nikdy mi nic neodmítl.“

Emma si sundala boty a promnula bolavé nohy. „Mami, otec měl peníze, ale my je nemáme. Jen tak tak vyjdeme. Kolik ty šaty stojí?“

Její matka odsekla: „Tušila jsem, že budeš protivná.“ Začala si utírat slzy sebelítosti. „A když si pomyslím, že všechno mohlo být jinak, jen kdybys neodmítla Dereka.“

Emma byla příliš unavená, než aby se hádala. Raději šla do kuchyně chystat večeři a v mezičase vypila šálek velice silného čaje. Brandy nebo šampaňské by bylo lepší. Cokoliv, co by jí zlepšilo náladu. Něco se musí stát, ale co? Její matka způsobila, že se v Salcombe cítila nešťastná. Byla zvyklá, že vždycky dostala, po čem toužila, a nemusela si lámat hlavu, proč by to nebylo možné. Kdyby se tak stalo…

V pondělí dopoledne vycházela v pekařství, když potkala doktora van Dykea. Neztrácel čas zdvořilými řečmi. „Přesně vás jsem hledal. Počkejte, než si něco koupím.“

Když byli venku z prodejny, Emma se ho zeptala: „Nemáte hospodyni nebo někoho, kdo se o vás postará?“

„Ano, ano, jistěže mám, ale když jedu za pacienty na venkovské farmy, beru si oběd s sebou. Neztrácejme čas zbytečnými otázkami. Jeden z mých kolegů nutně hledá recepční. Nemá čas dávat inzeráty nebo běhat po zprostředkovatelnách práce. Spěchá to. Vzala byste to od pondělí do pátku, než se věci vyřeší? Od půl deváté do jedenácti, pak od pěti do půl sedmé večer.“

Zírala na něho. „To myslíte vážně? Věříte, že to zvládnu?“

„Nevidím důvod, proč ne, vypadáte, že jste schopná. Jo, a v úterý a ve čtvrtek neordinuje.“

„Takže bych dál mohla pracovat v knihovně?“

„Ano. Zajděte do ordinace po jedenácté hodině a promluvte si s doktorem Waltersem.“

Rozloučil se a byl pryč. Emma za ním hleděla a nechtěla věřit tomu, co slyšela. Věděla jen tolik, že v jedenáct bude v ordinaci a bude se tvářit jako ideální uchazečka o místo recepční.

Po zbytek nákupů měla mnohem lepší náladu, pak uháněla domů, aby si učesala rozčepýřené vlasy, navlékla si méně ošoupané boty, ujistila matku, že do oběda bude doma, a vyrazila do města.

Ordinace byla na druhé straně města, stranou od hlavní silnice. Byla v příjemném prostředí, a i když bylo po ordinačních hodinách, ještě tam byli pacienti. Musela počkat, než doktor Walters vyšetří posledního pacienta, takže se usadila do čekárny a listovala ve starých časopisech. Mezitím si připravovala odpovědi na otázky, které by mohla dostat. Ale protože netušila, jaké budou, moc se jí to nedařilo.

V okamžiku, kdy vešla do ordinace doktora Walterse, pochopila, že její obavy byly zbytečné. Byl to malý muž středního věku, s upřímným obličejem, jaký v ženách vyvolává mateřské city. Byl zároveň velice dobrým lékařem, i když trochu nepořádným a neschopným věnovat se čemukoliv, co přímo nesouviselo s péčí o pacienty. Jeho stůl byl zavalen papíry, lékařskými záznamy, nejrůznějšími formuláři a hromadou neotevřených dopisů.

Když vešla, postavil se, shodil hromadu papírů a převrhl stojan na pera.

„Slečna Dawsonová.“ Obešel stůl a potřásl jí rukou. „Doktor van Dyke mi říkal, že byste byla ochotná mi pomoct – moje recepční a sekretářka, paní Crumpová, musela náhle odjet – její dcera měla nehodu. Vrátí se, jistěže, ale než to bude, potřebuju někoho na výpomoc.“

Ukázal Emmě na křeslo a vrátil se za stůl. „Máte s tou prací nějaké zkušenosti?“

„Vůbec žádné -“ nemělo smysl lhát, „ale umím zvedat telefony, vyplňovat papíry, třídit poštu, domlouvat schůzky a zapisovat pacienty.“

Doktor Walters se na ni díval přes své nemoderní brýle. „Jste upřímná. Zkusíme to? Nutně potřebuju pomoct s papíry. Nemůžu vám dát obvyklý plat, protože nemáte vzdělání v oboru. Můžeme se dohodnout na… řekněme…“ Navrhl sumu, nad kterou Emma zalapala po dechu.

„Za tolik nestojím,“ prohlásila, „ale o tu práci mám zájem.“

„Je vaše, dokud se paní Crumpová nevrátí. Pokud po týdnu usoudím, že si takový plat nezasloužíte, snížím ho. Reference nepotřebuju – doktor van Dyke o vás ví dost. Začnete zítra? O půl deváté? Uvidíme, jak vám to půjde.“

Navzdory svému nevýraznému vzhledu dobře věděl, co chce.

Následujících pár měsíců bylo nejšťastnějších od smrti Emmina otce. Třídila lékařské záznamy pacientů, dopisy od reklamních zásilek, udržovala doktorův stůl v pořádku a zapisovala objednané pacienty. Zvedala telefony a udržovala kartotéku. Nesnažila se dělat odbornou práci paní Crumpové a nepochybovala o tom, že až se vrátí, bude toho mít spoustu na vyřízení, ale snažila se a doktor Walters, jakmile zjistil, kde jsou její hranice, si na nic nestěžoval.

A po celou tu dobu doktora van Dykea prakticky nezahlédla. Krátce se pozdravili, když se potkali v ordinaci, zamával jí, když se míjeli cestou domů… Říkala si, že nemá žádný důvod si jí všímat, ale i tak byla zklamaná.

Muž, kterého nechci, mě chce, říkala si, a když potkám někoho, kdo mě zaujme, tak mě ignoruje. Sezona vrcholila, když paní Dawsonová obdržela pozvání na návštěvu starých známých, se kterými se dříve přátelila. Přátelství sice poněkud ochladlo, ale zdálo se, že čas všechno zklidnil a že se na její příjezd těší.

„Jak milé,“ prohlásila paní Dawsonová. „Jistěže to musím přijmout! Bude tak příjemné vrátit se do starých kolejí, i když jen na pár týdnů. Zvládneš to tu sama, viď, Emmo? Poslední dobou býváš doma tak zřídka, a i když mě určitě nechceš zanedbávat, někdy se cítím opuštěná. Není tady co dělat,“ dodala umanutě.

Bylo možné odpovědět několika způsoby, ale Emma raději mlčela.

„Jistěže to zvládnu, mami. Těšíš se na změnu, viď? Kdy chceš odjet? Musíš se připravit na cestu. Bude tě v Paddingtonu někdo čekat?“

„Ano, sama bych to asi nezvládla. Budu potřebovat nějaké nové šaty…“

Emma pomyslela na zbytek úspor v bance. „Určitě něco vymyslíme, máš dost hezkých šatů…“

„Loňských,“ posteskla si matka. „Všichni si je budou pamatovat. A koneckonců, každý týden dostáváš polovinu mého důchodu.“

Nemá smysl se hádat, pomyslela si Emma. „Budeš mít celý důchod, až odjedeš,“ upozornila ji jemně, „a když dáme hlavy dohromady, nějaké nové šaty najdeme.“

„Musím říct, Emmo, že ses od smrti otce stala hrozně drzou a tvrdohlavou. Asi je to důsledek života tady, na malém městě, mimo společnost.“

„Když teď dělám v ordinaci, nemám na společnost moc času. A bez mé práce bychom finančně nevyšly. Kdy chceš odjet?“

„V pátek. Ve čtvrtek si vyzvednu důchod, abych měla nějaké peníze. Zítra chci zajít do butiku a podívat se, jestli mají něco, co si můžu dovolit.“ Podívala se na Emmu. „Kolik můžu utratit?“

Když jí to Emma prozradila, zamračila se. „Ani zdaleka to není dost, ale asi mi to bude muset stačit.“

Velice nepříjemný rozhovor, pomyslela si Emma, když ležela v posteli. Paní Crumpová nebude doma navždy. Dříve nebo později práci ztratí, a když léto skončí, zmenší se počet míst, o které by se mohla ucházet. Jistě, až bude matka pryč, utratí méně peněz, ale v zimě bude muset topit a svítit.

Natřásla si polštáře a rozhodla se myslet na něco jiného. Ale to jí moc nepomohlo, protože naprostý nezájem doktora van Dykea nebyl o nic optimističtějším tématem.

Paní Dawsonová utratila mnohem více peněz, než jí Emma navrhla. Byla to taková báječná příležitost, jásala její matka, a ceny byly vážně tak příznivé, že by bylo hloupé toho nevyužít. Alespoň byla plná nadšení nad nadcházející návštěvou, když nic jiného.

Emma rovnala knížky do polic a poslouchala Phoebiny historky a přitom myslela na nadcházející den u doktora Walterse. Měl větší nepořádek než posledně a pacienti mu zabrali více času než obvykle. Byla skoro jedna, než mohla odejít, a to ještě našla lístek s jeho žádostí, aby přišla odpoledne v jednu, protože bude mít ještě jednoho pacienta.

Uháněla domů, snědla oběd a pak utíkala nakupovat, provázená hlasem své matky, která jí chtěla vyprávět o dopisu od přátel. Emma běhala mezi řezníkem, pekařem, zelinářem a modlila se, aby jí vydržela trpělivost.

Připravila matku na cestu, zabalila jí věci, aby měla všechno, co může potřebovat. Paní Craigová se nabídla, že matku odveze k vlaku do Totnes. Vyhlídka na odjezd ze Salcombe z ní udělala okouzlující dámu.

Když už měla všechno, co chtěla, byla ochotná být ke všem okolo sebe milá. A Emmě, která ji měla moc ráda, se po ní začalo stýskat.

Život se uklidnil, když bylo méně práce. Jídlo nemuselo být načas, chatka jen s jedním obyvatelem se snadněji uklízela a nezáleželo na tom, jestli zůstane v ordinaci o chvilku déle.

I matka byla šťastná, našla pár starých přátel a se všemi se navštěvovala. „Vůbec se mi nechce domů,“ řekla radostně Emmě. Emma, která ráda slyšela, že matka žije, jak vždycky toužila, si dovolila luxus nestarat se o nadcházející zimu. Léto se nenápadně změnilo v podzim, a i když bylo stále dost návštěvníků, měly se brzy obchody začít zavírat. A paní Crumpová se ještě stále neozývala, kdy se vrátí…

Emmiina matka byla pryč druhý týden, když doktor Walters, usrkávající kávu po ranních návštěvách, začal hrabat v hromadě papírů na stole. Nakonec našel dopis, který hledal, a nasadil si brýle.

„Novinka, Emmo. Dostal jsem zprávu od paní Crumpové. Konečně se vrací do práce.“ Podíval se do dopisu. „Za týden. To znamená v pátek. To je výborné, protože v sobotu neordinujeme, takže můžete odejít v pátek odpoledne.“

Zadíval se na ni. „Musím říct, že vás uvidím nerad odcházet, moc jste mi pomohla. Nevím, jak bych to bez vás zvládnul. Ale jste asi ráda, že budete mít po takové honičce čas, viďte?“

„Ano,“ přikývla rozpačitě Emma. „To bude příjemné, pane doktore, i když musím říct, že se mi u vás líbilo. Paní Crumpová bude určitě ráda, že je zase v práci, a vy nejspíš také.“

„To ano.“ Odložil šálek. „Už musím jít. Nechám vás tu, ať si sklidíte věci, a uvidíme se večer.“

Emma začala uklízet a myšlenky jí v hlavě chaoticky vířily. Byla na podobnou zprávu připravená, ale několik týdnů bez paní Crumpové ji ukolébalo. Začala mít pocit, že se jejím návratem zatím nemusí zabývat. Bude si muset najít jinou práci, protože těch pár hodin v knihovně ji neuživí.

Když skončila, vyšla z ordinace zrovna ve chvíli, kdy doktor van Dyke vystupoval z auta. Z ničeho nic ji oslovil.

„Končíte dost pozdě, viďte? Nejste přepracovaná?“

„Ne, ne, díky.“ Snažila se vymyslet nějakou nezávaznou poznámku, ale v hlavě měla najednou úplně prázdno a bylo jí do pláče.

„Mám na spěch,“ vyhrkla a skoro utíkala domů.

Stál a díval na její vzdalující se záda a zamračil se. Celé měsíce si dával pozor, aby se s ní nesetkal. Byl si dobře vědom, že ho přitahuje, stejně dobře si byl ovšem vědom i toho, že se vrací do Holandska a že podlehnout jejímu kouzlu by byla hloupost. Asi bylo dobře, když nedala najevo ani ten nejmenší zájem o jeho osobu.

Zamířil do své ordinace a už na ni nemyslel. Ale později večer si na ni vzpomněl znova, usmíval se nad její zlobou tenkrát u hotelu i nad tou druhou Emmou, která si hrála s dětmi na pláži.

V chatě se Emma mohla oddat svým pocitům. Situace se vyhrotila a ona se potřebovala pořádně vyplakat. Posadila se, zakryla si oči a slzy jí stékaly po tváři. Vzlykala a plakala, stírala si slzy dlaněmi a lapala po dechu jako dítě. Byla to ohromná úleva a hned se cítila o něco lépe. Stalo se to, co čekala, že přijde. Říkala si, že to není konec světa, že si brzy najde jinou práci – asi ne tak dobře placenou, ale dost na to, aby vyžila. Bylo dobře, že matka byla pryč…

Otřela si uplakaný obličej, stáhla vlasy, a aby celý svět neviděl její červený nos a naběhlé rty, raději odpoledne žehlila. Když byl čas vrátit se do práce, byla UŽ skoro sama sebou.

V čekárně bylo hodně pacientů a doktor Walters měl tolik práce, že neměl čas si ji prohlížet. Byla si jistá, že vypadá stejně jako vždycky, a tak zapisovala pacienty, připravovala složky, nosila zprávy. Ale jen do okamžiku, kdy se srazila s doktorem van Dykem.

Pokusila se proklouznout, ale jeho silná paže ji zastavila.

„Takže vy nás opouštíte, Emmo. Doktor Walters není zrovna nadšený, že musíte odejít, ale vy se už určitě těšíte na více volného času?“

„No, já, já bych… já musím odnést tuhle zprávu.“

Uvolnil sevření a ona odešla a až do jeho odchodu byla někde vzadu. Čím méně ho uvidím, tím lépe, říkala si, i když sama věděla, že to není pravda. Ale on bude za pár týdnů pryč a ona na něho zapomene.

Týden uběhl až příliš rychle a byl tu poslední den. Se všemi se rozloučila – kromě doktora van Dykea, který byl ve východním Portlemouthu a pomáhal při porodu.

„Měla byste se s ním rozloučit, než odjede,“ poznamenal doktor Walters. „Bude nám chybět, ale on se samozřejmě chce vrátit k vlastní praxi a nám nezbývá než těšit se na doktora Finna. Nejspíš přiveze ze Států pár nových nápadů.“

Když přišla domů, našla dopis od matky, ve kterém psala, že se ještě pár týdnů neukáže.

A Alice Riddleyová – pamatuješ si ji, má bývalá spolužačka – mi navrhla úžasnou věc, ale více ti napíšu později, až ti ji důkladně popíšu. Určitě si to tam užíváš, když se nemusíš starat o svou únavnou starou matku. Najdi si spoustu nových přátel, Emmo, a kup si nějaké nové šaty. Teď, když pro mě nemusíš nakupovat jídlo, si je můžeš dovolit.

Emma dopis opatrně složila. Čím to bylo, že se kvůli matce vždycky cítila provinile? Co se týče nových šatů, bude muset schraňovat každé penny, dokud si nenajde novou práci. Začne hned v pondělí…

Když se v neděli vracela z kostela, zastavila ji paní Craigová.

„Mám dopis od vaší matky, píše o nějakých budoucích báječných překvapeních. Víte, co tím myslí?“

„Ne, nemám tušení, paní Craigová. Zmínila se, že mi o tom řekne nebo napíše později, ale zatím nevím, oč se jedná. Měla by se vrátit za týden nebo dva.“

„Nestýská se vám, Emmo?“

„Ani trochu, dny mi připadají strašně krátké…“

Škoda, že o nocích se nedalo říct totéž. Čím to může být, pomyslela si, že mozek pracuje nejlépe ve tři hodiny v noci, takže si spřádá nesmyslné plány, propočítává hloupé kalkulace a vidí budoucnost v tom nejčernějším světle?

V pondělí vyrazila za prací. Sezona končila, práce ubývalo, spousta obchodů zavírala a nemohlo být řeči a najímání zaměstnanců. Prázdninové chatky se zamykaly a těch pár, které byly otevřené i přes zimu, dokázali poklidit jejich majitelé.

Po pár dnech Emma zjistila, že bude muset hledat v Kingsbridge. Bude to znamenat každodenní dojíždění a málo volného času, ale pokud tam najde práci, pomůže jí to přečkat zimu. Byl tam velký supermarket a to vypadalo lákavě…

Doktora van Dykea nezahlédla. Nejspíš už odjel, napadlo ji a to pomyšlení se jí moc nezamlouvalo. Možná pro něho nebyla moc zajímavá, ale ona sama by ho ráda poznala lépe. A byl k ní hodný, když se stala ta věc s Derekem.

Ve čtvrtek večer zašla do knihovny, a když se setkala se slečnou Johnsonovou, dozvěděla se: „Na konci tohoto týdne zrušíme večerní hodiny a obávám se, Emmo, že tu už pro vás nebude dost práce. Propouštíme vás neradi, ale co se dá dělat. Kdybyste přišla v úterý a pomohla se závěrečným úklidem…“

Emma se snažila, aby na sobě nedala nic znát. Neznělo to jako její obvyklý hlas, ale alespoň se moc nechvěl. „Bude se mi po vás stýskat. Mohla bych se objevit zase příští sezonu? A v úterý rozhodně přijdu.“ Popřála jim dobrou noc, rozloučila se s Phoebe a šla domů.

Tohle nečekala.

Plat v knihovně nestačil na živobytí, ale pomohl by jí neutratit úspory, než najde jinou práci. Tentokrát neplakala, neměla na to čas. Bude si muset rozplánovat následující týdny, zaplatit jeden nebo dva zbývající účty a přejít na levnější jídla. Ještě že se musí starat jen sama o sebe.

Šla spát dost pozdě, když zaslechla slabé zakňučení. Znělo to, jako kdyby přicházelo z přední části zahrady, takže se zvedla a šla se podívat. Opatrně otevřela dveře a úplně zapomněla, že má na sobě jen noční košili a je naboso.

Zpoza zavřených vrátek se na ni díval malý pejsek, takže mu šla otevřít. Ve vedlejší chatě nikdo nebyl a tudíž ji nikdo nemohl vidět. Pes se kolem ní protáhl do chaty, ocas stažený mezi nohy, a celý se chvěl.

Emma mu připravila misku chleba s mlékem a dívala se, jak ji hltá. Byl vychrtlý, měl ucouranou srst a ránu nad jedním okem. Nemohla ho vyhnat. Sebrala starý ručník a vytřela ho do sucha.

„Ještě trochu chleba s mlékem?“ zeptala se Emma.

„A pořádně se vyspi. Zítra tě vykoupu. Vždycky jsem chtěla mít psa a vypadá to, že už ho mám.“

Pak ho odnesla nahoru do postele, zabaleného v ručníku, a on usnul, ještě než stihla zhasnout. Taky šla spát a trochu pozapomněla na tu skutečnost, že nemá práci a nejspíš už nikdy neuvidí doktora van Dykea.

ČTVRTÁ KAPITOLA

Když se ráno probudila, pršelo. Pes spal zabalený v ručníku. Ale v okamžiku, kdy ho zvedla, ustrašeně zakňučel.

„Ty můj chudáčku,“ uklidnila ho Emma. „Neboj se. Budeš bydlet tady a stane se z tebe hezký pes, a v tomhle počasí tě rozhodně nevyženu na ulici.“

Zvedl uši a začal vrtět ocasem, a když mu slíbila snídani, vyrazil opatrně za ní ze schodů.

Původně chtěla okamžitě po snídani začít shánět práci, ale to teď muselo chvíli počkat. Pes, s plným břichem jídla, poslušně snesl její koupel a česání. Když skončila, vypadal už mnohem víc jako pes a opatrně jí olízl ruku, když mu vyčistila ránu nad okem. To už bylo poledne a on měl náladu na oběd…

Emma našla staré prostěradlo a natáhla ho na křeslo, na které ho nalákala pomocí jednoho piškotu.

„Já musím ven,“ vysvětlovala mu. „Ty potřebuješ jídlo a já taky.“

K seznamu jídel k obědu přidala jednu morkovou kost, nějaké psí suchary a obojek s vodítkem. Vracela se za deště a našla ho, jak spí. Jakmile vešla, probudil se.

Pochválila ho, jaký byl hodný, a připnula mu obojek. Vyvedla ho na chvilku ven, počkala, až se vyvenčí, a pak tryskem uháněli domů.

„Čas na svačinu,“ poznamenala Emma a otevřela plechovku.

Protože byl pořád tak vylekaný, zůstala celý den doma a odměnou jí bylo jeho postupné uklidňování a ohromná radost z krmení. Večer se chystal jít s ní nahoru a uvelebit se v její posteli. Plný naděje se na ni díval velkýma hnědýma očima.

„Zítra,“ oznámila mu, „si musím najít práci, ale ty zůstaneš tady v bezpečí a pak si vyjdeme na malou procházku, aby z tebe byl pořádný pes. Určitě z tebe bude za chvíli fešák.“

Ráno přestalo pršet. Pes se nechal vyvenčit na zahradě a potom se uvelebil na svém prostěradle.

„Nebudu pryč dlouho,“ ujistila ho Emma a zašla si koupit místní noviny. Nebyla tam moc široká nabídka práce a dvě místa, o která projevila zájem, už byla obsazená. Vrátila se domů pokleslá na duchu, ale radost, se kterou ji pes uvítal, ji potěšila.

„Něco se určitě změní,“ ujišťovala ho a dívala se, jak si pochutnává na obědě. „Přineseš mi štěstí. Musím ti dát nějaké jméno…“ Chvíli nad tím přemýšlela. „Percy,“ oznámila mu nakonec.

Později ho vyvedla na malou procházku, ale rychle se unavil, takže ho vzala do náruče a odnesla domů.

A zdálo se, že jí skutečně přináší štěstí, protože na inzertní tabuli byly dvě nabídky práce. Opsala si adresy a šla domů, aby si připravila odpovědi. Nebyla si jistá, co znamená „pomocná síla“ v kuchyni místního hotelu, ale hotel bude mít otevřeno celou zimu. A druhé místo bylo v obchodě se starožitnostmi na konci hlavní ulice. Měla chuť tam zavolat, místo aby tam psala, ale obávala se, že by si tím snížila vyhlídky na úspěch.

Poslala dopisy, postarala se o Percyho a šla spát. Byla si jistá, že ráno bude moudřejší.

Přišel nový dopis od matky, tentokrát jen pár řádků, a Emmu zarazila úvodní matčina slova. „Alespoň budeš mít možnost si žít vlastní život, Emmo.“

Emma odložila šálek čaje a začala číst. Když dočetla, začala znovu. Matka a její bývalá spolužačka se rozhodly, že budou žít spolu.

Budeme bydlet v chatě, ale jelikož má auto, můžeme jezdit do Richmondu, kde má byt, pokud se nám bude chtít. Určitě se mnou budeš souhlasit, že je to báječný nápad. Protože já jí poskytnu bydlení, ona bude platit všechny účty. Takže, Emmo, můžeš si dělat, co se ti zlíbí. Jistěže tě rády uvidíme tak často, jak to půjde. Je škoda, že máme jen dvě ložnice, ale když budeme v Richmondu, můžeš chatu používat.

Emma dopila chladnoucí čaj. Neměla práci, nedostane žádný další plat a teď, jak to vypadá, přijde i o střechu nad hlavou.

„No, alespoň už to nemůže být horší,“ pomyslela si Emma a nabídla Percymu svou topinku. „Takže se to musí zlepšit. Dám si inzerát, že hledám práci s bytem, kde můžu mít psa.“

Emma byla stejně praktická jako rozumná. Každý, kdo chce práci, si ji dokáže najít. Protože matka se ještě týden nevrátí, měla dost času na hledání.

Na její nabídky zatím nepřišla žádná odpověď, ale ještě byla naděje. Přesto nepřestala hledat dál a navíc vychovávala z Percyho dobře živeného, veselého psa. Nikdy nebude opravdu hezký a rána nad okem bude celý život patrná, ale i tak jeho příchod vítala. Pomohl jí překonat množící se deprese.

Napsala matce, což byl dost obtížný úkol. Bylo jasné, že ji matka nechtěla urazit, ale toužila po životě v pohodlí a odháněla všechno, co jí stálo v cestě. Neměla potíže přesvědčit sama sebe, že Emma bude ráda nezávislá, a nezajímalo ji, jak si to Emma zařídí.

Možná bude chvilku trvat, psala Emma, než se mi podaří najít práci, která bude dobře placená, abych si mohla najmout byt, i když vy stejně zatím zůstanete v Richmondu, protože Salcombe je pořád plné lidí. To sice nebyla tak úplně pravda, ale Emma měla pocit, že má právo to napsat. Čím později matka přijede, tím větší jsou její šance najít si práci.

Dny ubíhaly. Zajela do Kingsbridge a strávila den chozením po agenturách a pročítáním inzerátů na vývěskách a nakonec zkusila supermarket. Rovnou jí řekli, že tam žádná práce není. Najímali jen lidi na sezonu, a kdyby jim někdo chyběl, najali by místního uchazeče.

Vrátila se až večer a Percy na ni netrpělivě čekal. Nakrmila ho a šla s ním na procházku a pak si dala večeři. Skoro další týden pryč, napadlo ji. Pokud se do zítřka něco nestane, bude muset napsat matce, že nemůže najít práci…

Neměla hlad, většinu večeře dala Percymu a ten usnul, zatímco ona pročítala noviny. O práci začínala být nouze, protože sezona skončila. Seděla – a najednou ji veškerý její optimismus opustil.

Někdo zaklepal na dveře. To vytrhlo ji i Percyho z dřímoty. Percy vyštěkl, i když nevstal.

Za dveřmi byl doktor van Dyke.

Emmu překvapilo, jakou úlevu pocítila, když ho spatřila – jako kdyby zahlédla konečně cestu po dlouhém bloudění v lese. Stála, dívala se na něho a neříkala nic.

Když se zeptal: „Mohu dál?“ konečně popadla dech.

„Ano, jistěže. Chcete se mnou o něčem mluvit?“ Následoval ji do pokoje pro hosty a zavřel dveře.

„Ne, jen jsem šel kolem a napadlo mě, že se podívám, jak se vám daří.“ Pohlédl na Percyho. „To je váš?“ „Ano. Jmenuje se Percy.“

Naklonil se, aby podrbal Percyho na hlavě. „Vaše matka není doma?“

„Matka je u přátel v Richmondu. Neposadíte se? Dáte si kávu?“

Musí se zklidnit, pomyslela si a posadila se naproti němu.

„Co se děje, Emmo?“

Nečekala takovou otázku, takže vyhrkla: „Děje? Proč? Nic. Máte hodně pacientů?“

„Jako obvykle. Ptal jsem se, co se děje, Emmo?“

Zněl mile a přátelsky, i když trochu odtažitě, ale přitom si ji pozorně prohlížel. Týdny, po které ji skoro nezahlédl, mu pomohly, aby přiznal sám sobě, že její přitažlivost se mu vymkla kontrole – prostě se do ní zamiloval.

Usmál se na ni a ona rychle odvrátila zrak.

„Ale nic. Jsem trochu znepokojená, že se mi nedaří najít práci a knihovna už mě nepotřebuje, když je po sezoně…“

Když nic neříkal, prohodila s hranou veselostí: „Udělám tu kávu.“

„Nemáte práci, nemáte peníze a jste sama.“

Zašeptala: „Řekl jste to velice přesně a teď, myslím, že byste měl jít…“

„Budete se cítit líp, když se vypovídáte, a já jsem po ruce, nemyslíte? Kromě toho, už brzy ze Salcombe odjedu. A koneckonců, jsem dobrý posluchač, to mě naučila moje profese – a vy potřebujete pár uší.“

„Není, o čem povídat,“ prohlásila Emma a pak se rozplakala.

Doktor van Dyke, s velkým sebezapřením, zůstal sedět v křesle. Mnohem raději by ji chytil do náručí, ale teď nebylo na místě projevovat zájem nebo přátelství, takže se jen nahnul kupředu a podal jí svůj kapesník a počkal, až si utře oči, vysmrká se a zase se trochu uklidní. Ale hlas se jí chvěl a jeho kapesník se změnil ve vlhkou a zmuchlanou kouli.

„No,“ začala Emma a pak to z ní začalo prýštit – ne vždycky jedno po druhém, takže si to musel trochu přebrat. A když skončila, zašeptala: „Omlouvám se, že jsem se chovala tak hloupě. Myslím, že byste měl raději jít, hrozně se stydím, že tady brečím jako děcko.“

Někde v hlavě se mu začal rodit zatím nejasný plán. Vzdálený, odsouzený k odmítnutí, ale bylo by to řešení. Nechat ji v nejistotě matčiných plánů, bez práce a bez naděje… Později si to promyslí, ale teď jen srdečně prohlásil: „Pokud na tom trváte, půjdu, ale raději bych si dal tu kávu.“

Vyskočila z křesla. „Jistě. Promiňte. Nebude to trvat dlouho.“

Šla do kuchyně a přichystala podnos a právě v okamžiku, kdy na talíř pokládala posledních pár sušenek, vešel za ní.

„Tohle je milý dům. Vždycky jsem ho zvenčí obdivoval, ale zevnitř je ještě hezčí. Mám rád kuchyně, co vy?“ Rozhlédl se. Nechala otevřený kredenc. Vypadal prázdný, takže nejspíš neměla ani dost jídla. Odnesl podnos zpět do pokoje a poseděl ještě půl hodiny, mluvili o obecných věcech, nakrmil Percyho sušenkou a dal si pozor, aby se nedíval do Emmina obličeje, který nesl stopy slz.

„Wibeke se zajímala, jak žijete,“ tvrdil jí. „Moc se jim tu líbilo. Všechny děti teď dostaly plané neštovice, je ráda, že si to odbudou najednou.“

„Jsou to zlatíčka,“ prohlásila Emma a konečně se usmála. „Byla s nimi hrozná legrace.“

„To určitě.“ Zvedl se. „Co kdybyste se mnou zašla zítra na večeři, popovídáme si o nich. V osm? Třeba v Gallery? Mohli by tam mít langusty.“ Když zaváhala, dodal: „Nezvu vás, abych vás litoval, Emmo, ale večeře a příjemný rozhovor by se hodil jako večerní program.“ Podíval se na Percyho. „Troufám si říct, že ho budeme moct propašovat pod stůl – vedoucí je mi zavázán, jednou v noci jsem mu dával do pořádku pořezanou ruku.“

Na její odpověď už nečekal.

Když zavřel dveře, pomyslela si, že by bylo nezdvořilé jeho pozvání odmítnout, když byl tak milý.

Šla spát a spala tvrdě, aby na druhý den, po celodenním marném pátrání po práci, šla na večeři s doktorem van Dykem.

Vzhledem k tomu, že posledně nejspíš nevypadala moc dobře, dala si na svém vzhledu tentokrát záležet. Večery začínaly být chladné, takže si vzala šaty a sako z nemačkavého materiálu. Byly jemně stříbřité, což ladilo s jejími vlasy. Ty si vyčesala do drdolu na temeni hlavy. „Staromódní, ale slušivé,“ poučila Percyho, který ji pozorně sledoval.

Doktor van Dyke na ni už čekal a zrovna pročítal jídelní lístek před restaurací. Jeho „Dobrý večer“ znělo přátelsky a nevázaně. „Máme štěstí, mají tady langusty.“

„Dobrý večer,“ odpověděla Emma nejisté. „Vzala jsem Percyho, říkal jste…“

„Všechno je zařízeno. Pojďme dál, mám hlad.“

Langusta byla vynikající, servírována jen na salátu. Během jídla si povídali a nikam nespěchali. Bylo tam poloprázdno, po sezoně bude podnik uzavřený. Nakonec si objednali broskvový dezert a úplně na závěr kávu. A Percy, za své trpělivé sezení pod stolem, dostal misku s vodou a talíř sušenek.

Odcházeli až dlouho po desáté hodině. Kráčeli do chaty, zatímco si ji doktor v houstnoucím šeru prohlížel. Jeho plány se plnily. Teď ještě musel Emmu přesvědčit, že oba dva jsou praktičtí a rozumní. Nesmí jí dát najevo své skutečné city. Bude to jen obchodní ujednání. Teď musel jen počkat na ten pravý okamžik.

Odemkl dveře chaty, rozsvítil, popřál Percymu dobrou noc a naslouchal jejímu tichému poděkování.

„To já bych vám měl poděkovat, Emmo. Langustu by nikdo neměl jíst sám a mně se ve vaší společnosti moc líbilo.“

„Ještě nikdo mě nesrovnával s langustou,“ podotkla odměřeně Emma.

„Nikdy bych si nedovolil vás s něčím nebo někým srovnávat, Emmo. Dobře se vyspěte.“

„No, to jistě.“ Když se otáčel, zeptala se: „Kdy se vracíte do Holandska?“

„Už brzy. Dobrou noc, Emmo.“

To nebyla moc lákavá vyhlídka.

Doktor měl na své straně osud – o dva dny později ho volali k záchranné akci jachty v Prawle Point. Právě zasedl k večeři, když zazněla siréna a o deset minut později už v pevných botách a nepromokavém plášti uháněl k moři. Tohle mu bude chybět, pomyslel si, když zaujal své místo na lodi. Když se poprvé dostal do Salcombe, nahrazoval nemocného člena posádky a byl přijat jako někdo, kdo dokáže být užitečný.

O dvě hodiny později byli zpátky v přístavu, jachtu táhli za sebou a potom zašli do kanceláře přístavního důstojníka na hrnek grogu. Po půl hodině se rozloučil a vyšel ven. Všiml si, že po Viktoriánské ulici kráčí známá postava. Emma a Percy právě zabočili ke své chatě.

Byla u dveří, když ji konečně dostihl.

Všimla si ho a počkala, než k ní dojde, vezme jí klíče, otevře dveře a rozsvítí. Teprve pak si uvědomila, že je oblečený do pulovru a má mokré vlasy.

„Co se stalo?“ zeptala se a dodala: „Byl jste na záchranné lodi?“

„Ano. Právě jsem šel domů, když jsem vás zahlédl.“

„Šla jsem se podívat, jestli bych s něčím nemohla pomoct. Vám se nestalo nic?“ Když ji ubezpečil, že ne, dodala: „Dáte si něco teplého? Třeba kakao?“

Kakao se mu spojovalo s dětstvím a přísným zrakem chůvy.

„To by bylo báječné. Počasí je dost nepříjemné.“

Pokoj byl velice útulný a voněl leštidlem na nábytek. Všiml si, že všechno kolem se leskne, jako kdyby se chystala na nějakou výjimečnou událost, a v rohu byl balíček knih svázaných k sobě.

Emma se vrátila s kakaem a miskou sušenek. Vypadala smutně, ale neplakala a v obličeji měla výraz tiché odevzdanosti. Viděl takový výraz v životě už několikrát, takto se tvářili lidé, kterým sdělili nezměnitelnou diagnózu.

Usrkl si kakaa, pochválil ho a pak se opatrně zeptal: „Máte zprávy o matce? Kdy se vrátí?“

„Přijedou příští týden – ve středu.“

„A vy? Máte nějaké plány?“

„Najdu si práci.“

„Už nějakou dobu,“ prohodil nenápadně, „mě uhání má sekretářka v Holandsku, abych našel někoho, kdo jí pomůže. Má příliš mnoho práce a až se vrátím, bude jí ještě více. Napadlo mě, nechtěla byste to vzít? Je to většinou jednoduchá práce – dopisy, roznášení zásilek, telefony… je to přísná paní, ale srdce má ze zlata. Umí anglicky. Nebudete mít příliš vysoký plat, ale v domě, kde bydlí, si malý byt můžete dovolit.“

„Nabízíte mi práci v Holandsku? Odkdy?“

„Od příštího týdne. Pokud přijmete, odjedeme právě, když se vrátí vaše matka, takže se s ní stihnete přivítat. Chtěl bych jet nočním trajektem z Harwiche. Bude stačit, když vyrazíme v pět odpoledne.“

„Nemůžu,“ vyhrkla Emma. „Neopustím Percyho.“

„Může jet s námi, formality stihnete. Máte pas? A umíte řídit?“

„Ano, ano.“ Odložila šálek. „Myslíte to vážně?“

„Naprosto vážně, Emmo. Ušetříte mi starosti s hledáním pracovní síly.“

„Kde bydlíte?“

„Kousek od Amsterodamu. Nemocnice, kde pracuju, i má soukromá ordinace jsou v Amsterodamu. A vy budete bydlet přímo ve městě.“

Odložil šálek, sundal ztichlého Percyho z klína a zvedl se.

„Už je pozdě. Promyslete si to a ráno mi dejte vědět.“ Otevřel dveře a dodal: „Kakao bylo vynikající.“ Usmál se na ni. „Dobře se vyspěte.“

A kupodivu se opravdu dobře vyspala. Ráno se probudila s jasnou hlavou. Tohle byla příležitost uspořádat si vlastní život. Kromě toho, občas se bude setkávat s doktorem van Dykem. Byl milý a pozorný, má rád psy a děti a nabídl jí práci…

„Jenom škoda, že ho nezajímám jako žena,“ postěžovala si Emma Percymu. „Je to mými vlasy, to je jisté, a tím, jak na něho pořád civím.“

Musí mu dát vědět a nesmí ztrácet čas. Ale nejdřív se ujistí, že má pas, a pak spočítá své finance. Polovinu nechá v bance a zbytek si vezme, možná nedostane celý měsíc plat a bude to muset nějak přežít.

Neměla toho moc, ale stačilo to a účet v bance dá k dispozici i matce, kdyby ho potřebovala. Možná, že se matka se svou přítelkyní zase časem rozejde, což by znamenalo, že by se musela vrátit. Ale teď nad tím nemusela přemýšlet, její matka se na společný život těšila a dala jí jasně najevo, že Emma už tam nepatří.

Ordinace zavírala v jedenáct, takže tam zašla a počkala, až odejde poslední pacient. Pak zaklepala na dveře doktora van Dykea. Seděl za stolem, ale když vešla, zvedl se.

„Posaďte se, Emmo.“ Když to učinila, znovu se usadil. „Jak jste se rozhodla?“

„Včera před spaním,“ začala opatrně Emma, „jsem si řekla, že nechám rozhodnutí na ráno. A ráno jsem si to všechno promyslela. Pokud si myslíte, že se na tu práci hodím, beru ji.“

„Bezva. Teď, co se týče konkrétních věcí – budete pracovat od osmi ráno do pěti odpoledne, v poledne a o půl třetí budete mít půl hodiny pauzu na jídlo a na čaj. Budete dělat všechno, o co vás Juffrouw Smitová nebo já požádáme. V sobotu a v neděli budete mít volno, i když, pokud to bude potřeba, budeme pracovat i tyto dny. Platit vás budu týdně.“ Oznámil jí plat v guldenech a pak to přepočítal na libry. Byla to štědrá částka, a když se na něj tázavě podívala, podotkl: „Tohle je obvyklý plat na vaší pozici a vy si ho zasloužíte. Juffrouw Smitová očekává, že najmu tu nejlepší sílu. Ještě pořád to berete?“

Byl přátelský, ale zároveň rychlý. Připomněla si, že tohle je obchodní jednání. Tiše řekla: „Ano, beru. Pokud mi řeknete, kde a kam…“

„Budete muset jet do Holandska se mnou. Potřebujete pas, nějaká zavazadla, pokud možno ne moc – a Percyho. Dáte matce vědět, že odjíždíme ve středu odpoledne, abyste se stihly přivítat ještě před odjezdem? Jste si jistá, že bude souhlasit?“

„Ano. Ona – nebyla nijak nadšená, že musí bydlet tady a se mnou, ale se svou přítelkyní se asi shodnou. Mají rády stejné věci – bridge, projížďky po krajině a návštěvy Richmondu. A pokud jim to nevyjde, vždycky se můžu vrátit…“

„Přesně tak,“ souhlasil doktor. Pokud na to bude mít nějaký vliv, tohle bude to poslední, co Emma udělá.

Pokračoval: „Takže probereme podrobnosti? Já se postarám o Percyho a zařídím cestu. V pět se objevím v chatě. Bude to dlouhá cesta a do Amsterdamu se dostaneme až po půlnoci. Budete mít hodně zavazadel?“

„Kufr a tašku.“

Cestou domů přemýšlela nad tím, jak s ní mluvil čistě obchodně. Vzhledem k tomu, že to bude její zaměstnavatel, asi to bylo lepší. Vzala Percyho na krátkou procházku a pak si zabalila věci. Nebude toho potřebovat moc, pochybovala, že bude mít čas na nějaký společenský život…

Vzala si tvídové sako a sukni, kašmírový kostýmek, šedé šaty se sakem, které si bude brát do práce, další sukni se sakem, protože se nemusí žehlit, nějaké blůzky a svetřík a pro nepravděpodobný případ nějaké společenské akce safírově modré šaty, které se daly složit do nepatrného balíčku. „Boty,“ připomněla Emma Percymu. „A vezmu si kabát a někam musím nacpat pláštěnku a rukavice a aktovku a spodní prádlo a noční košili…“

Všechno naskládala na postel a pak, protože byla pečlivá, se posadila a sepsala všechno, co musela do středy udělat.

Ráno přišel dopis od matky. Přijede během středečního dopoledne i se svou přítelkyní.

Pojedeme přes noc a dorazíme právě tak na kávu. Připrav nám jen lehký oběd, protože se najíme během večera. Předpokládám, žes všechno připravila, už sis určitě našla práci, která ti vyhovuje. Já ti rozhodně nebudu stát v cestě…

Emma ten dopis odložila. Milovala matku a doufala, že ona miluje ji, ale měla zvláštní tendenci nebrat ohled na nikoho, neuvažovat o tom, že lidem kolem ní by její chování či její rozhodnutí nemuselo vyhovovat. Emma věděla, že jako malá holka to tak brala, její matka byla velice hezká a okouzlující a Emma brala jako samozřejmost, že se k ní nehodí žádné starosti nebo nepříjemnosti. Od smrti otce se věci změnily a ona matce nevyčítala, že stále toužila po bezstarostném životě.

Příštího dne se zašla rozloučit se slečnou Johnsonovou a Phoebe. Slečna Johnsonová jí popřála mnoho štěstí a připomněla jí, aby navštívila slavná amsterodamská muzea a Phoebe na ni významně zamrkala.

„Ty máš ale štěstí, že budeš dělat pro doktora van Dykea. Co já bych za to dala. Zůstaneš, nebo se chceš vrátit?“

„Neodcházím navždycky,“ ubezpečila ji Emma, „a myslím, že se později vrátím.“

Další den se setkala s paní Craigovou.

„Drahá Emmo, právě vás hledám. Dostala jsem pohled od vaší matky. Musíte být šťastná. Je skvělé, že bude bydlet v Salcombe – a navíc s sebou přiváží přítelkyni.“ Zasmála se. „Ta chata bude pro vás tři trochu malá…“

„Já tady nebudu,“ odpověděla Emma. „Budu pracovat pro doktora van Dykea v Amsterodamu. Přesněji řečeno, budu pomáhat jeho sekretářce. Už jsem ve zdravotním středisku pracovala a ta práce se mi líbí. A žít v chatě ve třech by bylo obtížné, přesně jak říkáte.“

„Matce budete chybět.“

„Její přítelkyně mě ráda nahradí – znají se od školních let. Už se těší, až se tady setká s vámi a s dalšími známými mé matky.“

Paní Craigová se na Emmu pozorně zadívala. Nebylo na ní vidět, že by měla nějaké obavy nebo že by byla znepokojená, ale zároveň to neznělo úplně přirozeně.

Emma se s ní srdečně rozloučila a pak zašla s Percym na procházku. Vyrůstal z něho docela hezký pes, s lesklou srstí, hnědýma očima a dlouhým chlupatým ocasem. Jenom uši měl trochu velké a on sám už asi moc nevyroste. Vysvětlila mu, že s ní bude žít v jiné zemi a on radostně zavrtěl ocasem. Dalo se to čekat vzhledem k beznadějnému životu, jaký měl v Salcombe.

Její matka a paní Riddleyová přijely plné pozdravů a objetí a stížností, protože musely zaparkovat u hostince a nikdo jim nepřišel odnést zavazadla.

„Někoho najdi, zlato,“ poručila si paní Dawsonová rozmarně. „A úplně jsem ti zapomněla říct, abys našla někoho, kdo nám bude uklízet.“

Emma si vzala klíče od auta. „No, teď už je dost pozdě, abych někoho hledala,“ podotkla, „ale v agenturách je spousta zájemců. Postarám se o zavazadla. Nenechte Percyho vyběhnout ze vrátek, ano?“

„Takový ošklivý pes,“ prohlásila paní Riddleyová. „Předpokládám, že si ho bereš s sebou?“

„Jistě,“ odpověděla Emma. „Odjedeme dnes odpoledne.“

Paní Riddleyová se jí nelíbila. Občas o ní slýchávala od matky, podle jejích řečí předpokládala, že budou ideálními společnicemi. Další povrchní panička, neberoucí v potaz nic nepříjemného nebo obtížného, která se stará jen o módu a společnost, její matka s ní bude šťastná.

Posluha z hostince jim pomohl se zavazadly. Nechala obě dámy, aby se vybalily, zatímco chystala oběd, a během jídla poslouchala jejich plány a záměry.

„My dvě se spolu budeme protloukat a bavit, zatímco ty budeš pryč. Emmo, mladá jsi jen jednou. Bylo od tebe chytré, že ses rozhodla poznat svět.“

Jako kdyby Emma celou tu věc naplánovala. Cítila se ukřivděná lhostejností, s jakou její matka přijala její odchod, a cítila se stejně provinile, jako kdyby to byla její vina. Ale nebylo pochyb o tom, že její matka byla šťastná – přesvědčila sama sebe, že Emma je nadšená svou svobodou, a bylo jí úplně jedno, co vlastně bude dělat.

Po obědě paní Dawsonová prohlásila: „Musíš mi říct, jak jsi to zařídila s bankovním účtem. Alice si vezme na starost účty, protože tady bude bydlet zadarmo, ale já musím přispívat na chod domácnosti a to mě připraví skoro o všechny peníze.“

„V bance je účet na tvé jméno. Dala jsem na něj všechny mé peníze kromě posledních dvou výplat. Netuším, co všechno budu muset platit v Amsterodamu a první plat dostanu až koncem měsíce.“

„Budeš mít dobrý plat? Budeš mi moct přispět, když budu potřebovat?“

„Na to nespoléhej, mami. Nebudu vydělávat nic moc a budu muset platit byt a jídlo.“

Její matka odsekla: „No, asi budu muset nějak vyjít. Tvůj otec by se obracel v hrobě…“

Emma nic neřekla, protože měla hrdlo plné slz. Nakonec vyhrkla: „Musím s Percym na procházku. Až se vrátím, udělám čaj.“

Byla to dost dlouhá procházka – kolem Viktoriánského nábřeží, pak okolo města a zpět po hlavní ulici. Nevěděla, kdy znovu uvidí všechny ty obchůdky a jejich přátelské majitele. Zamávala na řezníka, když šla kolem, a dokonce i přísná paní z pekárny se na ni usmívala.

Dopily čaj a Emma umyla nádobí a připravila matce všechno na ráno, když přijel doktor van Dyke.

Představila ho a viděla, že dámy byly ohromeny. Vypadal – hledala správná slova – ctihodně, a říkal, co se čekalo. Ale neztrácel čas. Prohlásil, že si musí pospíšit, a rozloučil se způsobem, který oběma paničkám lichotil.

A pak bylo na ní, aby se rozloučila, aby ji vyslaly na cestu s přáním úspěchů a s požadavkem, aby jim poslala pohlednici. „A nezapomeň na svou chudou, starou matku,“ připomněla jí paní Dawsonová chraplavějším hlasem než obvykle – díky čemuž se Emma cítila jako nevděčná dcera, která opouští svou ubohou maminku.

Prošla kolem doktora s Percym v patách a on jí vzal zavazadla. Nedíval se na ni, dokud se neusadila na sedadle v autě a nepovzdechla si: „Cítím se jako padouch…“

Aniž na ni pohlédl, řekl: „Vaše matka je okouzlující dáma, Emmo, ale nesmíte věřit všemu, co říká. Použila poznámku, která podle ní byla v danou chvíli vhodná. Bude se svou přítelkyní velice šťastná – jsem o tom přesvědčen – mnohem šťastnější než s vámi a vy si musíte zařídit svůj vlastní život. Ať se máte rády sebevíc, jste tak rozdílné, jako oheň a voda.“

Emma popotáhla, nechtěla plakat, i když se na to cítila.

Na okamžik jí položil na rameno svou velkou, něžnou dlaň. „Musíte mi věřit, ona bude šťastná a vy taky.“

PÁTÁ KAPITOLA

Zatímco auto projíždělo krajinou kolem Devonu a směrem na Exeter, Emma tiše seděla a dívala se z okna. Doktor van Dyke jí řekl, že všechno bude dobré, a ona mu musela věřit, přestože měla spousty pochybností. Co když se nebudu líbit Juffrouw Smitové nebo nezvládnu svou práci? Budu se muset naučit alespoň základy holandštiny – a vyžiju ze svého platu?

A nadto všechno tam prostě budu muset vydržet tak dlouho, dokud nezískám nějakou praxi a nenašetřím si nějaké peníze, abych se mohla vrátit do Anglie. A co potom? Matka mě ráda uvidí, jen pokud ji nebudu nijak omezovat. Možná, že se do chaty v Salcombe už nikdy nebudu moci vrátit…

„Přestaňte si dělat starosti,“ řekl doktor van Dyke. „Berte každý den takový, jaký je, a až budete stát na vlastních nohou, můžete si začít dělat plány. A slibuju, že pokud se vám v Amsterodamu nebude líbit, pošlu vás zpátky do Anglie.“

„Jste moc milý,“ zašeptala Emma. „Je ode mě hloupé, že pořád nad něčím dumám. Spíš bych se měla těšit na práci pro Juffrouw Smitovou.“

Začal mluvit, byla to uklidňující konverzace, a ona ani nemusela příliš často odpovídat na jeho dotazy. V době, kdy najeli na dálnici, se cítila mnohem lépe.

Doktor jel rychle, netrvalo dlouho, a byli v Harwichi, ale nejdřív se zastavili ve Flee, zaparkovali, vyvenčili Percyho a dali si kávu a sendvič.

„Na palubě si můžeme dát pořádné jídlo,“ poznamenal doktor, „a samozřejmě nás budou čekat, až přijedeme domů.“

„V Amsterodamu? Ne u paní Juffrouw Smitové?“

„Ne, neopovážil bych se ji budit uprostřed noci. Bydlím pár mil za městem. Přespíte u mě a k paní Juffrouw Smitové půjdete ráno.“ Podíval se na hodinky. „Jsme skoro v Harwichi. Nejste unavená?“

„Vůbec ne, byla to příjemná jízda. Máte moc pohodlné auto.“ Podívala se dozadu. „Percy usnul.“

Na trajekt přijeli mezi posledními. Doktor vzal Percyho podpaží a zavedl Emmu k sedadlům.

„Udělejte si pohodlí. Je to krátká plavba – asi tři a půl hodiny. Možná se to bude trošku houpat, ale s autem je to nejpohodlnější způsob a katamarán je stejně stabilní jako normální trajekt. Přinesu vám kávu a brandy a něco k jídlu. Půjdu to objednat a vy se zatím můžete protáhnout…“

Jak galantně řečeno, pomyslela si Emma, když šla na toaletu.

Snědli sendviče, vypili kávu a brandy a konečně vytáhl doktor z tašky nějaké papíry. „Nebude vám vadit, když budu chvíli pracovat?“

Zavrtěla hlavou, příjemně opojená brandy, objala spícího Percyho a usnula.

Najednou jí někdo jemně zatřásl. „Přistáváme,“ ozval se doktorův hlas. „Raději mi podejte Percyho.“

Byla tma a zima a kolem nebylo skoro nic vidět.

„Už to není daleko,“ řekl doktor van Dyke a vyjel s autem na osvětlenou dálnici. Po pár minutách zmizely domy, jeli po prázdné silnici a Emma znovu zavřela oči.

Když se probudila, uviděla světla Amsterodamu, ale doktor zabočil na silnici vedoucí mimo město. Po chvíli uviděla strom, pak druhý, pak dům a další domy a najednou byli ve vesnici. Podél cesty stála hezká stará stavení, mihl se i kostel a železnice. Potom zastavili před jedním z domů.

„Vy jděte rovnou do postele. Já se postarám o Percyho.“ Vysedl z auta, zvedl Percyho ze zadního sedadla, otevřel dveře a nechal ji vystoupit.

Chvíli jen tak stála, dívala se kolem a probouzela se. Byl to velký, pravidelný dům s bílými zdmi a ostrou střechou. Jeho masivní dveře byly dokořán otevřené a uvnitř se svítilo.

„Tohle je váš dům?“ zeptala se Emma.

„Ano.“ Znělo to netrpělivě, takže vyšla po schodech a vešla do haly. Byla prostorná, s dveřmi na všech stranách a černobílou podlahou. Podél jedné stěny stoupalo ohromné schodiště a všechno osvětloval křišťálový lustr. Jak se rozhlížela, řekl doktor: „Tohle je má hospodyně, Mevrouw Kulková – Katje, a tohle slečna Emma Dawsonová.“ Potřásly si rukama a on Katje něco říkal holandsky.

Mevrouw Kulková byla vysoká, mohutná a působila důstojně, ale na tváři měla srdečný úsměv. Právě něco doktorovi odpovídala, když se za ní otevřely dveře a vešel muž středního věku.

Pozdravil se s doktorem a řekl něco, co znělo jako omluva. Doktor se zasmál a otočil se k Emmě. „Tohle je Kulk. On a jeho žena se starají o můj dům. Omlouval se, že nás nevítal hned na prahu, protože zamykal mého psa v kuchyni.“

Emma se s Kůlkem přivítala a nejistě se podívala na Percyho, který se držel doktorových nohou. „Můžu ho vzít s sebou? Jenom ho zajdu vyvenčit…“

„Běžte s Mevrouw Kulkovou. Ukáže vám váš pokoj, dá vám něco k pití a uloží vás. Já se postarám o Percyho a Katje vám ho přinese, až budete v posteli. Radši bude dnes v noci spát s vámi.“

Mevrouw Kulková se usmála, přikývla a uklonila se. Doktor už jen dodal: „Dobře se vyspěte, Emmo. Snídaně je o půl deváté a pak pojedeme k Juffrouw Smitové.“

Emma následovala hospodyni do patra. Je mi sedmadvacet, pomyslela si ospale, a on mě komanduje, jako kdybych byla malé dítě. Ale byla příliš unavená, než aby si na to stěžovala.

Schody končily na chodbě s dveřmi po obou stranách. Mevrouw Kulková jedny otevřela a zavedla Emmu dovnitř.

Na Emmu pokoj působil teple a útulně. Mahagonová postel byla povlečená světle růžovými potahy, stejnými, jako byly závěsy na oknech. Na malém stolku stálo zrcadlo a před stolkem židle. Po stranách postele pak noční stolky s lampičkami. Milý pokoj, ale tady přece nemůže spát Percy?

Hospodyně odhrnula přehoz. „Postel,“ prohlásila stručně, usmála se a šla pryč.

Emma si sundala boty a nohy se jí zabořily do měkkého koberce. Někdo jí už předtím přinesl zavazadla do pokoje. Našla noční košili, a protože ji nenapadlo nic jiného, co by měla udělat, rychle se vysprchovala v malé koupelně za dveřmi. Do postele vklouzla právě včas – Mevrouw Kulková se vracela s Percym a prostěradlem, které rozprostřela na konci postele. Přikývla, usmála se a vrátila se pro mléko a talíř sušenek.

„Doktor van Dyke říká: Pít, jíst a spát!“ Poplácala Emmu po rameni typicky mateřským způsobem a znovu odešla.

Takže Emma vypila mléko, o sušenky se rozdělila s Percym, položila hlavu na polštář a spala – aby ji ráno vzbudila baculatá dívka s čajovým podnosem. Na podnose našla lístek: Nechte Anette, aby vyvenčila Percyho, nechá ho proběhnout po zahradě.

Snídaně byla o půl deváté a teď už bylo osm. Osprchovala se a oblékla, zalitovala, že nemá víc času se nalíčit a učesat a šla dolů po schodech. Přemítala, kde je asi jídelna.

V hale ji čekal Kulk. Jeho „dobré jitro, slečno,“ znělo starosvětsky, pak pohostinně otevřel jedny ze dveří a pokynem ji vyzval, aby vešla. Byl to malý pokoj s krbem, ve kterém hořel oheň, a s okny otevřenými do zahrady. Na kulatém stole bylo prostřeno k snídani, kolem stály pohodlné židle, knihovna plná svazků a malé stolky pro případ, že by potřebovala něco odložit. Stěny byly obložené dřevem a strop byl nádhernou ukázkou truhlářského umění.

Emma se rozhlížela, když se ze zahrady vrátil doktor. Vedle něho běžel mastif, který se snažil skamarádit s Percym.

Jeho pozdrav zněl rozhodně. „Percy a Prince už jsou, jak sama vidíte, nejlepšími kamarády. Spala jste dobře? Dáme si snídani?“

Emma se sklonila k Percymu. „Máte moc hezkého psa.“ Napřáhla dlaň a Prince si ji přišel očichat a pak se vrátil ke svému pánovi. Přišel Kulk s plným tácem a doktor poslal psy ven.

Emma měla hlad. Už to bylo dávno, co měla svačinu, a doktor van Dyke, jako kdyby si toho všiml, poznamenal: „Omlouvám se, že jsem vás včera ošidil o jídlo. Musíte mi dovolit, abych to odčinil, jakmile se zabydlíte.“

Pozvánka na večeři, pomyslela si Emma a mazala si toast marmeládou. Ještě že jsem si vzala ty šaty. Ale řekla jen: „S potěšením.“ Mohlo to být jen takové napůl vážně myšlené pozvání, jaká si vyměňují přátelé a která se nikdy neuskuteční. Když byla v Richmondu, nikdo to vážně nebral.

Během pár minut si sbalila věci, rozloučila se s manžely Kulkovými, poděkovala jim za jejich ochotu a už ji doktor popoháněl do auta. Percy se usadil vzadu. Protože doktor nic neříkal, mlčela i Emma. Už ho znala natolik, aby věděla, že když není nic, co by jí chtěl říct, měla by držet jazyk za zuby.

Amsterodam byl skutečně nedaleko: nejprve moderní sídliště a pak skutečný Amsterodam s úzkými uličkami a vysokými domy podél kanálů.

Doktor zastavil u řady domů z červených cihel.

„Hned jsem zpátky,“ prohodil a vešel do jednoho z domů, takže měla čas se rozhlédnout. Vedle dveří viselo několik mosazných cedulek, asi tam má svou ordinaci. Emmě dům připadal velice vkusný a stylový.

Za okamžik se vrátil. „Moje ordinace,“ potvrdil její domněnku. „Tady budete pracovat s Juffrouw Smitovou.“

Řídil auto úzkou uličkou s malými domy po obou stranách a před jedním z nich zastavil. Pomohl jí vystoupit a zazvonil na starobylý zvonek. Okamžitě se otevřely dveře a v nich stála žena, která mohla být blízkou příbuznou slečny Johnsonové. Měla stejný účes, bílou blůzku a střízlivou sukni a stejný přísný výraz v obličeji. Emma pocítila úlevu, bylo to jako setkat se se starou přítelkyní…

„Dobré jitro, doktore. Vy jste, předpokládám, slečna Dawsonová?“ Pohlédla na Percyho. „A psík. Pojďte dál. Dáte si kávu? Doktore, v deset máte schůzku…“

„Rád vás zase vidím, Smitty. Nejdřív musím do nemocnice, takže už radši vyrazím. Vezměte s sebou Emmu, ano? Ukažte jí, co bude mít na starosti. Ubytovat se může odpoledne.“ Usmál se na Emmu. „Juffrouw Smitová, tohle je Emma Dawsonová. Určitě bude pilnou žačkou.“ A když si ženy potřásly rukou, dodal: „Už radši vyrazím.“

Juffrouw Smitová za ním zavřela dveře. „Dáme si kávu, pak si prohlédnete pokoj a teprve potom půjdeme do ordinace. Budeme mluvit anglicky, ale jakmile se trochu usadíte, budete se muset naučit holandsky.“

Vedla ji přes úzkou halu do malého obývacího pokoje, trochu přeplněného starožitným nábytkem, ale přesto vkusného. „Posaďte se. Přinesu kávu.“

Nalila kávu a Emma se opatrně zeptala: „Věděla jste, že mám Percyho?“

„Ano, doktor van Dyke mi to řekl. Mám zahrádku a vysoké zdi a nechám mu otevřené dveře do kuchyně. Bude tu sám, ale ne dlouho, protože se vrátíme na svačinu, a pokud nebudou žádní pacienti, můžete sem na okamžik zaskočit. Bude se mu tu líbit?“

„Je to nalezenec. Občas jsem ho musela nechat o samotě, ale určitě se mu tu bude líbit. Nevadí vám?“

„Vůbec ne. Dopijte kávu a půjdeme si prohlédnout váš pokoj. Zavazadla už máte nahoře.“

Byl to malý pokojík s nízkým stropem, s výhledem do uličky, velice čistý a světlý, s jednoduchým nábytkem a postelí.

„Moje ložnice je na druhém konci domu a koupelna je uprostřed. A pokud byste někdy potřebovala soukromí, vedle kuchyně je malá místnost.“

Emma vykoukla z okna a snažila se najít vhodnou otázku, jak vysoký je nájem. Juffrouw Smitová nebyla obvyklou paní domácí.

Její problém byl náhle vyřešen, když uslyšela: „Doktor van Dyke mi platí za váš nájem, proto máte tak nízký plat.“

„Ach, děkuju. Máte dokonalou angličtinu – žila jste v Anglii?“

„Několik let. Zjistíte, že většina lidí tady mluví anglicky, i když oceníme, když se cizinci snaží hovořit holandsky.“

A já jsem cizinec, pomyslela si Emma, i když se tak necítím.

Usadily Percyho na prostěradlo v kuchyni, otevřely dveře na zahradu a šly do ordinace. Trvalo jim dvě nebo tři minuty, než prošly mohutnými dveřmi, rozlehlou halou a dalšími masivními dveřmi s jeho jménem. Juffrouw Smitová měla klíče a ukazovala Emmě cestu přes krátkou chodbu do elegantně zařízené čekárny – pohodlná křesla, stolky s časopisy, vázy s květinami a lavice v rohu.

„Tudy,“ ukázala jí Juffrouw Smitová a otevřela dveře vedle lavice. „Tady jsou záznamy pacientů, účetní knihy, obchodní dopisy a podobně.“ Zabouchla dveře, provedla Emmu přes místnost a otevřela jiné dveře. „Návštěvní místnost doktora van Dykea. Tyhle dveře vedou do ordinace.“

Vyšly ven. „Tady v téhle poslední místnosti vaříme čaj a kávu a tohle je šatna.“

Emma si to všechno zapamatovala, patřičně ohromená. Nikdy ji nenapadlo, že lékaři jsou tak známí a zjevně bohatí. Srovnala tuhle luxusní ordinaci s malou místností v Salcombe. A jeho dům. Nikdy jí nic nenaznačil, ale koneckonců, proč by to dělal? Přišla sem pracovat a po jeho osobním životě jí nic nebylo. Jistěže nějaký měl a ona by o něm ráda věděla víc.

„Posaďte se tady za můj stůl,“ řekla Juffrouw Smitová, „a pozorně se dívejte. Musíte se naučit rutinní věci, než mi budete k nějakému užitku.“

Emma si uvědomila, že Juffrouw Smitová je stejně přísná jako slečna Johnsonová.

Prvním člověkem, který přijel, byl doktor van Dyke, prošel do ordinace jen s krátkým přikývnutím. O pár minut později vešla mohutná matrona, srdečně pozdravila Juffrouw Smitovou a Emmu úplně ignorovala. Postupně přicházeli tlouštík s červeným nosem, hubená, vystrašeně se tvářící žena a nakvašený puberťák s přísně se tvářícím otcem.

Když odešli, poznamenala Juffrouw Smitová: „Tohle je typické ráno. Doktor van Dyke potom jezdí do jedné z nemocnic, kde pracuje jako poradce, a vrací se odpoledne, aby vyšetřil další pacienty. Někdy, i když zřídka, má návštěvy i večer. A nyní, pokud mu připravíte kávu, dáme si ji i my a já vám vysvětlím, co budete dělat.“

„Mám zaklepat?“ zeptala se Emma s podnosem v rukou.

„Ano, a pokud se vás na něco nezeptá, nemluvte na něj.“

Zaklepala a vešla. Seděl za stolem, něco psal a ani nevzhlédl. Položila kávu na stůl a vyšla ven, poněkud zklamaná. Mohl alespoň zvednout hlavu a usmát se…

Daly si s Juffrouw Smitovou kávu a pak odnesla šálky do kuchyňky. Když se vrátila, zahlédla jen záda odcházejícího doktora.

„Teď,“ řekla Juffrouw Smitová, „mě pozorně poslouchejte.“

Její úkoly byly jednoduché: přinášet a odnášet, vařit kávu, zvedat telefony, když to Juffrouw Smitová nebude stíhat, a říci do nich „een ogenblik“, což byla zdvořilejší verze „nezavěšujte“. Musí se postarat, aby každé ráno bylo na doktorově stole to, co potřebuje, a jelikož si na to troufala, měla taky vyhledávat a zakládat karty pacientů a třídit poštu.

„Spousta malých úkolů,“ poznamenala Juffrouw Smitová, „které mě nebudou zdržovat, takže se postarám o administrativu – o papírovou práci.“

Vrátily se domů na oběd a pak vzala Emma Percyho vyvenčit a trochu se proběhnout, než se vrátí do ordinace a k pacientům. Doktor přicházel a odcházel a většinou je pozdravil jen pokývnutím hlavy.

Docela příjemný den, pomyslela si Emma, když se zachumlala do peřin. Pod přísným zevnějškem Juffrouw Smitové vykukovala milá dáma středního věku, se kterou se jistě jednou spřátelí. A práce ji zatím nijak nepřetěžovala. Měla hezký pokoj a dost jídla a Percyho měli rádi. Pocit, že doktor si jí vůbec nevšímá, pustila z hlavy. Jakékoliv potřeštěné myšlenky tohoto typu byly zbytečné…

I příští den byl příjemný, až na to, že pacientů jako by neubývalo. Neměla vůbec na nic čas, jen na krátký oběd, takže když po páté odešel poslední pacient a Juffrouw Smitová ji poslala s dopisy na poštu, bylo to vysvobození.

Začalo se smrákat, bylo chladno, ale i tak bylo příjemné pobýt na čerstvém vzduchu. Pošta byla jen pět minut chůze daleko, Emma přešla po úzkém mostě, pak na konci ulice zahnula doleva a pokračovala podél kanálu. A tam, na křižovatce s hlavní ulicí, byl poštovní úřad. Ráda by se prošla po městě a prohlédla si ho, ale to bude muset počkat až na zítřek, kdy má volno. Uháněla zpátky a zastihla Juffrouw Smitovou za stolem. Po doktorovi nebylo ani památky.

„Vezměte si klíče,“ řekla Juffrouw Smitová, „a běžte domů. Mohla byste nachystat večeři? Zuurkool a brambory a uzené maso. Dejte ho dusit a nakrmte Percyho. Já tady ještě deset minut počkám. Až budu vařit večeři, vy ho zatím můžete jít vyvenčit.“

Takže Emma šla domů, kde ji přivítal Percy, nachystala věci k večeři a čekala na Juffrouw Smitovou.

Juffrouw Smitová seděla naproti doktorovi a poslouchala.

„Ano,“ odpověděla, „slečna Dawsonová – tedy Emma, jak chce, abych jí říkala – se adaptuje bez problémů. Chytré děvče se slušnými způsoby a rychle chápe, co se po ní chce.“ Juffrouw Smitová se na doktora významně podívala. „Chcete, abych ji vyškolila na mé místo, doktore?“

„Vaše místo? Smitty, snad nechcete jít do důchodu? To je ještě daleko. Doufám, že jste si nemyslela, že se vás chci zbavit? Nedovedu si představit, jak bych to bez vás zvládl. Ne, ne, já to vysvětlím…“

Což učinil, aniž by prozradil své skutečné city, ale když se Juffrouw Smitová zvedla a otevírala dveře, otočila se k němu.

„Chcete si Emmu vzít, doktore?“

Zvedl hlavu od papírů, které měl na stole. „To je mým cílem, Smitty.“

Jeho úsměv ji zahřál u srdce.

Emma, která o budoucnosti, jakou jí naplánovali, neměla ani tušení, vyrazila s Percym na malou procházku a cestou se učila názvy ulic. Staré vysoké budovy byly na pohled všechny stejné a kanály taky. Cestou zpět minula ordinaci a všimla si, že se v ní ještě stále svítí. Doufala, že doktor už nepracuje a vyšel na procházku se svým nádherným psem. Kulk by mu měl nabídnout něco k pití a Mevrouw Kulková nějakou vynikající večeři. Bylo by fajn ještě jednou ten dům navštívit, ale pochybovala, že se to někdy stane.

Večer jí Juffrouw Smitová vysvětlila, jak to bude s praním a žehlením, kdy může používat koupelnu a jaké domácí práce by měla dělat – nebylo toho moc, protože dvakrát týdně jim uklízela služebná. Emma si musí poklidit svůj pokoj a pomoci s vařením.

Vyzbrojila se anglicko-holandským slovníkem a mluvnicí a strávila večer v malém pokojíku vedle kuchyně. Těsně před spaním si dala čaj s Juffrouw Smitovou a popřála jí dobrou noc. Chvilku si povídaly, podívaly se na zprávy, vyvenčila Percyho a šla s ním do ložnice.

Cítila se spokojeně. Všechno tady bylo nové a bude chvilku trvat, než se jí začne stýskat. Zítra, tedy v sobotu, si vezme mapu a porozhlédne se po okolí a v neděli zajde do kostela – určitě tady někde je anglikánský kostel. A napíše dopisy.

Už domů matce napsala krátký dopis, jen že dobře dojela a jakou má adresu a telefon. Také by mohla koupit pohledy pro Phoebe, slečnu Johnsonovou a paní Craigovou. A najít nějaké knihkupectví…

Šla spát se spoustou příjemných plánů. Juffrouw Smitová si je už vyslechla a nabídla jí mapu města, kde jí ukázala anglikánský kostel. Ona sama chtěla strávit sobotu se sestřenicí a v neděli ráno se chystala do svého kostela.

„Takže se, Emmo, ničím neomezujte a víkend si naplánujte podle svého přání. Máte klíč a chovejte se tu jako doma.“

Emma si v duchu pomyslila, že má opravdu štěstí. Má práci, domov a Percyho – a matka může být zase spokojená.

Ráno pomohla s mytím a úklidem malého domku a potom si šla do svého pokoje pro kabátek a kabelku. Když sešla dolů, už na ni Percy čekal. A zrovna tak i Juffrouw Smitová a doktor van Dyke.

Choval se teď po ránu bodře a navrhl: „Pokud máte náladu na procházku, mohl bych vám ukázat Amsterodam. Mohla byste se zde jinak těžko orientovat…“

Podívala se na něho: „Děkuju, ale ani mě nenapadlo, abych vás obtěžovala. Mám mapu…“

„Ale mě pochopíte určitě lépe než mapu,“ usmál se na ni. „Mohla byste bloudit mezi kanály, že Smitty?“

„Nepochybně, doktore. A Emma se potom naučí mnohem rychleji orientovat ve městě, když jí ho předtím ukáže někdo, kdo ho zná.“ Rychle se Emmy zeptala, zda má klíče.

Emma přikývla a přitom se snažila přijít na omluvu, která by nezněla nezdvořile. Naplánovali pro ni celý den, a ačkoli by bylo skvělé, kdyby ho mohla strávit s doktorem, nemohla se zbavit pocitu, že to dělá jen proto, aby se jí ujal, což mu diktuje jeho dobré vychování. Odmítnutí nebylo možné, odmalička jí vštěpovali, že se za jakýchkoli okolností nesmí zachovat nezdvořile, takže tiše řekla: „Jste velmi laskavý. Můžu s sebou vzít Percyho?“

„Samozřejmě. Bude dělat společnost Princovi.“

Rozloučili se s Juffrouw Smitovou a vyšli na ulici. Venku stál rollsroyce s Princem na místě pro řidiče. Emma se zastavila.

„Myslela jsem, že si jdeme prohlédnout Amsterodam…“

„To taky uděláme, ale nejdříve zajedeme ke mně, dáme si kávu a Prince s Percym zatím ponecháme v péči Kulka. Ani jednomu z nich by se asi prohlídka města moc nelíbila.“

Toto prohlášení bylo řečeno takovým způsobem, že člověk nemohl nic namítat. A navíc, jakmile dorazili k jeho domu, bylo vidět, že má Percy radost ze společnosti Kulka i Prince.

Uvedl ji do haly, kde si dali svačinu. Mezitím už psi vystartovali na zahradu, následováni Kůlkem poté, co jim donesl podnos s kávou. Emma nalila do šálků kávu ze stříbrné konvice a přitom si vychutnávala klidnou atmosféru doktorova domu. Vzala si sušenku a pomyslila si, že je škoda, že nevidí za zdobené dvojité dveře na druhé straně haly. Byl to velký dům a určitě je skvěle zařízený…

Udržovala s doktorem zdvořilou konverzaci a doktor jí povzbudivě odpovídal, ale přesto pro ni bylo vysvobozením, když navrhl, aby se rozjeli zpět do města.

„Ukážu vám ty nejdůležitější čtvrtě a ulice města,“ řekl. „Nejdříve půjdeme na nádraží. Mějte ho v povědomí jako střed pavučiny. Z něho paprskovitě vybíhají hlavní ulice a obkružují ho kanály. Vždy si s sebou berte adresu Juffrouw Smitové a můj telefon. Dokud se tu pořádně nevyznáte, držte se hlavních ulic.“

Ve chvilce došli na nádraží, potom prošli Damrakovou ulicí na Damrakovo náměstí, kde se mohla na chvilku zastavit a prohlédnout si královský palác a památník. Potom pokračovali na Kalverstraat, obchodní třídu, dále na Leidesgracht, Herengracht, Vizelstraat a zpátky na Damrakovo náměstí.

Potom si dali oběd ve velkém hotelu blízko květinového trhu. Emma už měla hlad, který se znásobil dlouhou procházkou. Ani by nevěřila, že jí bude chutnat uzený úhoř, ale byl prostě vynikající. Následovalo platýzové meuniere se salátem a zákuskem se šlehačkou. Při nalévání kávy řekla svým milým způsobem: „Byl to skvělý oběd, děkuju!“

„Tak to je dobře. Nyní vám ukážu, kde jsou muzea, kostely, radnice, nemocnice, pošta a banky.“

A tak znovu vyrazili. Stěží by se to dalo nazvat vycházkou a Emmu už bolely nohy. Na druhou stranu to ale bylo velmi užitečné a zajímavé.

Byly čtyři, když konečně řekl: „Určitě si ráda dáte šálek čaje,“ a dovedl ji do malé, elegantní kavárny. Klesla do křesla, sundala boty, vypila čaj, snědla obrovský kus dortu se šlehačkou a znovu se obula.

Ulevilo se jí, když zjistila, že jsou jen kousek od domku Juffrouw Smitové, a když už byl na dohled, řekl doktor: „Vyčerpal jsem vás. Jděte dovnitř a já zajedu pro Percyho.“

Kdyby ji tak nebolely nohy, asi by se bránila. Ale takhle mu za to byla vděčná. „Za patnáct minut jsem zpátky,“ řekl a zmizel.

Když se vrátil s Percym, měla už na nohou pantofle, uklizené věci z procházky a vše připraveno ke kávě.

Otevřela mu dveře, objala Percyho a zdvořile mu nabídla kávu.

Doktor si ji prohlížel. Jasné světlo pronikalo z malé haly a prozařovalo její vlasy a dlouhá procházka jí zdravě zbarvila líce. Odolal silnému nutkání ji obejmout a políbit. Dobře věděl, že teď k tomu není ani vhodná chvíle, ani místo.

„Dáte si kávu?“ zeptala se Emma.

„Mám schůzku,“ řekl jí. „Doufám, že jsem vás příliš neunavil?“

„Ne, ne. Moc se mi to líbilo a pomohlo. Byl to krásný den. Moc vám děkuju.“

Usmál se, pokynul na rozloučenou a odešel.

Po jeho odchodu bylo v malém domku najednou naprosté ticho. Udělala si černou kávu, nakrmila Percyho a v duchu si ještě jednou promítala dnešní den. S doktorem se cítila báječně, byl dobrým společníkem a cítila se s ním uvolněně, ale pochybovala, že se ještě najde taková příležitost, jako byla dnes. Bezpochyby to cítil jako svou povinnost seznámit ji s Amsterodamem, protože ona sama na to do této doby neměla čas, a taky asi vůči ní cítil zodpovědnost, protože byla jeho zaměstnankyní. A to je něco, na co nikdy, i přes jeho laskavost, nesmí zapomenout.

Juffrouw Smitová jí už předtím oznámila, že domů přijde pozdě, takže si Emma dala večeři sama a napsala dopis matce. Měla toho hodně o čem psát, a zrovna když ho dokončovala, vrátila se Juffrouw Smitová. Seděly pak spolu přes hodinu u kávy a povídaly si, co během dne zažily až do doby, kdy šly spát.

Zítra, pomyslila si Emma a zavrtěla se v posteli, zajdu do kostela, dám si někde oběd a budu znovu objevoval město. Čím rychleji se v Amsterodamu zabydlím, tím lépe.

Kostelík, o kterém doktor hovořil, našla v ulici Beguine Court. Po mši si šla prohlédnout malé, kouzelné domečky v okolí kostela a dala si oběd v jedné z kavárniček.

Posílena holandským kaas broodje a kávou vyrazila směrem k nádraží. Po cestě si koupila diář pro své budoucí výpravy a nalodila se na výletní loď po kanálech. Loď byla plná Američanů a Angličanů a průvodce během plavby z jednoho kanálu do druhého nepřestával chrlit informace. Byl odtud nádherný pohled na zadní strany domů, některé s okny skoro u hladiny. Kdyby měla dost času, koupila by si ještě jednu jízdu, ale byly už skoro čtyři hodiny a ona si před návratem k Juffrouw Smitové chtěla dát čaj.

Našla kavárnu, kam ji zavedl doktor, a navzdory ceně si dala čaj a ohromný pohár se šlehačkou, piškoty a čokoládou. Pak, naprosto spokojená s volným dnem, zamířila zpět k domku Juffrouw Smitové.

Den zakončily příjemným večerem, nezávazně si povídaly a Juffrouw Smitová zatím s neuvěřitelnou lehkostí háčkovala značně složitý vzor. Kromě dotazu, zdali prožila hezký den, se nezeptala na podrobnosti také se nesvěřila se svým vlastním programem. Emma cítila, že i když se mohou spřátelit, nikdy si nebudou blízké natolik, aby hovořily o svých osobních věcech. Ale i tak spolu mohly vyjít.

Dny rychle ubíhaly. Během týdne se Emma stále více a více zapracovávala do svých jednoduchých úkolů, takže Juffrouw Smitová měla více času na práci na počítači, vyřizování emailů a faxů a další věci. Přes její staromódní vzezření jí moderní technika nebyla cizí.

Tohle ještě Emma bude muset zvládnout, pokud bude chtít dělat kariéru, ale ještě předtím se musí poprat s holandštinou. Musí se Juffrouw Smitové zeptat, zdali někde může navštěvovat večerní lekce. Ale zatím jí stačila střecha nad hlavou a dobře placené místo.

Koncem týdne dostala dopis od matky. Paní Dawsonová byla šťastná – to se mnou nikdy nebyla, pomyslela si Emma žárlivě, ale bylo dobře, že zase našla smysl života. Ona a Alice, jak psala, se zabydlely. Našly hospodyni a vstoupily do klubu bridge. Každé ráno chodily na kávu s paní Craigovou a dalšími známými a v butiku byly nádherné zimní modely. Na konci dopisu vyjádřila naději, že se Emma dobře zabydlila a má spoustu mladých přátel. Musíš se konečně naučit užívat života, miláčku! Neptala se na Emminu práci.

Emma, i když ji bolelo u srdce, byla ráda, že matka žije tak, jak si vždy přála. A v tom smyslu i odepsala.

Jinak trávila večery nad holandskou mluvnicí a zdvořile odpovídala na pozdravy doktora, který každý den přicházel a odcházel.

Už tu byla skoro celý měsíc, když se rozhodla, že by si mohla dovolit koupit zimník. Amsterodam už znala a věděla, ve které ulici jsou obchůdky, které by mohly mít rozumné ceny…

V kapse jí cinkaly peníze a právě vytahovala záznamy pacientů, když z ordinace vyšel doktor. Položil na stůl dopis a otočil se.

„Prosím vás, postarejte se, aby vaše dopisy chodily na adresu Juffrouw Smitové a ne na mou,“ řekl zdvořile a zmizel dříve, než mohla Emma dát dohromady nějakou omluvu.

Zvedla dopis. Vypadal oficiálně, byl psán na stroji a byl poslán expresní večerní poštou. Pomalu ho otevírala – nechala nezaplacený účet? Nebo to bylo něco z banky?

Začala číst.

ŠESTÁ KAPITOLA

Bylo to od pana Trumpa. Bude to pro vás šok, psal, ale vaše matka a její přítelkyně paní Riddleyová náhle zahynuly při autohavárii, když jely na návštěvu přátel v Richmondu. Naštěstí mu hned zavolali a on se mohl o všechno postarat. Neznal její telefon, ale je nutné, aby mu zavolala, jakmile to bude možné. Byl to přátelský dopis a na závěr ji ujistil, že jí se vším pomůže.

Četla ho stále dokola, úplně zapomněla na svět kolem sebe, až ji netrpělivý hlas Juffrouw Smitové vrátil do reálného světa. Pokud mu okamžitě nedonese kávu, nestihne ji do příchodu dalšího pacienta vypít.

Udělala kávu, nalila ji do šálku, donesla podnos s kávou ke dveřím, zaklepala a vešla. Když podnos pokládala na stůl, vzhlédl a její strnulý obličej ho přinutil, aby vyskočil a chytil ji do náručí.

„Emmo, co se stalo? Jste nemocná?“ Vzpomněl si na dopis. „Špatné zprávy?“

Netroufala si promluvit, tak jen vytáhla dopis z kapsy. Přečetl ho a přitom ji stále objímal.

„Ubohé děvče. Taková hrozná zpráva.“ Posadil ji do křesla a stiskl tlačítko, kterým rozsvěcel červené světlo na stole Juffrouw Smitové. Když vešla, řekl: „Smitty, Emma dostala špatné zprávy z Anglie. Donesla byste jí nějakou brandy a přesunula prvního pacienta na později?“

Když donesla brandy, holandsky jí vysvětlil, co se stalo.

„Už přišla sestra?“

„Bude tady každou chvíli.“

„Musí to tady zastat a vy zatím zaveďte Emmu domů. Zůstaňte s ní tak dlouho, jak uznáte za vhodné, a zkuste ji trochu uklidnit.“ Pak přešel do angličtiny. „Vypijte to, Emmo. Juffrouw Smitová vás dovede domů. Nechte mi ten dopis. Zavolám panu Trumpovi a zjistím všechno, co je třeba, a pak vám řeknu, co se dá dělat.“

„Musím jet…“

„Jistěže. Nedělejte si s tím starosti. Všechno zařídím. A teď vypijte zbytek brandy.“

Do tváří se jí vrátilo trochu barvy a on ji chytil za ruce.

„Udělejte, co vám řekne Juffrouw Smitová, a počkejte, dokud nepřijdu, Emmo.“ Jeho hlas ji uklidňoval, byl pevný a ochranitelský a ona cítila, že pro ni vše nutné zařídí. Chabě se na něho usmála a šla s Juffrouw Smitovou.

Do návštěvy pacienta zbývalo pět minut a doktor je strávil za stolem. V době, kdy vešla sestra, věděl přesně, co musí učinit.

Emma, přesně jako vyplašené děcko, udělala všechno, oč ji Juffrouw Smitová požádala: vypila čaj a lehla si do postele a zachumlala se do pokrývky. Vnímala, že Juffrouw Smitová jí něco říká tichým, uklidňujícím hlasem, sedí u ní a drží ji za ruku. Musí si promyslet, říkala si, co všechno bude muset udělat, ale myšlenky se jí nějak míhaly…

Netušila, jak dlouho tak ležela, když vešel doktor van Dyke.

Juffrouw Smitová tiše vyklouzla, on se posadil na její místo a vzal Emmu za ruku. Otevřela oči a podívala se na něho a pak se překvapeně posadila, když si uvědomila, co se vlastně stalo.

„Matka,“ vyhrkla a rozplakala se…

Doktor ji jemně objal a počkal, až se vypláče. Když utichla, otřel jí uslzený obličej a řekl: „Tohle je má statečná holka – a musíte zůstat statečná, Emmo. Dnes večer vás odvezu do Anglie. Budeme bydlet u pana Trumpa, kde pár dnů zůstanete. Pomůže vám všechno zařídit. Teď běžte dolů, něco pojezte a sbalte se. Odjedeme hned po páté hodině.“

Dívala se na něho napuchlýma očima. „Už se sem nevrátím?“

„Jistěže se vrátíte. Přijedu si pro vás. Ale o tom si promluvíme později. Vezměte si věci tak na pět nebo šest dní. Vezmu Percyho ke mně, bude s Princem a Kůlkem, dokud se nevrátíte.“

„Volal jste panu Trumpovi? Omlouvám se, že vám přidělávám starosti…“

„Jistě, volal jsem mu a on vás bude čekat. Nebojte se, Emmo, během večera vám všechno vysvětlím.“

„Ale vy nemůžete odjet – vaši pacienti, nemocnice…“

„To nechte na mně.“ Poplácal ji po rameni. „Už půjdu. Přijedu pro vás těsně po páté.“

Emmě ten den připadal nekonečný. Zabalila si věci, snažila se polknout něco z toho, co jí připravila Juffrouw Smitová, a myslet na to, co ji čeká v budoucnosti. Ale neustále se v duchu vracela ke své matce a podléhala smutku. Hrozně moc chtěla zjistit, co přesně se stalo. Možná, že by se jí trochu ulevilo, kdyby to zjistila. Věděla, že je to k ničemu, ale nejraději by do Anglie vyrazila okamžitě.

Ale pátá hodina skutečně nastala a doktor pro ni přijel. Nepřemýšlela nad tím, jak se dostane k panu Trumpovi, doktor jí slíbil, že se o to postará, a tak na to nemyslela.

Její nervy byly napjaté k prasknutí, a když Juffrouw Smitová nabídla doktorovi kávu, nejraději by začala křičet.

Letmo se podíval na její napjatý obličej, poděkoval za nabídku a sebral její zavazadla. Byl unavený a hladový, protože celý den zařizoval cestu, a také musel zajistit, aby na něho v nemocnici ani v ordinaci nikdo zbytečně nečekal.

Emma se rychle rozloučila a uháněla ke dveřím. Zaslechla, jak doktor říká, že ráno bude zpátky. Mluvil holandsky, ale Emmě by bylo jedno, kdyby to byl jakýkoliv jazyk na světě, jen když už vyrazí…

Napadlo ji, odkud asi pojede trajekt – a v kolik hodin se asi dostanou k panu Trumpovi?

Doktor van Dyke, jako kdyby četl její myšlenky, řekl: „Je to nedaleko. V Schipolu na nás čeká letadlo a v Heathrow budeme tak za hodinu.“

Během jízdy si vůbec nevšímala okolí, byla jen vděčná, že v Anglii budou tak rychle. Jindy by měla strach z tak rychlé jízdy, ale teď myslela jen na to, kdy bude u pana Trumpa.

Připadalo jí úplně logické, že v Heathrow na ně bude čekat auto. Poděkovala pilotovi, když opouštěli letadlo, a ani nezaznamenala, jak přešli od letadla k autu.

Doktor, který během cesty skoro nemluvil, se najednou zeptal: „Víte, kde bydlí pan Trump? Mám jeho adresu, ale v Richmondu jsem nikdy nebyl.“

O půl hodiny později seděli v pokoji pana Trumpa, popíjeli kávu a jeho žena jim přinesla sendviče. Doktor s díky odmítl pozvání k přenocování. „V jedenáct mi letí letadlo zpět. Ráno mám návštěvy, které nemohu přesunout.“

Klid a pohoda v domě pana Trumpa daly Emmu trochu do pořádku. „Ale to nejde,“ namítla. „Budete unavený. Copak by to nikdo nemohl vyřídit místo vás?“

Přála si, aby to neřekla, už tak mu přidala spoustu starostí s tím, že ji zavezl až k panu Trumpovi, a on se samozřejmě bude snažit vrátit domů a ke své práci tak rychle, jak to jen půjde. Už tak mu úplně zkazila den.

Rychle se opravila: „Omlouvám se. Sám víte nejlépe, co dělat. Jsem vám moc vděčná – nikdy vám nedokážu dost poděkovat… Chápu, že už se musíte vrátit.“

Doktor vstal. „Vrátím se na pohřeb, Emmo.“ Vzal ji za ruce. „Pan Trump se o všechno postará.“ Naklonil se a políbil ji na tvář. „Buďte statečná.“

Potřásl si rukou s paní Trumpovou a pan Trump ho doprovodil do haly. Už dříve spolu mluvili po telefonu a teď doktor řekl: „Zařídím si to tak, abych se mohl vrátit na pohřeb a pár dnů zůstat. Je od vás hezké, že tu Emmu necháte.“

„Já i má žena ji máme moc rádi a vždycky jsme si říkali, že má ze života méně než ostatní dívky. Když její otec zemřel, zachovala se skvěle. Musí se ještě rozhodnout, co se Salcombe.“

„Jestli chcete, odvezu ji tam.“

„To by bylo výborné. A taky díky, že jste ji dopravil tak rychle sem.“

Potřásli si rukou, doktor odjel do Heathrow, odkud odletěl do Schipolu a domů. Zítra uskuteční své plány, takže bude moci přijet do Anglie na tak dlouho, jak si bude Emma přát.

Pan Trump odmítl Emmě vyprávět podrobnosti o matčině smrti. „Jste unavená,“ vysvětlil jí. „Běžte se vyspat – určitě hned usnete, ať si říkáte, co chcete. Ráno si sedneme a já vám povím všechno, co vím. Přísahám, že vaše matka i její přítelkyně zemřely okamžitě, nic necítily.“

Emma, naprosto zničená únavným dnem, ulehla do postele a okamžitě usnula.

Pan Trump na druhý den ráno usoudil, že dokáže pochopit, co jí musí sdělit. „Řeknu vám, co se přesně stalo, a pak probereme, co musíme zařídit…“

Uplynul skoro celý týden a večer před pohřbem, když Emma vcházela do obývacího pokoje pana Trumpa, uviděla doktora van Dykea.

Postavil se, přišel k ní a vzal ji za ruce.

„Emmo – jak se máte? Pan Trump mi řekl, jak moc jste mu pomohla…“

„Vy jste přijel…? Tedy, budete tady i zítra?“

„Ano. Pan Trump a já jsme si promluvili a on s tím souhlasí, pokud souhlasíte i vy, pak s vámi pojedu na pohřeb a do Salcombe. Budete tam muset vyřídit pár věcí.“

„Opravdu to pro mě uděláte? Děkuju.“ Zjistila, že se stále drží za ruce a jemně se osvobodila. „Ale vy se budete chtít vrátit do Holandska…“

„Ne. Pár dnů můžu zůstat tady. Dost dlouho na to, abyste si všechno vyřídila.“ Usmál se na ni. „Až bude všechno uspořádáno k vaší spokojenosti, vrátíme se do Amsterodamu.“

Vešla paní Trumpová. „Povídáte si? Donesu vám čaj, určitě si šálek dáte.“

Po čaji doktor odešel s tím, že se ráno vrátí. Pohřeb byl v jedenáct a hned potom odveze Emmu do Salcombe. Podle toho, co mu řekl pan Trump, tam zůstalo pár nezaplacených dluhů a mají domluvenou schůzku v bance.

„Mám za to,“ řekl zadumaně pan Trump, „že tam nebudou žádné peníze – dokonce tam může být schodek. Banka mi to samozřejmě po telefonu neřekla, ale raději vás chci varovat.“

„Dáte mi vědět, pokud nastanou nějaké komplikace? Můžete se mnou v takovém případě počítat.“

Pan Trump se na něho upřeně zadíval. „Pochybuju, že by se Emma chtěla stát vaší dlužnicí, i když jste dobří přátelé.“

Doktor se jen usmál.

Od pana Trumpa odjeli až pozdě odpoledne. Pohřeb byl tichý, neměli žádné přímé příbuzné, přišlo jen pár přátel, kteří znali paní Dawsonovou z Richmondu. K Emmě se chovali hezky a říkali jí, co se slušelo, ale dávali si pozor, aby o budoucnosti nemluvili. Jediný pan Trump se s ní srdečně rozloučil a ujistil ji, že k nim může kdykoliv přijet. A že ji vždycky rád poradí, kdyby potřebovala.

Její matka nesepsala žádnou poslední vůli, považovala to za morbidní myšlenku a stejně po ní zřejmě zůstalo jen velice málo peněz.

„Chata bude vaše, jistěže, to zařídím, ale o ničem jiném nevím. Budete si muset promluvit s bankovním manažerem… Kdyby byly nějaké potíže, ať mi zavolá.“

Takže Emma měla o čem přemýšlet, ale nejprve si musela uspořádat myšlenky. Bylo pro ni úlevou, když doktor navrhl: „Nechcete si promluvit? Nebo raději chcete přemýšlet?“

„Přemýšlela jsem celý týden,“ řekla tupě Emma, „a nic jsem nevymyslela.“

„Tak myslete nahlas, možná vám můžu nějak pomoci.“

„Už jste mi pomohl tolik, nikdy vám to nedokážu splatit.“ A v tu samou chvíli pokračovala: „Zapomněla jsem na spoustu věcí. Chata – měla bych napsat paní Pikeové, která tam poklízí – a požádat ji, aby zapnula vodu a elektřinu, vždycky ji vypínáme, když odjíždíme…“

„To je zařízeno,“ upozornil ji, „a v ledničce je jídlo a pití a postele jsou rozesílané.“

„Paní Trumpová na to myslela? Je tak milá.“

Neopravoval ji. „Takže jeden problém je vyřešen. Co dál?“

Pomalu z ní vylézaly pochybnosti a obavy, ale jednu obavu, tu největší, nezmínila – svou budoucnost. Doktor nemluvil o tom, že by se k němu vrátila, a ona mu to nevyčítala, už tak pro něho znamenala značnou zátěž. Ale, jak se obával pan Trump, jestliže nejsou v bance žádné peníze, bude si muset rychle najít práci. „A co je s Percym?“ vyhrkla najednou.

„Když jsem odjížděl, měl skvělou náladu. S Princem si ohromně rozumí, dokonce leze Princi do košíku a spí s ním. Nejsou si moc podobní, ale zjevně si padli do oka.“

Už už chtěla říct, že se jí bude stýskat, až se s ní Percy vrátí do Anglie, ale včas se zarazila. Doktor by si mohl myslet, že se snaží oklikou zjistit, zdali ji ještě zaměstná. Namísto toho řekla: „Budu se muset postarat o chatu.“ Úkol, kterého se hrozila – uspořádat matčiny závazky, šaty, projít její dokumenty.

„Hned po schůzce s manažerem banky, kterou vám domluvil pan Trump.“

Doktor se na ni úkosem podíval. „Pan Trump mi řekl, jak skvěle jste si počínala, když zemřel váš otec, teď to taky zvládnete, Emmo.“

Jeli po dálnici, cesta kolem nich rychle ubíhala, ale když zahlédl čerpací stanici, zpomalil. „Nedáme si čaj? Ještě je před námi kus cesty.“

Nad čajem a sušenkami se ho opatrně zeptala: „Nechcete se ještě teď večer vracet, že ne? Stejně byste asi nestihl večerní trajekt. Nenapadlo mě – moc se omlouvám, že vám všechno tak komplikuju.“

„Vůbec se nemáte za co omlouvat. Zůstanu v Salcombe tak dlouho, dokud nebude všechno vyřízeno.“

„Zůstanete v Salcombe? Ale to může trvat několik dnů…“

„Nedělejte si s tím starosti, vzal jsem si týden volno.“ Usmál se na ni – tak líbezným úsměvem, až jí srdce roztálo. Bude tady, pomůže jí a se vším jí poradí. Rozzářeně mu úsměv oplatila. „To je od vás moc milé. Ve dvou nám to půjde rychleji, nemyslíte?“

Srdečně souhlasil a podal jí šálek, aby mu dolila čaj. Emma, šťastnější, než celé týdny předtím, se s chutí zakousla do sušenky.

Když zaparkovali před hostincem, byl už večer. Sebrali svá zavazadla a šli k chatě, tam jí vzal klíče a odemkl, rozsvítil světla a uvedl dovnitř.

V krbu bylo nachystáno dřevo a on a ho zapálil ještě dříve, než zavřela dveře, a i když v místnosti bylo chladno, vypadalo to útulně.

„Než postavíte na čaj,“ navrhl, „vynesu nahoru zavazadla. Který pokoj je váš?“

„Ten nalevo… Zavazadla? Ale já mám jenom tašku – kufr jsem nechala v autě.“

Už byl na schodišti. „Já si vezmu ten druhý pokoj.“ Ohlédl se a podíval do jejího překvapeného obličeje. „Copak jste si myslela, že vám vynesu věci a nechám vás samotnou?“

„No,“ připustila Emma, „ani jsem o tom moc nepřemýšlela.“ Odmlčela se. „Ne, to není pravda. Bála jsem se, že zůstanu sama. Myslela jsem si, že máte zamluvený pokoj v jednom z hotelů a přijedete až ráno.“

„Musíte mě považovat za dost nedovtipného přítele. Ale když jsme si to teď vyjasnili, běžte uvařit čaj. Potom si promluvíme o tom, co bude k večeři.“

Svlékla si kabát a vešla do kuchyně. Postavila na čaj a připravila šálky a konvici, potom se podívala do ledničky. Bylo v ní mléko, vajíčka a máslo, slanina a kousek hovězího.

„Jsou tu vajíčka a slanina,“ oznámila mu, když vešel do kuchyně, a on s úlevou zaznamenal, že z její tváře zmizel stín obav. Byla bledá a unavená a nešťastná, ale ve známém prostředí se jí ulevilo, a stejně i jeho věcný přístup na ni působil blahodárně. Přijala jeho přítomnost bez přemýšlení, jako něco naprosto přirozeného. Přesně v to doufal.

Uvařila večeři, on prostřel stůl a pak se posadili ke krbu a povídali si. Měli by si určit, co kdy zařídit, ale v tomto okamžiku nechtěl, aby si dělala další starosti. Raději začal mluvit o zítřejším nákupu potravin a návštěvě paní Pikeové.

Mnohem později, když už usínala, si uvědomila, že služeb paní Pikeové už nebude potřebovat. A zítra, slíbila si, se doktora zeptá, jestli ji ještě stále hodlá zaměstnávat.

Vzbudilo ji jeho naléhání, aby sešla dolů na ranní čaj. Spala celou noc, a i když ji vzpomínka na nedávnou tragédii stále bolela, už nebyla tolik zdrcená žalem. Natáhla na sebe župan a sešla dolů a našla doktora, navlečeného v pulovru, neučesaného a se strništěm na tváři, kterak nalévá čaj. Jeho přání dobrého jitra znělo neosobně, ale srdečně. „Vidím, že jste spala dobře. Vypijte si čaj a já se zatím oholím.“

„Jste vzhůru dlouho? Neslyšela jsem vás.“

„To je důkaz, že jste spala opravdu tvrdě, vaše sprcha je ta nejhlučnější, jakou jsem kdy viděl. Uvařte snídani a já zajdu pro housky, doufám, že budou ještě teplé.“

Bylo chladné, jasné ráno, když vyrazili do banky. Přede dveřmi Emma zaváhala: „Šel byste se mnou? Snad tam nebude nic, čemu bych nerozuměla, ale pro všechny případy…“

Manažer je s ulehčením uvítal, pronesl pár zdvořilostních kondolencí, zeptal se na Emmino zdraví a zkoumavě se podíval na doktora. Otevřel složku na svém stole a nadechl se.

„Obávám se, že to, co vám musím sdělit, vás poněkud znepokojí, ale jsem si jist, že dojdeme k nějakému rozumnému řešení. Na vašem účtu, který jste měla společně s matkou, byla menší suma peněz. Ty jste zde uložila před svým odjezdem do Holandska. Nebylo to mnoho peněz, ale dost na to, aby měla vaše matka něco pro všechny případy. Dostávala svou penzi, a jelikož, jak mi sdělila, nevynakládala peníze na chod domácnosti, stačilo jí to na osobní útratu. Bohužel své peníze utratila dosti lehkomyslně, a když byl účet prázdný, požádala mě o povolení schodku s tím, že ho určitě uhradí. Krátce řečeno, utratila více, než činil povolený schodek, a navíc nechala řadu nezaplacených účtů.“

Emma se šokované zeptala: „Ale za co to mohla utratit? Její penze jí na šaty stačila a co se týče útraty – na účtu bylo několik set liber. Nemýlíte se?“

„Bohužel ne. Je mi líto, slečno Dawsonová, ale vaše matka mě ujistila, že má k dispozici nějaké zdroje peněz, a protože jsem vaše rodiče znal řadu let, neměl jsem důvod tomu nevěřit.“

„Kromě banky, komu ještě dluží peníze?“

„Mám zde několik šeků, které banka odmítla proplatit. Dám vám je, abyste to mohla vyřídit osobně. Navrhuju otevřít nový účet na vaše jméno, takže to můžete zařídit pokud možno bez potíží.“

„Ale já nemám…“ začala Emma, ale doktor van Dyke ji zarazil.

„To zní jako rozumný návrh, Emmo. Ať pan Ansty založí účet na vaše jméno a předpokládám, že bude tak hodný a prozradí mi, kolik bude stát uhrazení všech dluhů.“ Emma otevřela pusu, aby něco namítla, ale on ji umlčel: „Ne, Emmo, teď to nechte na mně.“

Něco v jeho hlase jí zabránilo cokoli vyslovit. Jen si tiše povzdechla, když pan Ansty vyslovil částku, která byla potřeba. Ti dva si něco povídali, ale ona přemýšlela, jak by tak ohromnou sumu uhradila. Jak to, proboha, dá dohromady?

Až na ulici se najednou zarazila.

„Musela jsem se zbláznit – co jsem vás to nechala udělat? Musíme se vrátit a říct mu, že jste si to rozmyslel.“

Doktor nic neřekl, jen ji zavedl do nejbližší restaurace a objednal kávu.

„Slyšel jste, co jsem říkala?“ vyjekla Emma.

„Ano, slyšel. A až se vrátíme do chaty, všechno vám vysvětlím. Teď vypijte svou kávu a půjdeme nakupovat.“

Znělo to tak věcně a naprosto bezstarostně, že ji to na okamžik uklidnilo. Ale celou tu dobu, co chodili od obchodu k obchodu, nakupovali věci na oběd a na večeři a naslouchala zdvořilým kondolencím, v duchu cítila, že se kolem děje něco, co nedokáže postřehnout…

Po návratu do chaty našla na záznamníku vzkaz od paní Trumpové. Neteř paní Riddleyová přijede do Salcombe pro věci po své tetě. Doufá, že se slečna Dawsonová ničeho nedotkla, takže všechno najde na svém místě.

„No jo,“ podotkla Emma hořce. „Copak si myslí, že bych vzala něco, co nepatřilo matce?“ Natírala chléb máslem větší silou, než bylo nutné. „A to tady mám zůstat celý den a čekat na ni?“

„Nejspíš ano. A já musím zítra zajít na zdravotní středisko. Co bude k obědu?“

„Velšský králík. Musím zajít k paní Pikeové a slečně Johnsonové…“ Stále natírala toast. „A vy mi vysvětlete, jak je to s placením těch účtů.“

Měl v úmyslu vysvětlit mnohem více než jen tohle, ale někdo zaklepal na dveře a na prahu stála paní Craigová a očekávala, že ji pozvou dovnitř.

„Slyšela jsem, že jste tady.“ Podívala se na doktora van Dykea. „S doktorem. Musela jsem za vámi zajít a trochu si popovídat. Často jsem se s vaší matkou setkávala a říkala jsem si, že by vás určitě zajímalo, jak šťastný život tady vedla. Taková tragédie, viďte, a vy jste byla zrovna tak daleko, i když jsem slyšela, že zemřela náhle.“

Paní Craigová se uvelebila v křesle. „Šla bych na pohřeb, kdyby byl zde, ale ona si určitě přála být pohřbená se svým mužem.“

Nechci být neslušná, pomyslela si Emma, kterou křeslo přímo pálilo, ale pokud hned nevypadne, začnu křičet.

Nakonec ji zachránil doktor. „Přesně vás potřebuju,“ prohlásil na adresu paní Craigové. „Mohla byste se se mnou vrátit do hotelu? Je tam někdo, kdo, jak věřím, měl co dělat s paní Dawsonovou a bylo by lepší, kdybyste mě představila. Určitě ji znáte…“

Paní Craigová se okamžitě zvedla. „Jistěže, doktore. Hrozně ráda vypomůžu. Už tady nějakou chvíli žiju a znám skoro každého z okolí. Emmo, omluvte mě, ale doktor van Dyke jistě spěchá, aby vyřešil své záležitosti.“

Emma zůstala sama, aby se mohla v klidu vyplakat, takže když se doktor vrátil, byla znovu přijatelně srdečná a mohli si v kuchyni vypít čaj.

„V hotelu byly dva nezaplacené účty,“ informoval ji.

„Zařídil jsem to.“ Neřekl jí, že telefonoval panu Trumpovi, navštívil pastora a dlouze hovořil s Kůlkem.

Když znovu navrhla, aby si promluvili o řešení věcí v bance, odsunul to stranou. „Dneska jste už toho řešila dost,“ ujistil ji. „Dáme si pořádné jídlo v hostinci a půjdeme spát, vždyť nevíte, kdy ta neteř vlastně přijede.“

Dali si čerstvě chycenou rybu a hromadu hranolků, a protože tam nebyli další hosté, přisedl si k nim na kus řeči hostinský, po jídle odnesl talíře a slíbil jablečný koláč se šlehačkou.

Doktor udržoval běžnou konverzaci, ponoukal ji, aby si vypila brandy a kávu a odvedl ji zpět do chaty. Byla příjemně unavená a nepotřebovala pobízet, aby šla spát. Zítra si promluví, a jakmile si neteř paní Riddleyové vyzvedne věci, zabalí, co zůstalo po její matce. Takže se jenom musí pozdravit s paní Pikeovou…

Vzbudila se uprostřed noci a vymrštila se na posteli. Co jsem to za hlupáka, pomyslela si. Vždyť můžu prodat chatu a všechny dluhy zaplatit. Musím mu to hned ráno říct.

Spokojeně usnula s vědomím, že problém je vyřešen.

Ještě ani nebyli po večeři, když přijela neteř paní Riddleyové. Emmě se nelíbila hned na první pohled – byla to mladá lehkovážná holka, orientovaná na módu, draze oblečená a nevkusně nalíčená.

Na Emmino přivítání odpověděla jen pokývnutím. „Vy jste Emma Dawsonová? Nemám moc času, chci se vrátit hned, jak to půjde.“ Vešla do chaty. „Doufám, že jste se nedotýkala věcí mé tety…“

Emma klidně odpověděla: „Ne. Je mi líto, že paní Riddleyová zemřela.“

Doktor v kuchyni zahlomozil nádobím.

„Je tu ještě někdo?“

„Přítel, který mě dovezl do Anglie. Dáte si kávu, nebo chcete jít rovnou do ložnice vaší tety?“

„No, raději nejdřív zabalím. Který je to pokoj?“

„Ukážu vám ho. Chcete se pak porozhlédnout po chatě, zdali jste něco nezapomněla?“

„Rozhodně.“ Zavřela dveře Emmě před nosem.

Doktor utíral talíře se zručností člověka, který to dělá celý život. Když Emma vešla do kuchyně, jen nadzvedl obočí.

„Dobře ji hlídejte, mohla by ukrást příbory!“

Emma, trochu naštvaná, se zasmála a hned se cítila lépe.

Po chvíli se neteř vrátila. „Všechno jsem zabalila. Je tam pár šatů a klobouků, které jsou příliš staré, než aby stály za námahu. Troufám si říct, že je můžete nabídnout nějaké charitě.“

Podívala se na doktora a usmála se.

„Doktor van Dyke – a slečna nebo paní Riddleyová?“ řekla Emma. „Myslím, že byste měla raději zabalit všechno.“

„To rozhodně,“ přikývl doktor. „Člověk musí být v těchto věcech opatrný. Přinesu vám igelitový pytel.“

„Dáte si kávu?“ zeptala se Emma. „A potom musíte prohledat chatu.“

Slečna Riddleyová kávu odmítla. „Nechala jsem auto na konci nábřeží…“

„Odnesu vám tam věci,“ nabídl se doktor. „Zavoláme paní Trumpové a dáme jí vědět, že jste tu byla a odvezla si všechny věci po vaší tetě.“ Postavil se. „Půjdeme? Určitě se už těšíte domů.“

Chladné, ale zdvořilé, pomyslela si Emma a sledovala, jak slečna Riddleyová následuje doktora. Zezadu mu to moc sluší, povšimla si a pak ji napadlo, že mu řekne o prodeji chaty a úhradě dluhů. A pak se vrátí me do Amsterodamu a on nemusí mít pocit, že by pro mě měl ještě něco udělat. Kromě Percyho. Snad mu nebude proti mysli mě odvézt, abych si sem mohla vzít Percyho…

Zabraná do myšlenek vyšla nahoru, aby se ujistila, že věci paní Riddleyové jsou pryč.

Doktor van Dyke se teď zřejmě nevrátí a půjde rovnou do zdravotního střediska. Dala si kávu a pustila se do úkolu, který ji strašil – do třídění dokumentů po své matce. Musela to udělat a kromě toho teď, když bylo všechno vyřízeno, se bude doktor chtít vrátit do Holandska. Ale ještě předtím si s ním musí o něčem promluvit. Žila v jakémsi útlumu, dělala, co jí navrhoval, a neodvažovala se myslet na budoucnost, ale s tím se teď bude muset vyrovnat.

Dokončila poklizení stolu a prostřela k obědu – sýr, čalamádu a housky, které donesl ráno – to by mělo stačit, pomyslela si.

Ale na její návrh nedošlo. Doktor se vrátil, oznámil jí, že neteř odjela, a pak se sešel s pár starými známými. A tu se najednou zeptal: „Jak mi říkáte, Emmo?“

„Jak vám říkám? Proč? Doktor van Dyke.“

„Jmenuji se Roele.“

„Ano, já vím, ale tak vám nemůžu říkat, pracovala jsem pro vás. To mi připadá…“

Nedal jí možnost pokračovat.

„Ale můžete.“ Posadil se do křesla a usmál se na ni. „Vezmeš si mě, Emmo?“

Odložila housku, kterou mazala máslem, na talíř a upřela na něho zrak.

„Proč?“ zeptala se.

Pobavila ho, ale řekl jen: „Rozumná otázka. Emmo, je mi třicet šest. Potřebuju ženu, která se bude starat o mou domácnost, bavit se s mými přáteli a – no – stát mi po boku.“

„Ale o vaši domácnost se stará Kulk, a dobře, a vaši přátelé mě nemusí mít rádi. Kromě toho, vy žádnou podporu nepotřebujete. To spíše vy jste stál po boku mně.“ Zdvořile dodala: „Děkuju za nabídku. Ráno jsem dostala velice dobrý nápad. Prodám chatu a zaplatím vám všechno, co jste dal bance.“

„A?“

„Pak si najdu práci.“

„Na tak rozumnou dívku, jakou jste, máte bláznivé nápady. Jakou práci? A kde budete bydlet? A z čeho budete platit nájem a jídlo? Jaký asi budete mít plat?“

„No, musím přiznat,“ pronesla Emma hořce, „že budete rád, že se můžete vrátit domů.“ Zamračila se. „Tohle je ale divný rozhovor.“

„To jistě je. Začněme od začátku. Vezmete si mě, Emmo?“

SEDMÁ KAPITOLA

Hleděla na něho. „Ale vy přece – ale ty mě přece nemiluješ…“

„Netvrdil jsem nic o lásce nebo zamilování, Emmo. Ale šťastné manželství je věc vzájemného doplňování se. Skutečná láska přichází až později a postupně přechází v hluboký cit. Je to základ, na kterém je možno stavět. Na druhé straně ti, kteří se berou impulzivně z náhlého pobláznění, mají později často problémy.“

Usmál se na ni. „Mluvím jako starší bratr, který ti dává rady? To bych nerad. Jen se ti snažím vyjasnit situaci a nechci předstírat nějakou romantiku, která neexistuje.“

„A kdybych souhlasila?“

„Tak se vezmeme co nejdříve a vrátíme se do Amsterodamu. Samozřejmě si ponecháš tuto chatu. My oba máme rádi Salcombe, že? A bylo by hezké, kdybychom ho úplně neopouštěli.“

„Zamiloval ses někdy?“ zeptala se Emma. Pokud ho ta otázka překvapila, nedal to najevo.

„Mockrát. To je součástí vyspívání. A co ty?“

„Ano. Byla jsem zamilovaná do filmových hvězd a učitele zpěvu ve škole a taky do nejlepšího přítele mého bratra – ale ten se odstěhoval do zahraničí a já jsem pak na něho úplně zapomněla. A samozřejmě tu byl i Derek. Ale toho jsem nemilovala, jen jsem si na něho zvykla. Matka ho měla ráda a on byl vždy pozorný, až do té doby, než otec zemřel a on zjistil, že byl na mizině a že sňatek se mnou by zničil jeho kariéru. Zničila bych já tvoji kariéru?“

Odpověděl naprosto vážně. „Určitě ne. Naopak si myslím, že by to pro mě byla velká výhoda, protože ženatý muž vždy vypadá mnohem spolehlivěji!“

„Možná potkáš někoho, do koho se zamiluješ…“

„To je možné, ale už nejsem v tom věku prudkého vzplanutí citů, a pokud mohu podotknout, ty už jsi taky nabrala rozum.“

„Je mi dvacet sedm,“ odsekla Emma, „a pokud předpokládáš, že jsem usedlá stará panna, pak jsi na omylu.“

„Ne, ne, nic takového by mě ani nenapadlo. Prostě jsem jen chtěl říct, že jsme oba v ideálním věku pro manželství.“

„Neměli bychom počkat a vše si ještě promyslit?“

„Co se týče mě, já už jsem se rozhodl, ale ty si to, Emmo, rozmýšlej, jak dlouho budeš chtít. Já se budu brzy vracet do Amsterodamu, ale ty tu můžeš zůstat a vše si ve svém volnu rozvážit.“

Tento plán se jí moc nezamlouval. Aby byla v chatě sama, bez Roela, který by jí mohl poradit… Ale samozřejmě, na radu, zda si ho má vzít, by se ho ptát nemohla.

„Nic o mně nevíš…“

„Na druhou stranu vím, že jsi schopná mladá žena, citlivá, s podobnými zájmy, která umí naslouchat a dokáže čelit problémům. A navíc jsi velmi atraktivní. A chtěl bych, aby sis uvědomila, že nechci ani neočekávám v našem vztahu jakoukoli romantiku, dokud sama nebudeš cítit, že k tomu nastal ten pravý čas.“

„Takže začneme pouze jako přátelé?“

„Víš, co tím myslím? Prostě budeme dobrými přáteli.“

„Je tu ještě jedna věc, kterou bys měl vědět, a to je, že si tě v žádném případě nechci vzít pro peníze.“

Roele si v duchu oddychl. Jeho milovaná Emma si ho hodlala vzít a dříve nebo později se ho naučí i milovat. Zatím měl v sobě dost lásky pro ně pro oba. Řekl pevně: „Já to vím a přiznávám, že peněz mám skutečně dost. Bylo by prima se o ně s někým podělit.“

Jeho úsměv byl vřelý a přátelský a naprosto klidný. „Vezmeš si mě, Emmo?“

„Ano. Mám tě velmi ráda a vím, že by se mi po tobě velmi stýskalo, kdybys musel odjet, a když tu nejsi, cítím se opuštěně. Jen doufám, že pro tebe nebudu představovat zklamání.“ Tázavě na něho pohlédla. „Řekl bys mi to?“

„Ano, slibuju, že bych ti to řekl.“ Naklonil se přes stůl a uchopil ji za ruku. „Nenamítal bys, kdybychom si co nejdříve zařídili svatební povolení? Zde, v Salcombe? A potom se hned vrátíme do Amsterodamu.“

„Ještě musím zabalit matčiny věci…“

„Tak s tím začni, jak budu pryč, a také si promluv s paní Pikeovou a farářem.“

„Trvá dlouho, než se vyřídí to povolení?“

„Mělo by být v poště už zítra ráno. Vše, co potřebujeme, je jen určit dobu a den.“

„Pouze my?“

„No, myslím, že doktor Walters by se taky rád přišel podívat. A možná i slečna Johnsonová a paní Craigová?“

„Úplně bych zapomněla na svědky. Ale teď bychom se asi měli dát do práce.“

Vstala a začala uklízet stůl, ale on jí vzal nádobí z rukou a položil jí ruce na ramena. „Jak je to ode mě neromantické, požádat tě o ruku nad zbytky jídla. Musím to napravit…“ Sehnul se k ní a jemně ji políbil. „Budeme spolu šťastni, Emmo, to ti slibuju…“

Pocítila vzrušení a musela si přiznat, že se jí to líbilo. Poprvé od matčiny smrti pocítila spokojenost a štěstí.

Jakmile odešel hledat pastora a paní Pikeovou, šla do matčina pokoje a ujala se smutného úkolu sbalit její oblečení.

Skříně a poličky byly nabité k prasknutí. V krátké době Emminy nepřítomnosti paní Dawsonová utrácela vskutku nemalé částky za šaty, klobouky a boty – vše skoro nenošené. Bude je muset poslat charitě.

Vybrala dvoje trochu střízlivější šaty pro paní Pikeovou, vše ostatní nacpala do pytlů a otevřela matčinu šperkovnici. Našla tam perlový náhrdelník, prsteny, brože a náušnice. Emma předpokládala, že teď připadnou jí. Zavřela skříňku. Perly si vezme na svatbu, ale vše ostatní odloží až do doby, než se budou hodit.

Vyhrkly jí slzy, když si vzpomněla na rodiče. Teď jsem sirotek, utápěla se v sebelítosti, ale potom se vzpamatovala, když si připomněla, že se vdá za muže, kterého má moc ráda a se kterým bude žít v nádherném domě.

Potom se Roele vrátil se zprávou, že pastor je může oddat za dva dny v deset hodin ráno, pokud jí to bude vyhovovat. A co se týče paní Pikeové, zařídil, aby do chaty docházela jednou týdně a udržovala ji v pořádku. „Protože my sem samozřejmě občas přijedeme, i kdyby to bylo jen na několik dní. A teď mi řekni, co mám udělat s těmi šaty?“ zeptal se.

Chudinka plakala. Čím dříve ty věci, které jí připomínají její zármutek, budou pryč, tím lépe.

„Tady jsou tři plné pytle. Mohl bys je vzít do charity? Nejbližší je v Kingsbridge.“

„To je dobrý nápad. Vezmi si klobouk a kabát, půjdeme tam spolu. Já je odnesu do auta a ty se zatím připrav.“

Upravila si tvář i vlasy a vypadala zase docela vesele. Na cestě do Kingsbridge se snažil udržovat ji v dobré náladě, takže když dojeli na místo a předali všechny věci, byla svolná zajít na čaj a teplé lívanečky s máslem.

Vzali se o dva dny později. Toho rána foukal ostrý vítr a lilo jako z konve, ale i tak do kostela přišlo na jejich svatbu podivuhodné množství lidí. Doktor Walters a jeho kolegové, slečna Johnsonová a Phoebe, paní Craigová a paní Pikeová, několik členů posádky záchranné lodi a dokonce i manželka pekaře.

Po prostém obřadu se kolem nich shromáždili, přáli jim vše nejlepší, a když nastoupili do rollsroyce, zamávali jim na rozloučenou. Projeli městečkem a zamířili na Exeter a dál do Holandska.

Snídani si dali časně. Roele do auta odnesl zavazadlo a zamkl chatu s veselou poznámkou, že se sem stejně už na jaře vrátí. Potom Emmu usadil do auta a odvezl ji do kostela, aniž by jí nechal čas na lítost nebo smutek. I teď neustále mluvil, o nečekaném množství přátel a známých v kostele, o bouřlivém počasí, ale i o radosti, až znovu uvidí Prince a Percyho.

„Mě teď několik dní neuvidíš,“ řekl. „Mám spoustu zameškané práce, ale aspoň budeš mít čas, aby sis zvykla na dům a zašla na nákupy. Už předem tě varuju, že čím blíže budou Vánoce, tím bude u nás živěji. A tak se aspoň budeš moct seznámit s mými přáteli.“

„Máš hodně přátel a scházíš se s nimi často?“

„Je pravda, že mám hromadu přátel a že nežiju uzavřeně, ale nepřeháním to.“

Zrovna jeli po dálnici a vjížděli do ještě prudšího deště. Když už se přiblížili k Middle Wallop, navrhl Roele, že by si mohli dát oběd. Otočil se na ni a usmál se. „Od snídaně uteklo už drahně hodin. Vím o jednom pěkném místě, kde bychom si mohli něco dát.“

Zabočil do postranní ulice a zastavil před vilou na kraji vesnice. V pochmurném počasí a silném dešti bylo příjemné její pohodlí a teplo. Emma, kterou odvedla milá číšnice, se vrátila pro Roela, jenž se usadil u baru.

„Doufám, že máš hlad. Já ho mám.“ Barman před ně postavil koktejly se šampaňským. „Na naši společnou budoucnost, Emmo.“

Asi to způsobilo to šampaňské, ale měla příjemný pocit vzrušení.

Dali si houbové sauté, kachnu a pomerančovou omáčku, chléb, máslový pudink a konvici skvělé kávy. Při pohledu na bouřku venku se Emmě ani nechtělo odejít.

„Zavolám z auta,“ řekl Roele. „Pochybuju, že v takovém počasí budou jezdit trajekty z Harwiche. V takovém případě bychom museli jet do Doveru.“

A taky to tak bylo. Trajekt z Harwiche byl zrušen, ale trajekty z Doveru ještě pořád jezdily, takže se rozjeli po dálnici směrem do Doveru.

Poledne už dost pokročilo a začínalo se stmívat. Počasí nejevilo žádné známky, že by se chtělo zlepšit. Jak Emma seděla v autě a čekala, až se nalodí na trajekt, sledovala divoké vlny a doufala, že se jí neudělá špatně.

Na palubě si dala čaj a otevřela časopis, který jí Roele koupil. Měli bychom se dostat domů do půlnoci, ujišťoval ji. Do Amsterodamu to bude ještě daleko, ale cesty jsou dobré a rychlé a Kulk na ně bude čekat. Usmála se a přitakala. Snažila se nevnímat silné pohupování lodi. Když byli asi v polovině cesty, odložila časopis.

„Dělá se mi špatně,“ řekla Emma.

Doktor jediným pohledem zhodnotil, jak zezelenala, postavil ji na nohy a odvedl. Cítila se opravdu hrozně, asi by jí bylo jedno, i kdyby ji hodil přes palubu. Místo toho se o ni postaral a nakonec jí umyl obličej a usadil znovu do křesla s paží ovinutou kolem jejích ramen. Přiměl ji, aby vypila brandy, které steward přinesl, a potom jí opřel hlavu o své rameno. „Teď spi,“ řekl, „už jsme skoro tam. Až přistaneme, budeš zase ve své kůži. Chudinko moje, vůbec jsem tě sem neměl brát a raději jsme měli přenocovat na břehu.“

Emma něco zamumlala do jeho kabátu, ale už se cítila lépe: „To by nešlo, říkal jsi, že máš zítra nějakou schůzku.“ Následkem vypité brandy škytla a zavřela oči. Cítila se v objetí Roela bezpečně, a nejen bezpečně, ale i šťastně.

Měl samozřejmě pravdu, že na břehu se zase vzpamatuje. Teď už byla tmavá noc, déšť padal v provázcích a foukal prudký vítr. Ale cesta byla dobrá a skoro prázdná. Roele řídil rychle, pohodlně usazený za volantem velkého auta, a moc nemluvil, jen čas od času poznamenal, kde zrovna jsou – na pobřeží k Ostende a potom ve vnitrozemí. Potom znovu uhnul na dálnici do Antverp a potom přejeli hranice do Holandska a dále projeli přes Utrecht a nakonec dorazili na předměstí Amsterodamu.

Ale než dojeli až k městu, zabočil na úzkou cestu vedoucí přes vesnici a k jeho domu. Zaparkoval před hlavním vchodem. V přízemí svítila okna a hlavní vchod se široce rozevřel, aby je Kulk a Mevrouw Kulková mohli přivítat.

Doktor vystoupil, otevřel Emmě dveře a rychle přeběhli do domu, aby unikli dešti a ostrému větru. Přivítali ji s úsměvem, podáním ruky a spoustou otázek. Potom se jí ujala Mevrouw Kulková, odebrala jí plášť a dovedla do šatny v zadní části haly. Emma byla unavená a hrozně hladová. I když ji lákala představa postele, opláchla si obličej, aby se trochu probrala, upravila si vlasy a vrátila se zpátky do haly.

Kulk zatím přinášel její zavazadla a Roele šel zavézt auto do garáže. Na okamžik se nejisté zastavila. Ale jenom na okamžik, protože v tu chvíli se objevila ve dveřích za schodištěm Mevrouw Kulková. S ní přiběhl i Percy následován Princem.

Doktor ji zastihl ve chvíli, kdy klečela na podlaze a vinula k sobě oba psy. Odhodil kabát na křeslo, divoce se s nimi též přivítal a pomohl Emmě vstát.

„Vítej doma, Emmo. Mevrouw Kulková má nachystanou večeři. Musíš mít hlad a určitě toužíš lehnout si do postele. Spi, jak dlouho budeš chtít. Omlouvám se, ale budu celý den až do večera pryč. Zatím se o tebe postarají Kulkovi.“

Vzal ji za ruku a odvedl přes dvojité klenuté dveře do místnosti se štukovaným stropem a vysokými okny.

Na bílých zdech visely malby v těžkých pozlacených rámech a i nábytek ladil se stylem místnosti – těžký hranatý mahagonový stůl s rozestavěnými židlemi okolo, masivní vitrína se stříbrným nádobím a široký krb s pečlivě propracovaným komínem.

„To je nádherná místnost,“ řekla Emma a na okamžik zapomněla na svou únavu, když ji Roele usazoval ke stolu prostřenému pro dvě osoby. Ačkoli už bylo hodně pozdě, všimla si, jak nádherně se třpytí stříbrné nádobí a křišťál na krajkovém ubrusu spolu s modrou delftskou mísou plnou květin. A večeře byla výborná: hovězí vývar, dozlatova upečené housky a nakonec ovocný koláč, lehký jako peříčko.

„A protože dnes je náš svatební den, musíme si připít šampaňským,“ řekl doktor. Usmál se na ni přes stůl. „Byla jsi nádherná nevěsta, Emmo.“

Podívala se na něho. „To myslíš v těch šatech od loňska a v jediném klobouku, který se dal ve městě sehnat?“

„Ale i tak jsi byla nádherná. Možná to byl neobvyklý svatební den, ale líbila se mi každá jeho minuta.“

„Opravdu? Mně taky, když teda nepočítám trajekt!“

„Ten trajekt mě mrzí, ale aspoň na náš svatební den nikdy nezapomeneš.“ Prohlížel si její unavenou tvář. „Chtěla by ses jít vyspat, že? Kávu si nedáme, ta by tě jen probrala. Mevrouw Kulková tě zavede do tvého pokoje.“ Vstal, doprovodil ji ke dveřím a políbil ji na tvář. „Sladké sny, Emmo.“ Po chvíli ještě dodal: „Dohlédnu na Percyho.“

Už napolo spící následovala Mevrouw Kulkovou po širokém schodišti, kolem galerie a do měkce osvětlené ložnice.

„Prohlédnu si ji ráno,“ zamumlala si Emma, zatímco Mevrouw Kulková zatahovala závěsy a otevřela zásuvky prádelníku. Rozsvítila další noční lampičku a uhladila přehoz přes postel. Potom jí popřála „wel te rusten“ a odešla.

Emma si vyčistila zuby, opláchla obličej, svlékla šaty a lehla si do postele – v okamžiku usnula.

Když se probudila, uviděla mladou statnou dívku, jak roztahuje závěsy a odhaluje šedivé ráno. Posadila se na posteli a pozdravila: „Goeden morgen“ tak autenticky, že na ni dívka vychrlila příval holandštiny.

Emma se znovu pokusila říct holandsky „nerozumím“, což byla jedna z prvních užitečných frází, kterou se naučila. Dívka se usmála, sebrala ze stolku pod oknem podnos a donesla ho k posteli. Emma těžce hledala v paměti potřebná slova, ale potom si všimla vzkazu vedle čajové konvice. Roele jí v něm skoro nečitelným rukopisem přál dobrého rána, doporučil jí, aby se dobře nasnídala a vzala potom psy na procházku. On sám přijede asi v šest.

Emma vypila čaj, přečetla si znovu vzkaz a vstala. Koupelna byla pohodlná s hlubokou vanou, poličkami plnými ručníků, mýdel a vším, co by mohla potřebovat. Dopřála si luxus voňavé lázně a oblékla se. Vlasy si vyčesala jako obvykle a sešla dolů.

Kulk už čekal v hale, aby jí popřál dobrého rána a dovedl ji do místnosti, kterou znala již z dřívějška. Stolek byl přisunut k plápolavému ohništi a Prince s Percym už na ni čekali.

To byl její domov, blesklo jí hlavou, když před ni Kulk postavil konvici s kávou, přisunul opékač topinek a zeptal se, zda si raději dá slaninu s vejci, míchaná vejce nebo snad omeletu…

Už sem vlastně patřím, přemýšlela Emma a s chutí zhltla míchaná vejce a objednala si ještě jednu topinku s marmeládou a další šálek kávy. Psům taky dala kousky topinky, a když přišel Kulk, aby se dotázal, zda ještě něco nepotřebuje, zeptala se: „Odjel doktor hodně brzy?“

Mluvil anglicky dobře, i když s cizím přízvukem. „V půl osmé. Má ráno ještě objednané pacienty, než odejde do nemocnice, kde má svou kliniku a provádí vizity.“

„Pracujete u doktora už dlouho?“

„Učil jsem ho jezdit na kole, když jsem ještě pracoval u jeho rodičů. Když ti odešli do důchodu, začal jsem u doktora pracovat jako správce a moje žena jako kuchařka.“

Emma položila šálek. „Kulku, vše je zde pro mě nové a ocenila bych vaši pomoc…“

„S největší radostí. Katje i já vám v čemkoli pomůžeme. Pokud jste už dosnídala, možná byste se ráda podívala do kuchyně a my vám vysvětlíme, jak tato domácnost funguje. Katje nemluví anglicky, ale já budu překládat, kdybyste na příklad chtěla uvařit nějaké jídlo, podívat se, kde máme uložené povlečení, příbory i další věci, o které se stará.“

„Děkuju, Kulku. Ráda bych se dozvěděla co nejvíc, ale nemám v úmyslu připravit ji o práci.“ Zaváhala. Kulk byl starým rodinným sluhou, kterému se dalo důvěřovat. Opatrně řekla: „Víte, Kulku, my jsme se vzali bez předchozích zásnub. Mně nedávno zemřela matka a neměla jsem žádný důvod, abych dál zůstávala v Anglii.“

„Katjě i já jsme rádi, že se doktor šťastně oženil. Přáli jsme si to už dlouho a nyní je nám velkým potěšením, že vás tu můžeme přivítat a sloužit vám stejně jako doktorovi.“

Znělo to neuvěřitelně staromódně, ale neměla pochybnosti, že to bylo myšleno upřímně. Děkuju vám i Katje. Můžu jí tak říkat? Vím, že tu budu – budeme velmi šťastní. Teď půjdu s vámi. Můžeme vzít i Percyho a Prince?“

„Samozřejmě.“

Vedl ji přes halu do dveří vedle schodiště a potom prošli malou chodbičkou, na jejímž konci byla kuchyně. Byla prostorná, s okny na zahradu. Na první pohled vypadala staromódně, ale dobře vybavena: u jedné stěny stála kredenc, pracovní stůl, dále poličky na nádobí a zavěšené a vyleštěné pánve. Pod oknem byl zabudovaný hluboký dřez a vedle něho myčka na nádobí. Po stranách kredence byla dvě vysoká křesla, na jednom z nichž si na polštářku hověla kočka.

„Kočky!“ zahromoval Kulk. „Doufám, že vám nevadí…?“

„Ne, právě naopak. To je báječná kuchyně.“

Mevrouw Kulková v kuchyni nebyla, ale slyšela je a volala něco na Kulka skrz jedny otevřené dveře. Za chvilku přišla s mísou plnou vajec. Položila ji, popřála Emmě hezký den a nabídla jí, ať se posadí.

Emma si sedla ke stolu, poslouchala, co Kulk říká své ženě, a snažila se tomu porozumět. Ale musela to vzdát. Co nejdříve začne brát hodiny holandštiny. Její povrchní znalosti by nebyly k užitku, kdyby měla Roela doprovázet při nějakých společenských akcích. Taky chtěla zajít na nákupy. Nikdy o jejích šatech nemluvil, ale očekávalo by se od ní, že jako jeho žena bude zachovávat určitou úroveň.

Mevrouw Kulková přerušila tok jejích myšlenek a podávala jí blok a tužku.

„Dnešní večeře,“ řekl Kulk. „Máte nějaké přání? Katje už ji naplánovala, ale možná byste chtěla něco jiného.“

„Ne, ne, samozřejmě, že ne. Ale ráda bych věděla, co budeme mít…“

O hodinu později odešla z kuchyně s dobrým povědomím o každodenním chodu domu. Ještě zde pomáhala jedna dívka, Bridgette, ta, která jí ráno přinesla čaj, a zahradník, a jednou nebo dvakrát za rok přicházely na výpomoc ženy z místní vesnice a prováděly důkladný úklid domu. „Když se chystá nějaká společenská akce,“ vysvětloval Kulk, „požádáme o výpomoc.“

Evidentně byl chod domu veden dobře bez jakékoli nutnosti, aby do toho musela jakkoli zasahovat.

Oblékla si kabát a vyšla se psy na zahradu. Za domem byla terasa, ze které vedlo schodiště do formálnější části zahrady, a za ní byly vysázeny keře a ozdobné stromky, úzké, kamenné pěšinky s rustikálními lavičkami a v každém rohu kamenné sošky. Ať to navrhl kdokoli, měl propracovaný každičký detail. Nějakou dobu se procházela a Percy a Prince pronásledovali imaginární králíky a vždy se zase vraceli k ní, aby zkontrolovali, zda tam pořád ještě je. Dokonce i v zimním období to bylo nádherné místo, natož v létě, ideální místo na odpočinek a nicnedělání.

Vrátila se do domu a dala si kávu, kterou pro ni Kulk nachystal.

„Pokud si budete přát, provedeme vás domem, a nebo byste raději počkala na doktora?“

Poděkovala. „Raději počkám na doktora, až přijde domů, a prohlédneme si ho spolu.“

„To bylo správné, že chtěla počkat na doktora,“ řekl Kulk později Katje. „Doktor si vybral moc příjemnou ženu. Taky je vidět, že je zvyklá na hezké bydlení. Ale stejně to tu pro ni musí být zvláštní. Měli bychom jí čas od času pomoct.“

V malém obývacím pokoji byly uloženy knihy a noviny v holandštině i v angličtině. Vedle v rohu stála televize. Emma se jen tak nedokázala nudit, a navíc tu byla spousta věcí, které ji zajímaly, ale po obědě si sedla spolu se psy k ohni a dala průchod svým myšlenkám.

Bylo zřejmé, že má Roele více než dobré postavení, něco, co její učitelka ze školy nazývala původem -byl to původ, který, jak se domnívala, zasahoval několik generací dozadu. Musí se ho na to zeptat, ale taky si musí pamatovat, že ho v současné době nesmí unavovat nekonečným množstvím otázek. Vzhledem ke své dřívější práci v jeho ordinaci věděla, kolik pacientů každý den přijímá a jak dlouho trvají jeho návštěvy nemocnice – tedy několika nemocnic, jak se jednou Juffrouw Smitová zmínila. Až bude mít čas, tak se ho na všechno zeptá.

Vzali se, ale ještě toho o sobě moc nevěděli. Aspoň ona Roela pořádně neznala a předpokládala, že ji ani on moc nezná. Nepochybovala o tom, že se mají rádi a že by časem spolu mohli šťastně žít. Do té doby bude spokojená…

Po čaji se šla nahoru převléknout, a když znovu scházela dolů, zrovna si Roele sundával kabát a vítal se se psy. Jakmile ji spatřil, uchopil ji za ruku.

„Je to tak příjemné vědět, že jsi tady. Doufám, že ses nenudila nebo necítila osaměle?“

„Ale vůbec ne. To by ani nebylo možné, abych se cítila sama se dvěma psy, a v tomto domě se člověk ani nemůže nudit.“

„Prohlédla sis ho?“

„Ne.“

Rychle postřehl, že při odpovědi zaváhala. „Tys na mě čekala? To je skvělé. Provedu tě hned a před večeří mi řekneš, co si o něm myslíš.“

Objal ji kolem ramen a dovedně jí otočil směrem k velkému klenutému vchodu na jedné straně haly.

„To je přijímací pokoj,“ řekl a otevřel dveře.

Byla to velká místnost se stěnami potaženými světle zeleným hedvábím mezi bíle natřenými lištami. Na pilířích byly zavěšeny bronzové lampy a na stropě byl skleněný lustr. Na třech vysokých oknech v místnosti visely závěsy z růžového sametu a podlaha byla potažena tmavě zeleným kobercem s květinovým motivem uprostřed. Nad krbem byl umně vytvořen rokokový komín s obrovským zrcadlem.

Byla to ohromná místnost a nábytek ještě zdůrazňoval její velkolepost. Na každé straně krbu byly pohovky, dále stůl s rozložitými křesly, skupina křesel okolo stolku z růžového dřeva a v prostoru sem tam malý stolek se svou vlastní lampou. Dále zde byly dva ořechové kabinety vyložené porcelánem a stříbrným nádobím a naproti oknům masivní hodiny.

Emma stála uprostřed místnosti a snažila se to vše vstřebat. „To je ale nádherná místnost!“ Zahlédla hromadu časopisů a otevřenou knihu na jednom ze stolků. „Trávíš zde hodně času?“

„Docela dost. Je zde opravdu útulno, zvláště v zimě, kdy v krbu plápolá oheň. V neděli odpoledne je příjemné dát si tu čaj, přečíst dobrou knihu a poslechnout si nějakou pěknou hudbu. A taky se, samozřejmě, hodí ke společenským akcím.“

Přešel ke dveřím a otevřel je. Za nimi se nacházela zimní zahrada a Emma se ocitla mezi bohatstvím rostlin a keřů. Poté prošli dalšími dveřmi a zpět do haly. „Už jsme viděli jídelnu, nyní ti ukážu svoji pracovnu.“ Stěny byly plné polic s knihami a pod oknem se nacházel rozložitý stůl.

Emma se rozhlížela a přemýšlela, zda by mu tu nepřekážela. Zřejmě ano.

„Už jsi byla v ranním salonku,“ řekl Roele, „ale je tu ještě jedna místnost.“ Přešel znovu halu a otevřel dveře do docela malé místnosti se dvěma jednoduchými křesly u malého krbu a se stolkem a pohovkou u okna. „Moje matka sem chodívala často. Psala zde své dopisy a seděla v tomto křesle, pletla a vyráběla gobelíny. Doufám, že si ji taky tak zamiluješ, Emmo.“

„Tvoje matka?“

„Matka s otcem teď žijí nedaleko Den Haagu. Otec je v důchodu – a, jako já, byl taky doktor. Bydlí v domě na venkově. Co nejdříve je pojedeme navštívit.“

„Vědí, že ses se mnou oženil?“

„Samozřejmě, a s radostí tě přijmou do rodiny.“

Už byli v polovině schodů, když se zastavila s rukou na vyřezávané, dřevěné balustrádě. „Kdybych byla na jejich místě,“ prohlásila a s gramatikou si nelámala hlavu, „nechtěla bych přijmout někoho, kdo přišel odnikud a může být jen dobrodruhem.“

Doktor se zasmál. „Taková žena by neměla zrzavé vlasy,“ odvětil. „Navíc se spoléhají na můj úsudek. Neboj se, Emmo, budeš se jim líbit a myslím, že se budou líbit i tobě.“

Vedl ji přes galerii do přední části domu, otevřel dveře a pobídl ji, ať vejde. Místnost byla rozlehlá se dvěma vysokými okny, která se otevírala na balkon z tvářeného železa. Naproti nim stála ohromná manželská postel s potahem ve stejném odstínu jako závěsy. Dále byl mezi okny mahagonový toaletní stolek s pracně vyřezávaným, trojitým zrcadlem, u stěny prádelník a ještě jeden vysoký prádelník byl na druhé straně místnosti. Na každé straně malého kulatého stolu stály taburetky. Prostě to byla nádherná místnost a Emma to také hned prohlásila.

„Musíš svůj domov milovat, Roele,“ řekla.

„Ty si ho taky zamiluješ, Emmo. Můžeme se podívat ještě sem…“ Prošli koupelnou do menší místnosti s jednoduchým nábytkem a potom znovu na galerii a do dalších dveří.

Po čase Emma přestala vnímat, kolik místností už viděla. Když si prohlédli místnosti s vchodem na galerii, vydali se postranními chodbami, které vedly k dalším pokojům, a potom ke schodišti do dalšího patra.

„To jsou dětské pokoje, tady další pokoje pro hosty… a teď půjdeme ještě do dalšího patra. Kulk a Katje mají pokoje tady, tady Bridgette, vedle je půda a tady vedou dveře na střechu.“

Byl tu úzký parapet a dolů vedlo železné schodiště.

„My tyto dveře zamykáme, ale klíče visí nad nimi. Kulk i já k nim máme ještě náhradní klíče.“

„Netušila jsem…“ začala Emma.

V mžiku věděl, co chce říct. „Je to velký dům, ale je to také domov – náš domov, Emmo. Naučíš se ho milovat tak jako já.“

Vrátili se zpět dolů, dali si něco k pití a poté skvělou večeři. Krátce nato Roele odešel do pracovny. Emma zatím strávila několik příjemných hodin v přijímacím salónku, aby si tam mohla všechno prohlédnout. Percy byl s ní, ale Prince odešel ke svému pánovi. Mezitím ji navštívily dvě kočky, které se tu potulovaly, a usadily se na jednu z pohovek. Emma si uvědomila, že to, co se jí právě líbilo na tomto domě, byla skutečnost, že představuje i domov.

Potom přišel Roele, aby se jí zeptal, zda něco nepotřebuje, než půjde spát, a navrhl jí, aby zítra navštívila Juffrouw Smitovou. „Chtěla by tě k sobě zítra pozvat na oběd. Kulk tě odveze asi v poledne. Já strávím v nemocnici většinu dne, ale stavím se pro tebe asi v půl druhé a odvezu tě zpátky.“

Usmál se na ni. „Budu mít čas o víkendu, kdy můžeme být spolu. Necítíš se příliš osaměle?“

„Samozřejmě, že ne. Je tu pořád tolik k vidění. Myslela jsem, že se zítra půjdu podívat do vesnice, ale mohu navštívit Juffrouw Smitovou a do vesnice zajdu pozítří. Dny tu hrozně rychle utíkají.“

Znělo to tak věrohodně, že skoro přesvědčila i samu sebe. Dělala, že jí nevadí, že se ji nesnaží ještě pozdržet, když prohlásila, že půjde spát.

OSMÁ KAPITOLA

Emma byla ráda, když dalšího dne v poledne uviděla, jak přísný výraz paní Smitové prozářil úsměv. Setkání by asi jinak bylo dost zvláštní, ale její hostitelka v ní vyvolala pocit, že jejich sňatek předpokládala a že s ním naprosto souhlasí.

„Doktor vás přijede vyzvednout v půl druhé, takže nemáme na povídání moc času. Ale doufám, že zase brzy přijedete? Jsem zvědavá, jaká byla vaše svatba a co chata v Salcombe – jak víte, doktor nemá skoro žádný čas, abych se od něho něco dověděla. Předpokládám, že to byla tichá svatba?“

Emma si tedy sedla, popíjela velmi suché sherry a popisovala, jak svatba probíhala. Ne, že by toho bylo k popisu tolik, ale zabývala se každou podrobností a hlavně zveličila hrozné počasí a jejich zpáteční cestu. Během oběda ještě dopodrobna vykreslila vzhled chaty.

„Možná byste se tam někdy chtěla o dovolené podívat? Je to kouzelné malé městečko a lidé jsou přátelští – a navíc mluvíte výborně anglicky.“ Ještě impulzivně dodala: „Byla jste ke mně tak laskavá, když jsem přijela pracovat pro doktora, a ještě jsem vám za to nepoděkovala. Ale teď to chci napravit. Jsem ráda, že jsem u vás aspoň chvíli pracovala, protože teď mohu lépe pochopit, jak náročnou práci Roele má.“

„Budete skvělá manželka,“ prohlásila Juffrouw Smitová. „Ale teď si dáme ještě kávu, protože doktor zanedlouho přijede a já se musím vrátit zpátky do práce. Ale doufám, že se znovu uvidíme?“

„To bych moc ráda. Je toho ještě tolik, co musím zjistit – kde jsou jaké obchody a další věci, které člověk ve své zemi bere jako samozřejmost.“

Roele přijel přesně a ona byla ráda, že je připravená, protože i když nic neříkal, bylo vidět, že nemá moc času a potřebuje se hned vrátit do práce. Takže si s Juffrouw Smitovou potřásla rukou, poděkovala jí za oběd a spěšně nasedla do auta.

„Já bych už cestu domů také našla,“ řekla, když odjížděli.

„To bys už snad zvládla a já ti vysvětlím, jak bys příště měla jet,“ usmál se na ni a v duchu si pomyslel, že už jeho dům nazvala domovem úplně samozřejmě. Byli svoji zatím jen jeden den, ale do jeho života už zapadala, jako by to bylo bůhvíjak dlouho. „Dnes se vrátím dříve,“ dodal. „Dáme si spolu čaj a potom zajdeme do vesnice na procházku se psy.“

Do vsi to bylo jen kousek. Chtěl jí ukázat kostel, který sice z vnějšího pohledu vypadal malý a působil stroze, ale uvnitř byly nádherně vyřezávané lavice a pozoruhodný oltář. Stěny měl posázeny černými a bílými deskami, z nichž mnohé věnovala kostelu Roelova rodina. A na podlaze byly starobylé náhrobní kameny s latinskými květnatými nápisy. Ukázal jí lavici vepředu, hned u oltáře, s poduškami z červeného sametu. „Tady sedíme každou neděli,“ poznamenal.

Vesnice byla malá a domečky zářily čistotou. Sem tam stál i nějaký větší dům. Taky tam měli krámek, ve kterém, jak si mohla Emma všimnout, se prodávalo skoro všechno.

„A přitom je vesnice tak blízko Amsterodamu…“

„Ano, ale mimo veškerý ruch. Hodně lidí, co tu bydlí, je už starších a chtějí se vyhnout jízdě autobusem. Pojď, chtěl bych tě představit Mevrouw Twistové.“

Uvnitř byl obchod tmavý. Vonělo to v něm po cibuli a klobásách, které visely ze stropu, s nádechem leštidla na nábytek a pracího prášku. Doktor ji představil, koupil psům sušenky, zdvořile si vyslechl místní novinky, potom si s prodavačkou potřásl rukou, počkal, až Emma učiní totéž, a šli zpátky na náves.

„Zítra jsme pozváni ke starostovi, takže tě představím jemu i jeho ženě. Asi v šest hodin večer. Dáme si domácí víno a pobudeme tam asi hodinku.“ Vzal ji za ruku. „Jak vidíš, Emmo, vedu dva životy. Znám každého ve vesnici, ale mám také přátele v Amsterodamu.“

Když přicházeli po příjezdové cestě k domu, psi se rozběhli.

„Vydrž to se mnou ještě několik dní a potom půjdeme na nákupy. Vypadáš vždy skvěle, ale budeš potřebovat nějaké teplé oblečení a pěkné šaty…“

Následujícího večera se vydali do starostova domu, ruku v ruce, a hovořili o běžných záležitostech. Emma si uvědomila, že se už opravdu cítí jako manželka…

Starosta byl vysoký a štíhlý a působil spíše vážným dojmem, zatímco jeho žena vypadala mile a přátelsky. Vzala Emmu stranou, aby jí ukázala miminko – chlapečka, který ležel v dětské postýlce. „Roele je jeho kmotr,“ řekla Emmě. Potom ji odvedla do vedlejší místnosti. „Anna, Sophia a Marijke,“ řekla a ukázala na tři malá děvčata u stolu, na kterém ležely učebnice.

Emma je pozdravila a jejich matka jim poslala vzdušný polibek. Potom se vrátily zpět k mužům. Starosta jí podal skleničku vína se slovy: „Moje žena je šikovná a sama vyrábí víno. Tohle je z rebarbory.“

Sedl si k ní. „Mrzí mě, že jste se v poslední době musela potýkat se smutnými událostmi, ale teď, když jste se vdala, s Roelem budete znovu šťastná.“

„Já vím,“ odpověděla Emma a věděla, že to byla pravda.

Když šli nazpátek domů, řekla Roelovi: „Starosta i jeho žena jsou sympatičtí, a taky miminko a děvčata. Už se znáte dlouho?“

„Už léta. Chodil jsem se starostou do školy.“

Ké konci týdne jí Roele při večeři oznámil, že až do zítřejšího večera má volno, a navrhl jí, že by mohli jít nakupovat.

Emma měla s sebou jen několik šatů, a tak nadšeně souhlasila.

„Budeš potřebovat zimní kabát a dobrou pláštěnku – kup si, co obvykle v zimě nosíš, a několik pěkných šatů a cokoli dalšího, co bys potřebovala.“

„Děkuju, ale kolik můžu utratit?“

„V některých obchodech můžeš platit kartou, ale v menších budu vyrovnávat účty v hotovosti. Zjednám ti v co nejbližší době pravidelný příjem peněz, ale teď budeš muset placení nechat na mně.“

V noci nemohla usnout. Trápila se, že si možná Roele neuvědomil, kolik stojí jen základní výbava. Ale nemusela si tím vůbec lámat hlavu. Následujícího rána ji Roele dovezl do Amsterodamu, zaparkoval a rychle ji doprovodil do uličky plné módních obchodů. Byly to takové typy obchodů, v jejichž výkladních skříních jsou vystaveny nádherné šaty, ale chybí u nich cenovka.

Doktor zastavil před jedním s elegantní výkladní skříní. „Moje sestry nakupujou tady,“ poznamenal a doprovodil ji dovnitř.

Vykročila jim vstříct prodavačka a v mžiku si prohlédla Emmin staromódní, ale perfektně padnoucí kostým, staromódní, ale vyleštěné boty a kabelku a přivítala doktora jako dobrého zákazníka.

„Doktor van Dyke – vy jste před časem byl se svou sestrou.“

„To je pravda. Moje žena by si ráda koupila nějaké šaty. Budeme mít hosty, takže něco na společenské večírky.“

„Máte štěstí, protože tento týden zrovna přišla nová zásilka velmi pěkných šatů. Šla byste se mnou, madam?“

Emma zašla za elegantní, brokátový závěs, sundala si kostým a svetr a vyměnila je za tmavě zelené, sametové šaty, velmi jednoduché, s dlouhými rukávy a stojáčkem, dosahující po kolena, aby mohly rafinovaně odhalit nádherně tvarovaná lýtka.

Trochu nesvá se ukázala Roelovi, který zatím seděl v křesle a četl si noviny.

„Jsou moc pěkné. Ber je.“

„Ale určitě jsou hrozně drahé,“ hlesla Emma.

„Na večírky se výborně hodí. Zkus si ještě nějaké jiné… modré…“

Prodavačka je slyšela a už šla pro modré krepové šaty s krátkými rukávy a hlubokým hranatým výstřihem. Širokou skládanou sukni už měla připravenou, jen ji přehodit Emmě přes hlavu.

Když se šla znovu Roelovi ukázat, souhlasně přitakal. „Jsou moc pěkné, rozhodně si je kup a taky aspoň dvoje teplé šaty…“

Emma se trochu bezstarostně nechala obléct do měkkých, kašmírových šatů hnědé barvy, a potom do zeleného dvojdílného kostýmku, a protože je Roele schválil oboje, přidala je k ostatním. Ještě jednou ve svém starém kostýmku počkala, až Roele zaplatí a zajistí, aby zásilku poslali na adresu jeho ordinace.

„Vyzvedneme je, než se vrátíme domů,“ poznamenal. „Ale teď půjdeme ještě jinam…“

Mezitím si dali kávu a šli znovu nakupovat: pláštěnku a klobouk, dvě tvídové sukně, které se jí moc líbily, pár kašmírových svetrů a několik hedvábných blůzek. Tou dobou už byl čas na oběd.

Nad lahodnou langustou U Thysse a Dikera poznamenala, že teď má báječný šatník – a zda by už neměli vyrazit domů?

„Ještě ani zdaleka nejsme u konce,“ namítl doktor. „Potřebuješ boty, nějaké večerní šaty, večerní kostým, zimník, klobouk do kostela a spodní prádlo. Znám malý obchůdek, kam vždycky chodí moje sestra, není to daleko.“

Emma se přestala zajímat o cenu toho všeho, protože Roele si s tím taky nedělal hlavu. Nakupovala boty a pantofle a střevíce, hnědý kašmírový kabát a, po dlouhém přebírání, jednoduchý, elegantní klobouček, který bezvadně padl k jejím vlasům – doktor na něj zíral tak, až se ho zeptala, zdali jí to nesluší.

„Okouzlující – naprosto okouzlující!“ ujistil ji a myslel na to, jak je překrásná.

Co se týče spodního prádla, dal jí půl hodiny, a když se vrátil, podal mu prodavač ohromnou tašku, která svědčila o Emmině úspěchu při hledání vhodného modelu.

Potom ji zavedl do útulné malé kavárničky na čaj a pak zajeli do ordinace, vyzvedli nákupy a jeli domů. Emma seděla na sedadle pro spolujezdce a připravovala si děkovnou řeč, kterou bude potřebovat po návratu domů. Byl to báječný den a Roele si ho zjevně užíval stejně jako ona. Kéž by bylo více podobných dnů, přála si v duchu, kdy budou dělat věci společně…

Po příjezdu domů zamířila do svého pokoje a nechala Kulka, aby jí vynesl nahoru balíčky, zatímco Roele pročítal poštu.

„Hned jsem zpátky,“ prohlásila a vyběhla nahoru, aby shodila kabát a upravila si účes, trochu se namalovala a napudrovala. Netrvalo jí to ani pět minut, a když seběhla dolů, doktor ještě stále stál na tom samém místě, měl na sobě kabát a hovořil s Kůlkem, který, jak si všimla, taktně zmizel.

„Roele, mockrát děkuju za překrásný den…“ začala Emma, ale přerušil ji.

„Bylo to příjemné, viď? Nebudu na večeři a nečekej na mě, vrátím se pozdě. Jsem rád, že se ti to líbilo, musíme to někdy zopakovat.“ Přistoupil k ní a políbil ji na tvář. „Přijedu až k ránu, můžeme spolu posnídat. Dobře se vyspi, Emmo.“

Usmála se a sledovala, jak odchází. Ona prožila nádherný den, on nejspíš trpěl každou minutu, ale jeho vybrané způsoby mu nedovolily dát najevo, jak únavné to pro něho bylo. Ale teď někam odcházel, za kým asi?

Emma pocítila nečekané znepokojení. A zároveň se zastyděla. Byl k ní tolik trpělivý a utratil kvůli ní tolik peněz.

Zašla za Katje a zeptala se, zdali by večeře mohla být o něco dříve, aby si mohla vyzkoušet nové oblečení ještě předtím, než půjde spát. Dokonce se snažila vysvětlit, jaký prožila báječný den. Katje jí dodávala kuráž a Kulk poznamenal, že je škoda, že doktor musí strávit noc mimo domov.

Pokrčila rameny.

„Ale je to prostě jeho práce, madam.“ Takže jaké má právo cítit se nabručená? Řekla si, že začíná být sobecká a namyšlená.

Po večeři poznamenala, že jde do svého pokoje a už nebude nic potřebovat.

„Doktor mi řekl, že se vrátí velice pozdě. Čekáváte na něho?“

„Ne, madam. Necháváme mu kávu a sendviče. Vezmu Percyho a Prince vyvenčit, ale doktor nechce, abych čekal déle než do půlnoci.“

Vyzkoušet si všechny nové šaty, to byla práce na dlouho. Emma s překvapením zjistila, že poslední kousek si sundala až po půlnoci. Osprchovala se a připravila ke spánku, ale pak, impulzivně, opatrně sešla dolů. Stolní hodiny v hale odbily jednu právě ve chvíli, když k nim došla. Napadlo ji, že Roele bude v kuchyni nebo v pracovně, ale nebyl. V kuchyni našla jen spící psy.

Na plotně ležela káva a zakrytý talíř s chlebíčky. Emma se posadila a jeden si vzala. Měla na sobě nový župan, růžový se stříbrnou výšivkou, nohy teple zabořené do pantofli a libovala si, jak ji hřejí. Nevěděla, proč vlastně sešla do kuchyně, ale bylo tam teplo a útulno a Roele možná ocení společnost, až se vrátí domů. Znovu si ukousla chlebíčku a otočila se, když za sebou něco zaslechla.

Ve dveřích stál Roele. Vypadal unaveně, ale usmíval se.

„Jaké příjemné překvapení, Emmo, najít tě tady, jak mi ujídáš sendviče…“

Vešel do kuchyně, psi mu ospale zavrčeli na pozdrav a posadil se naproti ní.

„Nevadí ti to? Nevím, proč jsem šla dolů. No, asi proto, že jsem si myslela, že si budeš chtít s někým popovídat. Ale půjdu nahoru, jestli chceš být raději sám.“

„Moje nejdražší Emmo, jsem hrozně rád, že mám společnost. Ale nejsi unavená?“

Nalila kávu do dvou šálků a přisunula sendviče, aby na ně dosáhl.

„Ani trošku.“ Posadila se a tiše dodala: „Bylo od tebe hezké, žes obětoval celý svůj den a nakupoval se mnou. Líbilo se mi to, ale tys určitě celou tu dobu myslel na své pacienty a na to, kdy se k nim dostaneš.“ Než mohl něco namítnout, pokračovala: „Chci ti za všechno poděkovat, Roele. Za překrásné šaty, za to, žes mi ukázal obchody, za oběd a čaj…“

Měl sto chutí jí říct, že i jemu se to líbilo, že bylo báječné sledovat, jak si vybírá šaty, a kdyby to bylo možné, koupil by jí ty nejkrásnější šperky na světě. Ale bylo příliš brzy, byla u něho uvolněná, věřila mu, ale to bylo všechno. Byla to zvláštní situace, začít se Emmě dvořit až po svatbě, ale nepochyboval o úspěchu a proto byl klidný.

Uvelebil se na židli a během jídla jí vyprávěl o pacientovi, za kterým v noci jel. O veřejném činiteli, jehož nemoc byla držena v tajnosti, protože i ta nejmenší zmínka o ní by otřásla burzou.

„Uzdraví se?“

„Doufám, že ano, a že nikdo nic nezjistí.“ Dojedl poslední sendvič. „Je moc příjemné přijet domů a moci si popovídat.“

Emma odnesla šálky k dřezu.

„No, proto jsme se snad vzali, abychom si dělali společnost, nebo ne?“

Vstal. „Jistě, Emmo. To je ten nový župan? Sluší ti.“ Políbil ji na tvář, byl to zdvořilý polibek, jaký očekávala. „Děkuju, žes na mě počkala. Ale teď běž spát. Uvidíme se u snídaně.“

Ospale se na něho usmála a cítila, že se mezi nimi něco stalo, i když nevěděla, co. Myslela na to ještě v posteli, ale byla příliš unavená – avšak pomyšlení na společnou hodinku v kuchyni ji hřálo u srdce.

Na snídani si vzala jednu z kašmírových halenek a novou sukni a bylo jí příjemné, že si toho všiml.

„Vrátíš se na čaj?“ zeptala se.

„Pokusím se. Odpoledne jsem na vizitě a někdy se to protáhne, ale oběd určitě stihnu. V sobotu a v neděli mám volno, tak zajedeme k mým rodičům. Těší se na tebe. Chtěli by, abychom zůstali do neděle, ale napadlo mě, že bychom ji mohli mít pro sebe. Zajdeme si na oběd a někam na čaj a možná i na večeři. Můžeme vzít i Percyho a Prince.“ Zvedl dopisy a obešel stůl, aby ji políbil. „Máš na dnešek nějaké plány?“

„S Katje probereme prádlo a pak půjdu provětrat psy.“

„Neztrať se. Ale kdyby ano, řekni lidem, kdo jsi, a někdo tě zavede zpátky.“

Okolí vesnice bylo klidné, přestože Amsterodam byl jen pár mil odtud. Zabalená v teplém kabátu šla se psy po úzké cihlové silnici. Potkala jen pár lidí a všichni ji srdečně zdravili. Došla ke kanálu a chvíli šla podél něho. Krajina byla úplně plochá a z dálky viděla věže kostelů. Byly dále, než to vypadalo, takže se začala vracet domů.

Díky procházce dostala chuť k jídlu, takže poobědvala a pak si sedla ke krbu a četla a psi jí odpočívali u nohou. Pomalu se natáhla a hlava jí spadla na polstrované opěradlo.

Takhle ji našel Roele, nataženou, zutou, ústa mírně pootevřená. Posadil se naproti ní a díval se na ni, dokud se neprobudila.

„Bože, já jsem usnula. Jsi tu už dlouho?“ Tápala kolem sebe, aby našla boty a upravovala si vlasy. „Byla jsem na procházce a měla jsem příliš vydatný oběd. Půjdu se upravit a Kulk ti udělá čaj.“

„Jsi moc hezká tak, jak jsi, a Kulk hned přijde. Kam jsi došla? Až ke kanálu?“

Na sobotní návštěvu si Emma vzala dvoudílný zelený komplet. Bylo to jednoduché, barva se k ní hodila a pokud zůstanou na večeři, může jít v tom. Zabalená v novém zimním kabátě se posadila do auta vedle Roela a namlouvala si, že není ani trochu nervózní. Percy a Prince se usadili na zadních sedadlech a otočili se k ní.

„Nervózní? Není proč. Moc se na tebe těší a určitě si je oblíbíš. Jsou starší, ale o všechno se zajímají. Jsou nadšenými zahradníky, milují divadlo a hudbu a rádi cestují. Wibeke znáš – ale mám ještě jednu sestru, která je vdaná a žije s rodinou v Limburgu. A pak mám bratra. Je taky lékařem, ale je ještě svobodný. Žije v Leidenu.“

To jí dalo dost látky k přemýšlení.

Roele jel směrem k Den Haagu a pak odbočil k Wassenaaru. Wassenaar byl tak blízko Den Haagu, že by to mohlo být jeho předměstí, obydlený dobře situovanými lidmi. Ale za elegantními ulicemi lemovanými stromy byla stará zástavba a za ní otevřená krajina s písečnými poli táhnoucími se až k Severnímu moři. Doktor zabočil na úzkou silnici po obou stranách lemovanou rozkošnými starými domy a před jedním z nich zastavil.

Je moc hezký, pomyslela si Emma, když vystoupila a podívala se na dům. Působil útulně a solidně. Byl z červených cihel, s okenicemi a železným balkónem a masivními dveřmi. A zahrada i teď v zimě lákala k procházce.

Jenomže ona neměla kdy se tam procházet. Roele ji vzal za ruku a vedl ji skrz masivní dveře, které jim otevřela nějaká žena. Objal ji a políbil na naducané tváře.

„Klar…“ Řekl něco, co ji rozesmálo, a pak se otočil k Emmě.

„Klar se podívá po mých rodičích,“ vysvětlil. „Je u nás ještě déle než Kulkovi.“

Klar si s Emmou potřásla rukou, usmívala se a pak je zavedla do haly. Místnost za ní byla prostorná s mnoha okny vedoucími do zahrady. Stála v ní řada květináčů s rostlinami, pohodlná křesla a stolky a stará pec. Bylo tam teplo, světlo a působilo to staromódně. Emma si pomyslela, že dětem by se tam moc líbilo.

Úlevně si oddechla, když vešli dva staří lidé. Pomyslela si, že to je Roelle, jenže o třicet let starší, milý pán ve staromódním tvídu. Ještě pořád pohledný, s jasnýma očima, které upíral na syna. A jeho matka – dříve si ji marně snažila představit. Nikdy by ji nenapadlo, že to bude malá zavalitá dáma se staromódním drdolem a hezkým obličejem, léty poněkud svraštělým. Měla modré oči a stejně zabarvené šaty, sice už z módy, ale poctivě šité.

„Matka, otec,“ řekl doktor, „a tohle je má žena Emma.“

Od smrti svého otce nic podobného nezažila. Přivítali ji, jako kdyby se znali a milovali celý život. Polkla slzy a byla objímána, líbána a nakonec usazena vedle Mevrouw van Dykeové, aby nad kávou a cukrovými sušenkami mohla naslouchat jejímu jemnému hlasu.

„Ubohé děvče, poslední rok jste zažila tak málo radosti, ale Roele vám zase ukáže, co je to štěstí. Jsme tak rádi, že ve vás máme další dceru. Moc dlouho hledal ženu, kterou by miloval a která by milovala jeho.“

Emma ani nevěděla jak, a najednou seděla vedle Roelova otce. „Roele nám o vás tolik vyprávěl, máme pocit, že vás známe už dávno. Nevidíme ho tak často, jak bychom chtěli, protože má moc práce. To už jistě víte. Ale aspoň vy nás musíte chodit navštěvovat, kdykoli budete mít chuť. Řídíte? Tak to vám dá auto, abyste na něm byla nezávislá.“

Emma něco souhlasně zamručela. Nebyla si jistá, jestli chce být nezávislá. Roelova přítomnost nebyla jen příjemná, měla pocit, že se bez ní nechce obejít. Určitě by nechtěl, aby byla jednou z žen, které mají tolik různých zájmů, že jsou doma jen občas.

Jejich pohledy se na okamžik spojily a měla pocit, že jí čte myšlenky. Zrůžověla a Mevrouw van Dyková se usmála.

Oběd byl lehký, hodně se při něm mluvilo o svatbě a pak se šla Emma spolu s tchánem projít po zahradě. Jelikož se v rostlinách dost vyznala, dokonale si rozuměli.

Později své manželce řekl, že Roele si vzal bezvadnou holku. „Zná latinské názvy skoro všech rostlin, co na zahradě máme, ale nechlubí se tím. Přesně takovou ženu potřebuje!“

Jeho žena mu dokonale rozuměla. Dodala: „Jistě, drahý. A potřebuje i takovou lásku.“

Roele s Emmou dojeli domů pozdě, protože se zdrželi na večeři a hovořili ještě dlouho po ní. Dům byl tichý, protože Kulkovi spali, takže si zašli do kuchyně vypít horkou čokoládu. Mnoho neříkali, jen tak seděli a mlčeli. Prince a Percy se zavrtali do Princova košíku, zakňučeli na dobrou noc a usnuli a Emma si zívla.

„Nádherný den,“ prohlásila ospale – ale naprosto se probudila, když jí Roele sdělil, že ráno jede do Říma.

Emma své zívnutí polkla. „Do Říma? A proč? Na jak dlouho?“

Obvyklý škádlivý lesk doktorových očí zmizel. Její otázky ho více než překvapily a bylo to na něm vidět – jeho Emmě se po něm bude stýskat…

„Byl jsem požádán, abych tam vyšetřil jednoho pacienta. Měl bych být pryč čtyři nebo pět dnů, možná i déle. Záleží na podmínkách.“

„Žena?“ zeptala se s úsměvem Emma.

„Ano, dokonce slavná. V zábavním průmyslu.“

„Jak zajímavé,“ prohlásila odměřeně Emma a postavila se. „Uvidíme se, než odjedeš?“

„Pojedu asi v devět. Posnídáme v osm?“

Přikývla. „Nechám Katje lístek.“ Šla ke dveřím, ale on ji předešel, otevřel je a naklonil se, aby ji políbil.

„Dobrou noc, Emmo, a dobře se vyspi.“

No, to těžko, pomyslela si Emma, ležela v posteli a litovala se. Nechá ji samotnou v cizí zemi a sám si jede do Itálie. A kdo je ta jeho pacientka? Nějaká zářivá filmová hvězda, neslýchané nádherná, to bez pochyby, leží na hromadě polštářů na posteli a má na sobě průsvitnou noční košili…

Emma popustila uzdu své fantazii a plakala, dokud neusnula.

Ke snídani scházela ve špatném rozpoložení, v tvídové sukni a kašmírové blůzce a snažila se být co nejodlišnější od té coury v noční košili. Napudrovala se, ale zapomněla si namalovat rty a své vlasy svázala do drdolu.

Podle doktora vypadala kouzelně, ale podle výrazu její tváře by jí to asi říkat neměl. Namísto toho se zeptal, jestli se dobře vyspala, podal jí topinky a ujistil ji, že jí večer zavolá.

„Kdy tam dorazíš?“

„Brzy odpoledne.“

„Mohl bys mi zavolat, jak jsi dojel?“ Zněla jako žárlivá manželka, takže vyhrkla: „Pokud tedy budeš mít kdy.“

„Zavolám z letiště.“

Když tuhle věc zařídila ke své spokojenosti, dojedla snídani, prohodila pár slov o počasí, zahradě, psech – o všem, jen ne o té cestě.

Když odjel, i s Kůlkem, který přiveze rollsroyce zase zpátky z letiště, vzala psy na procházku. Procházela se dlouho, nikoho nepotkala a cítila se opuštěná.

Roele zavolal po obědě. Ujistil ji, že let proběhl bez potíží.

„Doufám, že tvá pacientka na tom nebude moc zle,“ podotkla Emma, „a že budeš mít čas si Řím prohlédnout.“

Ve starém Římě mívali orgie, pomyslela si. Mají je stále a zúčastní se jich i Roele? Nebyla si úplně jistá, co se na orgiích děje, ale určitě tam jsou krásné dívky…

Takové myšlenky jsou k ničemu, řekla si. Její fantazie ji zase zradila. To proto, že měla Roela natolik ráda, až se o něj bála. Škoda, že si ho nedokázala představit, odměřeného a vážného, u postele slavné zpěvačky, která má nějakou podivnou chorobu, kterou zatím nikdo nedokázal určit. Nemocniční postel, žádný krajkový polštář v dohledu, tvář pacientky bledou jako nemocniční prostěradla. A protože by jí bylo opravdu zle, mohl doktor vypadat jako obr lidožrout se dvěma hlavami, hlavně když jí pomůže.

Během následujících dnů měla Emma hodně práce. Starosta jí zavolal, aby s jeho ženou zašla do Amsterodamu nakoupit hračky pro děti na Mikuláše, další den je balily do lesklého papíru a připravovaly na večírek. Když Roele telefonoval, Emma mu o tom krátce řekla, ne moc, aby měl proč volat znovu. Ale asi to nezabralo, protože se ptal, co jiného podnikla, jak se chovají psi a jestli chodí na dlouhé procházky.

Hrozně moc se ho chtěla zeptat, kdy se vrátí domů, ale řekl by jí to? Už se s ním chtěla rozloučit, když najednou prohodil: „Emmo, zítra přijedu domů.“

Než se dokázala zarazit, ujelo jí: „Ach, to jsem moc ráda, tolik se mi stýskalo…“

Rychle zavěsila a přála si, aby to neřekla.

Šla najít Kulka a říct mu to, ale zjistila, že už to ví. Chystal se jet do Schipolu, aby ve tři hodiny vyzvedl doktora na letišti. Dohlédla by madam na Katje a zítřejší večeři? Doktor bude mít hlad…

Emma se cítila uraženě. Roele mohl říct jí jako první, kdy se vrátí, a ona by mu mohla jet naproti. Ale ji nechtěl.

Poprvé od svatby ji napadlo, zdali neudělala hroznou chybu. To přátelství, které cítila v Salcombe, se nějak vytrácelo. Asi ho zklamala, i když se mu snažila maximálně vyhovět. Říkal jí, že hledá přítelkyni a společnici, někoho, kdo s ním bude chodit do společnosti a přisedne k tabuli, když má hosty.

Bála se svých myšlenek jako se pes bojí o svou kost, celý den a větší část noci. Ale druhý den odpoledne se vzpamatovala, řekla si, že hloupne a představuje si věci, které nejsou. Oblékla si jedny z hezkých teplých šatů, namalovala se a učesala. Sešla dolů a posadila se do přijímacího pokoje spolu s Percym a Princem, a aby nevypadala tak nedočkavě, položila si na klín rozevřenou knihu.

Nečetla, jen seděla a naslouchala, aby zaznamenala bouchnutí dveří a aby ji doktor nezastihl nepřipravenu.

Stál ve dveřích a zdravil ji klidným hlasem: „Ahoj, Emmo.“

Zavřela knihu a otočila se, aby se s ním přivítala. Zapomněla, že ho chce přivítat chladně a přátelsky, namísto toho vyrazila přes pokoj, on jí vyšel v ústrety a sevřel ji v náručí.

„Jak žhavé přivítání,“ řekl a usmál se na ni. Držel ji trošku od sebe. „A jak jsi krásná. Doufám, že kvůli mně?“

„Jistěže ne. No, tedy ano. Vždyť se vracíš domů…“ Zahlédla jeho úsměv a rychle dodala: „Byla to úspěšná návštěva?“

„Doufám, že ano. Ošklivý zánět pohrudnice, který by mohl její pěveckou kariéru ukončit.“

Posadil se a Kulk jim přinesl čaj. Emma se cítila velice spokojeně.

Druhého dne jí sdělil, že jsou pozváni na skleničku u ředitele nemocnice. „Už se nějaký čas známe a má okouzlující manželku. Připrav se, že přijedu okolo šesté.“

„Takže mám říct Katje, aby večeři přichystala na osmou?“

„Rozhodně. Varuju tě, tohle je začátek obvyklého společenského kolotoče, takže se můžeš setkat s kýmkoliv – s mými kolegy, jejich manželkami, starými rodinnými známými. Říkal jsem ti, že tu znám dost lidí.“

„Moje holandština…“ začala Emma.

„Neboj se, všichni umí anglicky. Musíš se jen vypořádat s pozváním a samozřejmě musíš jejich pozvání oplatit.“ Usmál se. „Teď vidíš, proč potřebuju manželku!“

Z nějakého důvodu ji jeho poznámka rozladila.

DEVÁTÁ KAPITOLA

Musí vypadat co nejlépe, rozhodla se Emma, když se připravovala na večírek.

Rozčesala si vlasy, až se leskly, nalíčila se a oblékla do temně zelených sametových šatů. Potom se na sebe podívala kritickým pohledem a musela uznat, že to nevypadá tak špatně. A Roele její dokonalý vzhled jen potvrdil.

I když společenské události pro ni nebyly ničím novým, byla nervózní. Ředitel nemocnice je důležitou osobou a ona chtěla udělat co nejlepší dojem a rozhodně Roelovi neuškodit. Ale nemusela si dělat starosti. Jejich hostitel byl středního věku, vzdělaný gentleman, který se s Roelem bavil velice přátelsky, a jeho manželka byla důstojná dáma se staromódním účesem a úctyhodnými proporcemi. Vzala Emmu pod paží a představila ji několika dalším lidem.

Při návratu se Emma nejistě zeptala: „Chovala jsem se dobře? Byla bych ráda, kdybych uměla holandsky – tak jako ty, nejen pár frází.“

„Byla jsi báječná, Emmo. Muži mi záviděli a ženy blahopřály a doufám, že se těšíš na společenský život, který tě čeká.“

„No,“ pokrčila Emma rameny, „ráda se setkávám s lidmi, chodím do divadla a podobně, ale ne sama a ne příliš často. A jenom s tebou.“

„Udělám všechno, abych byl u tebe, ale i tak budeš muset zajít na spoustu ranních dýchánků sama.“

„Už zítra ráno mě jedna čeká. Ranní káva, na které si děti budou vydělávat na Vánoce. Jdou všechny matky a starosta mě požádal, abych přišla taky. Bude to legrace a můžu s dětmi procvičovat svou holandštinu. Požádala jsem Katje, aby udělala nějaké cukroví, takže nepřijdu s prázdnýma rukama. Nevadí ti to?“

„Má drahá, jistěže mi to nevadí. Tohle je tvůj dům, kde můžeš dělat, co se ti zlíbí, a já jsem rád, že sis vesnici oblíbila. Má matka kdysi starostovi hodně pomáhala a bude potěšená, když zjistí, že i ty se o dění ve vsi zajímáš.“

Návštěva vesnice byla úspěšná, děti přijaly Emminu holandštinu s typicky dětskou tolerancí, a i když jen zřídka zplodila nějakou slušnou větu, nikdo se jí nesmál.

Nikdo se nesmál ani na řadě dalších ranních dýchánků, kterých se zúčastnila, ale tam na ni všichni mluvili anglicky. Manželky Rodových kolegů k ní byly milé, zapojily ji do stále se rozšiřujícího okruhu návštěv, ukájely svou zvědavost, dávaly si záležet, aby chodila do správných obchodů a naznačovaly, co si obléci na různé společenské události. Emma to přijala, chápala, že chtějí být přátelské a nemají v úmyslu ji nějak řídit.

Ale nedovolila, aby ji společenský život pohltil. Začala se vyznávat v řízení Roelovy domácnosti – v objednávání jídla, opatrné údržbě starožitného nábytku i dalších každodenních záležitostech. Ve všem, co mohlo být zařízeno i bez toho, aby obtěžovala Roela.

A kromě toho se věnovala obci. Nejméně jednou týdně – vždycky se psy – zašla na kávu ke starostovi, promluvila si s učitelem místní základní školy a zapojila se do výboru, který připravoval Mikuláše a Vánoce. Měla náročné dny a byla šťastná. I když ne úplně šťastná, protože Roela skoro neviděla.

Někdy se jí zdálo, že se jí vyhýbá. Jistě, byli na spoustě večírků a jednou ji vzal do divadla, kde viděla nějakou holandskou tragédii. Nelíbilo se jí to, ale byla ráda, že je s ním, když měla tak málo příležitostí si ho užít…

Nemocnice také pořádala večírek. „Černé kravaty a jednohubky,“ informoval ji Roele. „Vezmi si na sebe něco hezkého. Tu zelenou věc s krátkou sukní. Nebudou tam jenom lidé z nemocnice, ale i městští potentáti.“ Usmál se na ni. „Budou tam i mí rodiče a pár lidí, které už znáš.“

Večer před večírkem sešla do malého pokoje v přízemí a našla ho tam, jak zápolí s černou kravatou a dívá se otevřenými dveřmi do zahrady, kde si hráli psi.

Když vešla, hvízdl na ně a pak za nimi zavřel francouzské okno, aby dovnitř neproudil studený vzduch.

„Okouzlující,“ prohlásil a uznale si ji prohlížel. „A už je na čase, abychom se zasnoubili.“

„Ale my už jsme se vzali,“ namítla Emma.

„Jistě, ale já jsem si vždycky představoval dlouhé zasnoubení, prstýnky a tak podobně.“

Emma se zasmála. „Roele, nebuď absurdní. To všechno se dělá před svatbou!“

„Takže my to musíme udělat až po svatbě, nebo ne? Nemůžu ti navrhnout, že ti koupím prstýnek, ale nosila bys tenhle? Rodinný šperk, který se předává budoucí nevěstě.“

Třímal v ruce prsten. Lesklý safír lemovaný diamanty a to vše zasazené do zlata. Navlékl jí ho vedle snubního prstýnku.

„No vida, hezky k sobě ladí.“

Emma zvedla ruku, aby to posoudila.

„Je překrásný – a padne mi.“

„Pamatuju si velikost tvého snubního prstýnku, takže jsem ho nechal upravit.“

Byl věcný jako někdo, kdo ví, co se má udělat, a tak to učiní bez nejmenšího povyku.

Nemám důvod být nešťastná, pomyslela si Emma. Daroval mi ohromný prsten a chtěl mi udělat radost. Takže mu poděkovala a dávala si pozor, aby neprojevovala city. V tomhle daru nebyl žádný sentiment.

Večírek byl pořádán ve velkém stylu, s šampaňským na stříbrných podnosech, přinášených livrejovanými číšníky, a jednohubkami, které přinášely dívky v černých zástěrách s bílým lemováním. Netrvalo dlouho a Emma se ocitla daleko od Roela, vláčená ředitelovou ženou od jednoho hosta k druhému. Všichni byli moc milí, muži ji bedlivě pozorovali a ženy bombardovaly otázkami o svatbě.

Nejraději by byla, kdyby s ní byl Roele, ale ten trčel na druhém konci místnosti ve skupině jiných mužů, takže se snažila poskytovat nezávazné odpovědi, které toho moc neříkaly. Roele byl rezervovaný muž a jistě by nechtěl, aby se rozkřikly okolnosti jejich sňatku. Zahřálo ji u srdce, když si vzpomněla na jeho radost v přijímacím pokoji a na to, jak před odchodem na večírek zašeptal: „Jsem na tebe hrdý, Emmo.“

Když už uběhla asi polovina večírku, ocitla se vedle postarší ženy, elegantně oděné a jemně nalíčené. Z obličeje jí vystupoval orlí nos a měla spíše malé, tmavé oči. Emmě moc sympatická nebyla, ale bylo zdvořilé, aby jí odpověděla na její obvyklé dotazy.

„Takže vy jste Roelova žena. Dost mě překvapilo, že se nakonec oženil, a to s Angličankou. Doufám, že spolu budete šťastni. Určitě vám vše bude připadat zvláštní.“

„Abych řekla pravdu, tak ani ne,“ odpověděla Emma a snažila se být zdvořilá. Docela si přála, aby ta žena už odešla. „Víte, život je tu velmi podobný jako v Anglii.“

„Možná je dobře, že si vybral někoho, kdo nepochází odtud. Já – tedy my všichni – jsme si mysleli, že je zapřísáhlý starý mládenec. A navíc tu byla Veronika. Úplně se změnil, když odjela do Ameriky. Ale samozřejmě potřebuje ženu, která mu vytvoří domov. Pro muže v jeho profesi je to nutnost. A určitě si vybral velmi dobře.“

Ta žena byla zlomyslná a ráda rozšiřovala klepy, pomyslela si v duchu Emma. Sladce odpověděla: „Předpokládám, že je to přirozené, když se lidé zajímají o naše manželství. Ale každý, s kým jsem se až dosud setkala, byl velice laskavý a přátelský. Cítím se jako doma. A nikdy nenaslouchám žádným klepům…“

V té chvíli ji vysvobodil jeden z mladších doktorů, aby se jí otázal, zda přijde na ples, který bude pořádat nemocnice.

„Určitě musíte přijít. Teď, když už má doktor van Dyke k sobě partnera, nebude mít žádnou výmluvu. Až dosud přišel, zatančil si jeden tanec s manželkou ředitele a zase odešel. Ale teď může celou noc tancovat s vámi. Ačkoli k tomu ani nebude příležitost, protože my všichni s vámi budeme chtít tancovat!“

„On bude ples? To je báječné. Samozřejmě, že přijdeme. Kdy se bude konat?“

Zena s orlím nosem kysele odvětila: „Je to každoroční událost – od té doby, co Veronika odjela do Ameriky, ukázal se Roele na plese vždy jen symbolicky.“

„Tak to tedy budeme muset změnit,“ řekla Emma vesele a děkovala v duchu mladému doktorovi, že ji pozval na občerstvení ke švédskému stolu.

„Paní Weespová je trochu – jak bych tak řekl – ironická. Je to vdova po předchozím řediteli a myslím, že se teď cítí sama a ani není moc oblíbená.“

„Chudák,“ řekla Emma a na okamžik ji vypustila z hlavy, když uviděla, jak se k ní blíží Roele.

„Já se vzdálím,“ řekl doktor srdečně.

„Bavíš se?“ Roele se ujal jejího talířku a kladl naň uzeného lososa a malé kousky sýra. „Znovu máš úspěch, Emmo.“

„To dělají tyhle šaty.“

Postupně se k nim připojili další přátelé a jejich manželky a už nebyla příležitost, aby si spolu popovídali.

„To byl příjemný večer,“ zhodnotil doktor akci později, když ji vedl do domu, kde je přivítali psi. „Další akcí, na které se musíme ukázat, je ples.“

„Ten mladý doktor, se kterým jsem hovořila, mi řekl, že nezůstáváš déle než na jeden tanec.“ Což jí připomnělo i něco dalšího.

Přešli do malého obývacího pokoje, kde už Katje připravila kávu a obložené chlebíčky. Sundala si boty a svrchní oděv.

„Mluvila jsem s nějakou paní Weespovou. Kdo to je Veronika?“

Postřehla, že mu tvář znehybněla.

„To byla dívka, se kterou jsem kdysi znal. Proč se ptáš?“ :

Emma nazlobeně reagovala: „Neměla bych se ptát? Jsem tvá žena. Manželé by před sebou neměli mít žádná tajemství.“

„Když už se tedy ptáš, odpovím ti. Byla – a pořád to je – překrásná žena, do které jsem se zamiloval – asi tak před deseti lety. Odjela do Ameriky, kde se vdala, a teď je rozvedená. Loni jsem se s ní potkal, když jsem se v Americe účastnil jednoho semináře.“

„Takže ona si tě nechtěla vzít, a proto jsi vzal zavděk aspoň mnou.“

„Pokud si tohle o mně myslíš, tak bychom tu záležitost měli probrat později, kdy proti mně nebudeš tak zaujatá.“

„Já a zaujatá?“ zeptala se Emma hlasem, který zněl cize. „To samozřejmě nejsem. Jen jsem se otázala na skutečnost, o které jsi mi měl říct už dávno.“

„Proč?“ zeptal se pomalu. „To není, jako kdybys mě milovala a tím pádem by ses zajímala i o mou minulost. A právě tak se ani já neptám na tvé pletky s Derekem.“

Emma vybuchla. „Pletky s Derekem! Ty víš, že to žádné pletky nebyly… Nemohla jsem se na něho ani podívat.“ Roztřeseně se nadechla: „Ale ty ses s ní setkal loni znovu a ona je rozvedená.“

Dost tvrdě na ni pohlédl.

„To ti to tolik vadí, Emmo?“

Začala po podlaze hledat své boty. „Vůbec mi to nevadí a jdu spát.“

V ložnici odhodila oblečení a mrskla sebou do postele. Brečela, dokud neusnula. A ani potom si neuvědomila, že vlastně Roela miluje.

Ale Roele to věděl. A taky si byl vědom, že se musí zachovat velmi opatrně a den nebo dva nic neříkat, dokud si ona neudělá ve svých pocitech jasno. Měl trpělivost. A bude trpělivý i nadále, jak dlouho bude třeba.

Příští ráno sešla Emma na snídani s nadějí, že už Roele odjel. Ale on tam ještě byl, svým klidným a přátelským způsobem jí popřál dobré ráno a podal jí topinku s poznámkou, že je dnes příjemné počasí.

„Budu skoro celý den v nemocnici, ale udělám si volno, abychom mohli zajít na mikulášské odpoledne ve vsi. Máme pro děti nachystáno vše, co je potřeba?“

Emma odpověděla a dumala, zda na ten včerejšek nezapomněl. On možná jo, ale já ne, a aby to její náladu ještě zhoršilo, uviděla v došlé poště pro Roela dopis z Ameriky.

Když odcházel, položil ji ruku na rameno, ale tentokrát ji nepolíbil jako obvykle.

Toho rána vzala psy na dlouhou procházku a po obědě napsala dlouhý dopis slečně Johnsonové a ještě delší Phoebe. Po čaji odešla do ložnice a prohlédla si svůj šatník. Nijak ji neuspokojil, protože stejně nikdo neuvidí ty překrásné věci, které si koupila, to už rovnou může nosit svou starou sukni a svetr. Utápěla se v sebelítosti a tato nálada ji neopustila, ani když šla dolů.

Roele už byl doma v malém obývacím pokoji. Natáhl se na jedno pohodlné křeslo a usnul. Na tváři se mu zračila únava.

Jak Emma stála a dívala se na něho, najednou jí bylo všechno jasné.

Její špatná nálada, nejistota, zmatek a sebelítost pramenily z toho prostého faktu, že ho milovala. Proč si to už neuvědomila dříve? Milovala ho už od prvního setkání v pekařství v Salcombe.

A teď byli v pěkné šlamastyce. Byla tu ta žena v Americe, která byla volná, ale on byl uvázaný k ní. Vzal si ji vlastně omylem. Cítila k sobě lítost, i když by ji vlastně měla cítit k Roelovi. Nic s tím nemohl udělat, i kdyby tu ženu miloval, protože už byl takovým typem muže. Takže bude muset něco udělat ona, protože jí záleželo na tom, aby byl šťastný.

Otevřel oči a posadil se. „Ahoj, dnes jsem přišel dříve, než jsem čekal. Strávila jsi příjemný den?“

„Ano, vzala jsem psy do vesnice a potom na cestu podél kanálu. Dáš si čaj? Nebo kávu? Večeře bude až asi za hodinu…“

Vstal. „Tak to bych ještě mohl zajít za starostou a projednat ty vánoční stromky…“

A tak byla zase sama. I kdyby si s ním chtěla promluvit, neumožnil jí to.

Samozřejmě si povídali i během večeře, ale o samých běžných věcech, takže se znovu nedostala k té záležitosti. Potom jí oznámil, že má ještě práci a odešel do pracovny. Byl ponořen do práce ještě v době, když mu šla popřát dobrou noc. I když by to možná byla dobrá příležitost k rozhovoru, byl zavalen hromadou papírů, a ačkoli vstal, měl pořád papíry v ruce a bylo zřejmé, že jen čeká, až odejde.

Snad zítra, pomyslela si Emma, než usnula.

Je pravda, že byl doma brzy a šli do vesnice spolu. Pomáhala tam s rozdáváním talířků s občerstvením a šálků s limonádou. Věděla, že si Roele musí s každým promluvit. Vážně naslouchal starším lidem, kteří se přišli podívat, a smál se s mladšími ženami a obdivoval jejich děti. Nakonec rozdal mikulášské balíčky. Viděla, že se mezi lidmi, které znal celý život, cítí dobře a oni ho přijímali jako jednoho z nich. A právě tak přijali i ji, jak s překvapením zjistila.

Když se vrátili domů, zbývala ještě asi hodina do večeře. Emma šla do malého obývacího pokoje a Roele ji následoval. Zavřel dveře a tiše řekl: „Myslím, že bychom si, Emmo, měli promluvit.“

„Ano, ale než začneme, věděl jsi, že je Veronika rozvedená, když sis mě bral?“

Tuto otázku doktor nečekal. Potichu odpověděl: „To jsem nevěděl.“

Emma si sedla a Percy jí vyskočil na klín. „Tak to je právě důležité…“ řekla.

Ale on v ten moment drsně zareagoval: „To vůbec není důležité.“ Ale najednou ho přerušil telefon.

„Van Dyke,“ poslouchal. Nakonec řekl: „Odvezu auto do Schipolu – budu tam tak za hodinu.“

Položil telefon. „Musím odjet do Vídně. Ještě nevím, jak dlouho se tam zdržím.“ Na polovině cesty ke dveřím ještě poznamenal: „Ať mi, prosím tě, Kulk zabalí věci.“

Odešel do pracovny a zavřel za sebou dveře. Ona vyhledala Kulka a požádala Katje, aby připravila kávu a chleby. O patnáct minut později už byl pryč.

„Byla to hodně naléhavá záležitost,“ řekla jí jedna starší žena. „Vše drženo v tajnosti – nějaký důležitý politik byl postřelen do hrudníku a Roele je v této oblasti odborník.“ Mile se na Emmu usmála. „Ale to vy už určitě víte. Ještě se neozval?“

„Ne, odjel ve velkém spěchu, ale zavolá, jakmile to bude možné.“

Její společnice jí položila ruku na rameno.

„Vím, jak se cítíte. Dokonce i teď, po letech manželství s doktorem, vždy pociťuju neklid, když musí někam odjet. My, starší ženy, máme všechny Roela rády. Je pořád ještě mladý, a přitom vynikající ve svém oboru. Tak se nám ulevilo, když Veronika – slyšela jste o ní?“ Emma přikývla. „Když odjela do Ameriky. Byla to velmi krásná žena, ale chladná, vypočítavá a sobecká.“

Emma nadhodila: „Roele se zmínil, že je teď rozvedená…“

„No, díky bohu, že potkal vás. My všichni si myslíme, že se k němu perfektně hodíte.“

Ona věděla, že to tak je, ale věděl to on? Skvěle zapadla do jeho života, ale bylo v tom i něco více…

Měla se setkat s Kůlkem v ordinaci. Když po cestě míjela dům Juffrouw Smitové, náhle se rozhodla, že na ni zazvoní. Když Juffrouw Smitová otevřela, její přísná tvář se rozzářila úsměvem.

„Pojďte dál, Emmo. Do ordinace musím zajít až na druhou a zrovna jsem uvařila kávu. Dáte si šálek?“

Byl to spíš rozkaz než otázka. Emma ještě kávu neměla a tak odpověděla, že moc ráda.

Seděly u starých kamen a povídaly si. S Juffrouw Smitovou se nemluvilo jen tak o nějakých klepech, ale probraly počasí, vládu komplet zkritizovaly a odsoudily vysoké ceny v obchodech, to vše velmi distingovaným způsobem. A když nakonec vyčerpaly všechna témata, řekla Emma: „Můžu se vás na něco zeptat? V posledních dnech se už asi dvakrát někdo zmínil o nějaké Veronice – byl to někdo, koho doktor znal léta. Nerada bych do jeho minulosti nějak zasahovala, vím, že by mi vše vysvětlil, ale kdykoli se k tomu chystá, musí narychlo někam pryč. Kdybych o té Veronice věděla něco víc, dokázala bych potom reagovat v rozhovoru s lidmi, kteří o ní mluví.“ S nadějí se podívala na přísnou tvář své společnice: „Vy jste ji určitě znala, protože Roele vás považuje za svou pravou ruku.“

Tvář Juffrouw Smitové zůstala vážná a Emma smutně poznamenala: „Zřejmě o tom nechcete mluvit a já to chápu. Není to důležité, ale každý kolem mě si myslí, že vše vím…“

Juffrouw Smitová jemně potáhla nosem. „Vždy existují nějaké klevety a vy jste z toho asi získala špatný dojem. Nic mi do této záležitosti není, Emmo. Jen vím, že tato žena už před časem odjela do Ameriky, a pokud si bude doktor myslet, že by bylo vhodné, aby vám o ní něco řekl, určitě to udělá. Na společenských akcích se vždy rozšiřují klepy a některé se naprosto nezakládají na pravdě.

Emma polkla zklamání. „Určitě máte pravdu,“ souhlasila zdvořile. „Moc mě nebaví, že se musím setkávat s lidmi při ranní kávě nebo odpoledním čaji, ale Roele chce, abych poznala co nejvíce lidí a brzy se tu cítila jako doma.“ Mrkla na hodinky. „Už musím jít. Kulk na mě bude čekat. Doufám, že jsem vás moc neobtěžovala.“

„Ne, vždy vás, Emmo, ráda uvidím. Doufám, že se doktor vrátí domů brzy. Pojedete na Vánoce do Wassenaaru?

„Ano. Celá jeho rodina se tam sejde. A co vy? Budete také Vánoce trávit s rodinou?“

„Pojedu navštívit svého bratra v Utrechtu, ale jen na dva dny. Na Nový rok ale pojedu zase.“

U dveří položila Emmě ruku na rameno a poznamenala: „Neměla byste se znepokojovat.“

To byla vskutku neužitečná rada, protože ve schránce čekal další dopis s americkou známkou, a jako by toho nebylo dost, ještě někdo večer telefonoval. Telefon byl přepnut z ordinace do domu.

Emma zvedla sluchátko, ve kterém jí vrátný strohým hlasem oznámil: „Hovor z Washingtonu, madam. Přepojím vás.“

Pochopila, co řekl, ale pronikavý ženský hlas v telefonu naprosto nedokázala vnímat.

Ta žena mluvila holandsky a Emma čekala, dokud nenastane pauza: „Promiňte, doktor van Dyke je na služební cestě a já nemluvím holandsky. Chcete zanechat vzkaz? Vrátí se za několik dní.“

Hlas v telefonu zněl rozmrzele a nevrle: „Ne, žádný vzkaz.“ Potom zavěsila.

Ať to byl kdokoli, zavolá asi později, pomyslela si Emma. Když vrátný odchází z práce, zapíná záznamník, který určitě ráno Juffrouw Smitová zkontroluje.

Emma si oblékla kabát a vyšla se psy na zahradu. Dva dopisy z Ameriky a telefonní hovor během několika dní? To muselo být více než jen shoda okolností a určitě, ať to byl kdokoli, se mohl alespoň představit nebo zanechat vzkaz.

Emma obvykle uvažovala racionálně, ale teď se jí začaly vkrádat divoké představy. Kdyby alespoň Roele zavolal…

Zavolal, zrovna když dovečeřela. Zněl jako vždy, přátelsky a klidně. Jak se jí daří? Co dělala celý den?

Odpověděla a potom dodala: „Přišel ti další dopis z Ameriky a dnes večer ti z Washingtonu volala nějaká žena. Mluvila holandsky. Nepředstavila se a ani ti nechtěla nechat žádný vzkaz.“

Zněl bezstarostně. „Ano. Čekal jsem hovor. Promluvím si o tom se Smitovou. Musím tu zůstat ještě několik dní, Emmo. Doufám, že až přijedu, budeme mít čas si promluvit.“

„Já taky. Dobrou noc, Roele.“

Emma věděla, co udělá.

Šla do obývacího pokoje a začala psát dopis. První ani druhý pokus nestály za nic, ale třetí dopis byl stručný a zněl věcně.

Sdělovala, že se vrací do Salcombe a že jejich manželství byl omyl, což však může napravit. Bylo by hezké, kdyby jí on sám o Veronice řekl, ale naštěstí se to dozvěděla od jiných. Chápe, že teď, když je Veronika volná, může být šťastný se svou skutečnou láskou.

Mohlo by to být jednoduché, psala rychle a neuspořádaně Emma. Prostě by každému oznámila, že si musí uspořádat nějaké rodinné záležitosti, a on by vše za týden nebo dva vysvětlil.

Nezaváhala, aby si rozmyslela, zda proti tomu nebude nic namítat, ale podepsala se jako „tvá přítelkyně Emma“. Potom vložila dopis do obálky a dala si ho do kapsy. Nechá ho na stole, až bude odjíždět.

Potom ještě chvíli seděla u stolku, dělala různé klikyháky a psala jeho jméno různými způsoby. A několikrát nakreslila srdce propíchnuté šípem se slovy „miluju tě“.

„To jsem ale hlupák,“ řekla Percymu a Princovi, kteří ji dychtivě pozorovali, a schovala počmáraný papír pod čisté papíry.

Dopis napsala, teď si akorát musí sbalit své věci. Zabalila malý kufřík a příruční zavazadlo, spočítala, kolik má peněz, a našla si svůj pas. Potom se vrátila do malého obývacího pokoje a vyvěsila telefon.

Na letadlo bylo už příliš pozdě, ale trajekt z Hoeku odplouval až o půlnoci. Kdyby ji Kulk odvezl, bude mít ještě pořád dost času. Na telefonních informacích ji přepojili do kanceláře trajektové společnosti. Bez problému si zarezervovala lehátko.

Potom šla vyhledat Kulka. Řekla mu, že z Anglie obdržela naléhavou zprávu a musí odjet co nejdříve. „Už mám rezervaci na trajekt z Hoeku. Jestli mě tam, Kulku, odvezeš, budu hotová ani ne za půl hodiny.“

„A co doktor – můžete mu zavolat?“

Emma se dál držela svého impulzivního plánu a řekla: „Nezastihla jsem ho na žádném z čísel, které mi dal. Nechala jsem mu vzkaz a, jakmile dorazím do Anglie, zavolám.“

V té síti, kterou spřádala, se cítila nesvá, ale nejdůležitější bylo, aby rychle odjela. Jiné plány už neměla. Budoucnost pro ni v této chvíli nebyla podstatná.

Ustaraný Kulk ji odvezl do Hoeku, počkal, až se bezpečně nalodila na trajekt, a vrátil se domů s nepříjemným pocitem.

V jednu hodinu ráno Emmu probudilo ostré kymácení lodi a udělalo se jí špatně.

A v jednu hodinu ráno se i doktor vrátil zpět domů. Zkrátil společenské akce a schůzky, které se pořádali na jeho počest, když už se jeho pacient začínal pomalu uzdravovat. Nelíbil se mu tón, jakým s ním Emma po telefonu mluvila, a jeho trpělivost byla u konce. Prudce by jí zatřásl, až by jí zacvakaly zuby, a potom by ji políbil…

Trochu se zakabonil, když chtěl odemknout dveře postranního vchodu, který používal, když musel odejít v noci k pacientům. Na chodbě do kuchyně svítilo světlo a Kulk byl ještě vzhůru.

„To je dobře, že už jste zpátky, pane…“

„A kde je paní? Je nemocná? Nestalo se něco?“

„Ne, ne,“ vysvětloval Kulk a dodal: „Nepřipadalo mi to správné, aby tak náhle odjela, ale trvala na svém. Jsem zpátky teprve půl hodiny.“

Šli do kuchyně a Roele si sedl ke stolu.

„Sedni si a řekni mi, co se přesně stalo,“ klidně ho požádal.

Kulk před něho postavil šálek kávy. „Byla rozrušená. Řekla, že vás nemohla zastihnout na telefonu, a měla velmi naspěch.“

Doktor vypil kávu. „Zřejmě mi napsala dopis.“

Odešel do obývacího pokoje a uviděl obálku. Sedl si, aby si přečetl její obsah a začal se usmívat. Tuhle motanici dokáže rozmotat snadno…

Potom jeho oči spočinuly na papírech zmuchlaných v koši. Vytáhl je, uhladil a taky si je přečetl. Emma většinou psala o svých starostech, ale význam byl jasný. Také uviděl papír, po kterém si předtím kreslila, a ohleduplně ho schoval zpět.

Byl velmi unavený, ale široký úsměv mu vyhladil všechny vrásky z jeho pohledného obličeje.

Zatím přišel Kulk s další kávou a obloženými chleby.

„Jdi spát, Kulku. Ráno tě budu potřebovat.“ Vypil kávu, snědl chleby a šel ještě na několik hodin do postele. Věděl přesně, co udělá.

Ráno vstal časně, ale Kulk už na něho čekal s připravenou snídaní.

„Dnes ráno odlétám do Anglie. Zajistil jsem si let ze Schipolu do Plymouthu. Chtěl bych, abys zítra ráno odvezl auto do Salcombe. Až přijedeš, dej mi vědět. Budu v posledním domku na Viktoriánském nábřeží. Odpluj ranním trajektem a snaž se do Salcombe dorazit po obědě, pokud to zvládneš. Pojedu zpátky i s paní, abychom stihli trajekt k večeru, a ty si zatím můžeš zdřímnout na zadním sedadle.“

Kulk bedlivě poslouchal. „Samozřejmě, pane. Mám vám sbalit příruční zavazadlo?“

V kuchyni Katje svěřil, že ať se stalo cokoli, mělo by se to vbrzku vyřešit.

„Navíc je to taková milá mladá paní,“ dodala Katje.

Když Emma dorazila do Anglie, nemohla se dočkat, až bude ve svém domku. Bude mít klid a může si vše promyslet. Napadlo ji, že asi jednala zbrkle a možná neuváženě, ale když už se vydala na zdlouhavou cestu do Salcombe, bylo na lítost příliš pozdě: nejdříve nastoupila do vlaku do Londýna, kde ani nebyla možnost si koupit kávu nebo čaj, potom čekala ve frontě na taxi, ve kterém by přejela na druhou stranu města, a potom musela hodinu čekat na spěšný vlak do Totnes.

Dala si něco k jídlu, upravila se, koupila si nějaké časopisy, které ale nečetla, a konečně nastoupila do vlaku. Měl zpoždění a pořád někde stavěl, aniž by k tomu byl nějaký zřetelný důvod, takže když nakonec dorazila do Exeteru a zjistila, kdy jí pojede další spoj do Totnes, byla už na pokraji zoufalství. Ale nakonec dorazila i do Totnes a vzala si taxi, aby ji odvezl posledních dvacet mil do Salcombe.

Už se začínalo stmívat a jediné, na co teď byla schopná myslet, byla konvice čaje a možnost sundat si boty.

Taxi ji dovezlo k hospodě a ona posledních několik metrů přešla po nábřeží k domku. Klíč už měla přichystaný, s pocitem úlevy odemkla a vešla do příjemného tepla malé místnosti. Rozsvítila a zatajil se jí dech.

V jednom z křesel si pohodlně hověl Roele.

Vstal a řekl: „Tak už jsi tady, miláčku. Musela to být únavná cesta.“

Emma se rozplakala a on ji k sobě pevně přivinul. „Neměl bys tu být,“ vzlykala. „Vždyť jsem tě opustila. Copak to nechápeš?“

„Jedno po druhém,“ řekl doktor klidným hlasem. „Jsem tady, protože tě miluju, a ty jsi tady, protože miluješ mě. Je to tak?“

Emma popotáhla. „Ale ty mě nemiluješ. Je tu přece ta Veronika…“

Zakvílel. „Možná jsem ji měl rád před deseti lety, ale potom odjela do Ameriky a já jsem si od té doby na ni ani nevzpomněl.“

„Loni jste se setkali.“

„V domě přítele – ani si pořádně nepamatuju, jak vypadala. Právě tak, jako ty si nevzpomínáš na Dereka.“ „Volala…“

„Ne, to nebyla ona. Byla to sekretářka někoho, koho znám ve Washingtonu a kdo by chtěl, abych přijel na sérii přednášek.“

Emma se utřela do kapesníku, který jí nabídl. „Opravdu mě miluješ?“

Podíval se na její unavenou a uplakanou tvář. „Ano, miláčku, opravdu tě miluju. Zamiloval jsem se do tebe už v pekařství a od té doby jsi změnila celý můj život.“

„Opravdu? Víš, že já jsem nevěděla, jestli tě miluju, ačkoli jsem se do tebe vlastně taky zamilovala hned. Koupil sis tenkrát piroh.“

„Ty můj drahoušku… To mi připomíná, že k večeři máme pirohy.“

„Mám strašný hlad. Je možné, aby byl někdo zamilovaný, a přitom měl takový hlad?“

„Určitě.“ Usmíval se na ni, jak jí rozepínal kabát a sundával rukavice. „Taky je přichystána láhev šampaňského.“

Později, plni pirohů a příjemně opojeni šampaňským, se Emma zeptala: „A jak se dostaneme zpátky domů?“

„Kulk přiveze auto. Pojedeme zítra.“

„Zpátky domů,“ řekla Emma hlasem tak plným spokojenosti, že se neubránil, aby ji nevzal ještě jednou do náručí.

Zblízka se mu podívala do tváře – má pěkný obličej, unavený, což ho činí trochu starším, ale šťastný…

„Jsem s tebou moc šťastná,“ řekla Emma a políbila ho.

VYPŮJČENÉ DÍTĚ

Liz Fieldingová

PROLOG

„Je to tam hrozné. Jako v mauzoleu. Nebydlela bych tam ani za nic.“

„Je tam klid a Jessie potřebuje při práci ticho.“

„Žádné děti, žádná zvířata, žádná hlasitá hudba. Prostě jako v hrobě.“

„Jessie nemá ráda kočky, psů se bojí a děti nemá.“ Kevin nedodal šťastná to žena, přestože to tak zrovna cítil. Byl si jistý, že nedostatek spánku pokřivil úhel jeho pohledu.

„Jestli nevstane od toho počítače a nezačne žít, nikdy ani žádné děti mít nebude.“ „Je to snad povinnost?“

„Nebuď prostořeký. Jessie si myslí, že se rozhodla správně, ale nemůžeme připustit, aby si kvůli jednomu lumpovi zničila život. Kdyby šla do zaměstnání, dostala by se aspoň mezi lidi, musela by s nimi mluvit, stýkat se…“ Vyměnili si bezmocný pohled. „V tom poklidném Taplow Towers člověk umře a nikdo si toho nevšimne.“

Nemluvně, které bylo zticha celých třicet vteřin, nabralo dech a spustilo znovu nelítostný protest proti tomu, jak rostoucí zoubky tlačily na jeho citlivé dásně.

„Tady taková šance bohužel není.“

Faye manžela ignorovala a synka konejšila. Bezvýsledně. Trpěl a byl rozhodnutý, že svět bude trpět s ním.

„Viděls, jak se ta ženská v hale na chudáka Bertieho podívala, když jsme odcházeli?“ pokračovala, jako by ji vůbec nepřerušil. „Jako by měl nějakou nakažlivou nemoc.“ Odmlčela se a utřela pusinku svého drahouška. Pak pokračovala: „Myslela jsem, že se Jessie z Graemea už vzpamatovala. Ale chovala se až moc klidně, příliš se ovládala… Měla by do toho praštit, pořádně se naštvat…“

„Znovu se zamilovat?“

„Přesně! A čím dřív tím líp. Není normální takhle se odříznout od světa…“

„To ne.“ Kevin vzdal veškerou naději na spánek, skulil se z postele, vzal od ženy synka a přitiskl si ho k hrudi, aniž narušil dlouhý krok, kterým začínal na koberci prošlapávat cestičku.

„Prořezávají se mu zoubky. Nebude to dlouho trvat,“ ujistila ho Faye a zhroutila se na postel.

„To už jsi říkala minulý víkend.“

„Potřebujeme se jen pořádně vyspat.“

„Vyspat? Co to je? Vzpomínám si na to jen matně…“

„Přestaň brblat a mysli. Musíme tvé sestře nějak pomoct. Chce si ten hrozný byt pronajmout na pět let…“

„Není hrozný. Naopak, je velmi pěkný. A jistý.“

„Je moc mladá, aby chtěla jistotu. Není to pro ni dobré, Kevine.“

Zatímco míjel zrcadlo, všiml si svého odrazu. Tmavé stíny pod očima, pobledlý obličej. „Tohle zas není dobré pro mě. Musím se vyspat. Ne na jednu noc. Na týden.“ Pohlédl na manželku, nevypadala o nic líp. „Stejně jako ty.“

„Máš pravdu.“ Pak se mátožně usmála. „To je ono! Problém je vyřešen.“

PRVNÍ KAPITOLA

„Prosím, Patricku, prosím! Všichni odjíždějí. Tady v Londýně nezůstane živá duše -“

Patrick Dalton bez potíží odolal úsměvu. „Jen ty a dalších sedm milionů -“

„Neposmívej se mi! Myslím to vážně!“

Smát se? Musí si dělat legraci. Neměl náladu na smích. Ani na to, aby byl ke své neteři shovívavý. Vůbec jí neuškodí, když se bude projednou chovat slušně.

„Já taky, Carenzo.“ Formální užití jejího jména bylo obvykle postačujícím varováním, aby dál nepokoušela štěstí. „Slíbilas, že zatímco budu pryč, dohlédneš na můj dům. Věřil jsem, že dodržíš slovo, protože jinak bych si ho nechal hlídat agenturou jako obvykle.“

„Myslela jsem, žes říkal, že na poslední chvíli nemohli nikoho najít!“

Mluvila tak ostře, že byl div, že se neřízla vlastním jazykem. „Určitě jsem řekl, že by bylo obtížné někoho najít.“

„No tak, nebuď tak… tak… advokátský!“

„Zdrž se kritiky, Carrie, tohle nám platí účty. Docela často jsou na tvoje jméno.“

Nevyvedlo ji to z míry a pokračovala: „Co kdybys tam ještě zavolal a zeptal se, jestli přece jen někoho nemají?“ Ani dutá ozvěna telefonického spojení přes družici nedokázala zakrýt vemlouvavý tón, kterým se ho snažila omotat kolem prstu.

„Teď? Oprav mě, jestli se pletu, ale i když tady je poledne, v Londýně je půlnoc. Nemyslím, že by agentura -“

„Tak později,“ naléhala s horlivostí, kterou jeho nedostatek nadšení očividně nijak nezmenšil. „Můžeš tam zavolat později.“

„To můžu,“ připustil stručně, „ale proč?“ Lživý argument, že ho čekají týdny práce a musí být u soudu minimálně tři měsíce mu zněl v uších a podpořil neochotu podvolit se mámení osmnáctileté neteře. „Nemáš peníze, aby ses toulala po Evropě. Jinak bys netrávila léto v Londýně, nehlídala mi dům a, kromě jiného, nepoužívala můj telefon, abys mi z něj volala na takovou dálku.“

„Je noc,“ připomněla mu. „Levnější tarif. Ale o to druhé jde vlastně taky.“

„O co?“

„O peníze. Napadlo mě, že bys mi třeba mohl něco půjčit, než máma přijde k rozumu.“

„Chceš jet v létě s batohem kolem Evropy? Zbláznila ses? Tvoje matka by dostala záchvat.“

„Když jí nic neřekneš, ode mě se to nedozví.“ Zvonivě se zasmála, ale na něj to neplatilo.

„Snažíš se, holčičko, ale zapomeň na to.“ Evropa pro ni musí pro tenhle rok zůstat jenom snem. „Až budeš dělat v listopadu ten reparát a uspěješ, dám ti tučný šek, abys mohla jet o Vánocích lyžovat. Zatím ti doporučuju, abys využila dlouhé týdny před sebou a učila se, učila a učila.“

Carrie prohodila o učení nějakou uštěpačnou poznámku. „Jak můžeš být tak neoblomný?“

„To chce trénink, andílku.“ A toho měl spoustu. Některé ženy totiž odmítaly brát jemné narážky v potaz. „Pověz mi, co moje drahé, ehm, fíkusy! Doufám, žes je nezapomněla postřikovat?“ Její odpověď byla, jak očekával, krátká a strohá. „Vlažnou vodou, nezapomeň,“ dodal uhlazeně.

„Tak dobře,“ vzdychla. „Hned to udělám. Postříkám je vlažnou vodou a pak je vysypu z květináčů a uříznu jim všechny kořínky.“ Vzápětí zavěsila.

Patrick se zasmál. Po výměně názorů se cítil mnohem líp. Samozřejmě že se nebál o ubohé pokojové rostliny, jejichž složitou péči si vymyslela jeho sestra. Leonora, Carenzina matka ho přemluvila, aby před odjezdem na Dálný východ požádal její dceru o hlídání domu. Tvrdila, že Carenza potřebuje zodpovědnost, něco, co ji přesvědčí o tom, že jí ostatní důvěřují, a co ji udrží v Londýně s myšlenkami na reparát. Přestože mu to bylo proti mysli, nakonec souhlasil.

Někoho potřeboval. Nemohl nechat dům prázdný na tak dlouhou dobu, o níž předpokládal, že tenhle případ zabere. Ale čtrnáct dní zalévání pokojových rostlin bylo maximum toho, co od Carrie mohl čekat, zvlášť teď, když ji přátelé opouštěli kvůli prázdninovým radovánkám.

Nebyla to žádná legrace.

Jessie zavřela sprchu. Někdo neodbytně zvonil u dveří. Pro takový rámus musel mít určitě velmi dobrý důvod.

„Už jdu!“ zavolala, natáhla se po županu, omotala si ručník kolem odkapávajících vlasů a zamířila ke vchodu. Jakmile odstrčila západku, řinčení ustalo. Do té chvíle však nejspíš vzbudilo polovinu obyvatel Taplow Towers, a to jí v půl sedmé ráno rozhodně popularitu nezíská.

Zasunula řetízek, otočila klíčem a pootevřela dveře o několik centimetrů. Nikdo tam nebyl. Pak mrkla dolů. Spatřila kočárek a z něj se očima, které by dokázaly rozpustit led, díval Bertie.

Na okamžik roztála a pak uvolnila řetízek. Ať už byl její zbožňovaný synoveček jakkoli chytrý, nemohl zazvonit sám. „Faye? Kevine? Co se děje?“ zeptala se a otevřela dokořán.

Po bratrovi a švagrové však nikde stopy. Na konstrukci kočárku byl zastrčený malý žlutý vzkaz psaný Kevinovou rukou. Zvedla ho a přimhouřenýma očima se snažila zaostřit. Určitě jsem to špatně přečetla, prolétlo jí hlavou, když šmátrala po brýlích v kapse županu.

Teď ta slova viděla jasně.

„Postarej se, prosím, několik dní o Bertieho,“ stálo tam. „Vysvětlíme ti to, až se vrátíme. S láskou, Kevin a Faye.“

Až se vrátí? Odkud? Něco se muselo stát! Něco zlého!

Tři patra pod sebou uslyšela, jak se otevřely dveře výtahu. „Kevine!“ Vyplašeně odstrčila Bertieho kočárek a rozběhla se ke schodišti. „Počkej!“ Byla v polovině schodů, když ji zarazil nesouhlasný hlas sousedky z poschodí pod ní.

„Děje se něco, slečno Hayesová?“

Ve spořádaném Jessiině světě se nikdy nic zlého nedělo. Očekávala běžné problémy a vypořádala se s nimi dřív, než se stačily rozvinout. A v poslední době se opatrně snažila vyhnout všemu, co mělo něco společného s emocemi.

Kousek nad ní popotahoval Bertie. Začal pofňukávat. Někde dole bouchly domovní dveře. Teď tu byl praktický i emocionální problém a ona v něm vězela až po krk.

Taplow Towers bylo útočiště klidu a míru. Žádná hlasitá hudba, žádná zvířata a rozhodně žádné děti, kromě krátkých návštěv, které se omezovaly jen do denních hodin.

Dorothy Ashtonová, předsedkyně nájemníků družstva, s ušima nastraženýma jako netopýr, vzhlédla vzhůru. Bertie znovu zakňoural, což, jak se Jessie bála, byla pouze předehra k něčemu mnohem hlasitějšímu. „Co to je?“ vyzvídala sousedka podezíravě.

„Nic.“ Jessie nahlas zakašlala. „Jsem jen trochu nachlazená, to je všechno.“ Znovu si odkašlala, aby své tvrzení demonstrovala. „Omlouvám se za to zvonění. Byla jsem ve sprše a nedoběhla ke dveřím včas.“ Byla si jistá, že návštěva v časných ranních hodinách měla zajistit, že bude mít na sobě jen župan a nebude schopná vyřítit se za bratrem, aby jí všechno vysvětlil.

Fungovalo to. Dokonce líp, než mohl doufat, protože pronásledování by teď značně komplikovalo nutnost dostat Bertieho do jejího bytu, aniž by ho Dorothy Ashtonová viděla.

Zacouvala na schody. „To byl Kevin. Můj bratr. Nechal mi tu vzkaz.“ Pak znovu zakašlala, přitáhla si župan k tělu a pokusila se odradit ženu od dalších poznámek. „Promiňte, myslím, že jsem nechala puštěnou sprchu.“ Omluvně se usmála.

Lady Ashtonovou však nepřiměla k úsměvu. „Víte, slečno Hayesová, že tu netolerujeme žádný hluk. Stále jste tu na zkoušku. Vaši hosté byli v neděli velmi hluční -“

„Já vím a omlouvám se, ale Bertiemu lezou zoubky. Vzala jsem ho na chvíli ven.“ Nabídla se, že s ním zajede na procházku, aby sousedům dopřála oddech. Když se vrátila, spali Kevin s Faye na pohovce. „Už se to znovu nestane,“ dodala Jessie rychle. „Slibuju.“ Nic… nic nesmí ohrozit moji šanci zůstat v Taplow Towers, myslela si horečně.

Byl tu klid. Ticho. Žádné nepředvídatelné události.

Taplow Towers nebylo místo, kde přitažliví muži klepou na dveře, když jim dojde káva. Měla vědět, že někdo, kdo umí flirtovat tak dobře jako Graeme, musí mít spoustu praxe. A dřív nebo později mu káva znovu dojde.

V Taplow Towers mohla pracovat celý den i noc u počítače, bez nejmenšího rizika, že by ji něco vyrušilo. Vzruchu už zažila dost…

Nebylo snadné se sem nastěhovat. Družstvo nájemníků si raději vybíralo dámy jistého věku, ale díky tomu, že přišla o svého snoubence, což jí zlomilo srdce, získala zkušební podnájem. Do jeho vypršení stále zbýval měsíc. Jediný špatný pohyb a čeká ji čtyřiadvacet hodin na to, aby byt vyklidila. Stálo to ve smlouvě a ona ji bez otálení podepsala.

Trocha podbízení by možná neškodila, usoudila. „Opravdu mě mrzí, že jsem vás vyrušila, lady Ashtonová.“

„Dobře, dobře, slečno Hayesová. Už o tom nebudeme mluvit. Protentokrát.“ Konečně se usmála. „Každý může jednou udělat chybu.“ Popotahování nahoře zesílilo a Jessinin kašel nabral epidemických rozměrů. „Měla byste si na ten kašel vzít med s citronem, drahá.“

„Ano.“ Chrchly, chrchly. „Udělám to.“ Chrchly. „Děkuju vám.“

Jakmile Dorothy Ashtonová ustoupila do svého bytu, Jessie se obrátila, popadla rukojeť Bertieho kočárku, vtáhla ho dovnitř a velmi tiše za sebou zavřela.

Pak se nad něj sehnula, shodila ručník z vlasů a při pohledu na mrňavého synovce ji zaplavily protichůdné pocity vzteku a touhy.

Droboučký obličejík byl zakaboněný. Ve snaze ho utišit se naklonila blíž. „Ach, Bertie,“ zašeptala a pohladila ho po tvářičce. „Dostal jsi mě do pěkné kaše.“

To byla chyba. Jessie měla stejnou výšku i barvu vlasů jako Faye, ale Bertie znal matčin hlas. Tohle nebyla jeho matka. Otevřel ústa, odhodlaný vyjevit nejen Jessii, ale celému světu, jak se právě cítí.

„Ššš!“ chlácholila ho. „Ššš! Prosím, Bertie!“ Jessie toho o dětech moc nevěděla, ale dost na to, aby pochopila, že jestli ho neutiší, budou její dny na Taplow Towers sečteny. Vzala ho do náruče. „Najdu tvoji maminku a tatínka… brzy. Bude to v pořádku. Slibuju.“ Bertie s tím však spokojený nebyl.

Instinktivně začala přecházet sem tam po tlustém, zvuky tlumícím koberci, tak, jak to Faye dělala v neděli. Letmo si vybavila bledý a vyčerpaný obličej své švagrové. Kevin nevypadal o moc líp a navíc musí chodit do práce…

A teď je postihla další noční můra. Jak míjela stůl, sáhla po telefonu. Pochybovala, že Kevin s Faye budou doma a zvednou telefon, ale může nechat vzkaz.

Nemusela. Nechali jeden pro ni.

„Jessie, drahoušku, potřebujeme se vyspat. Myslím tím opravdu vyspat a Faye napadlo – nás napadlo – že když nejsi jen Bertieho teta, ale i jeho kmotra, nebude ti vadit -“

Faye ho přerušila. „Nemáme nikoho, koho bychom mohli požádat a tak…“

Požádat? Nepožádali, protože dopředu znali odpověď! Věděli, že v Taplow Towers nemůže mít dítě!

„Beru Faye na několik dní pryč. Nejsou tam žádné telefony, žádné děti,“ zakončil její bratr. Pak láskyplně dodal: „Jednou ti to oplatíme. Slibuju.“

„Úžasná vyhlídka,“ zasupěla. Pak se vyděšeně podívala na Bertieho. Ten nabíral síly k dalšímu útoku. „Ne, Bertie!“ žadonila. „Prosím, zlatíčko!“ Chlapeček neposlouchal.

Všichni ostatní ano.

„Toto je poslední výzva pro let British Airways do Londýna, hlaste se…“

Patrick sevřel letenku a zamířil k letadlu. Dnes je Carriin šťastný den. Díky klientovi, který změnil výpověď, (téměř určitě ho slušně zaplatili, aby ochránil lidi na vyšších místech), odlétal domů. Protože ani za mák netoužil dělit se o svůj dům s kýmkoli, natož s osmnáctiletou dívkou, půjčí jí peníze, aby se připojila ke svým přátelům ve Francii. Do čtyřiadvaceti hodin bude volná.

„Tak co? Berete to?“

Jestli to bere? Za hodinu bude z Jessie nejspíš bezdomovec. Byla by vděčná za cokoli s teplou vodou a střechou, kterou neteče. Tenhle dům měl daleko i k těm nejodvážnějším snům. A co bylo ještě důležitější, byl okamžitě volný. Teď. V téhle minutě. Vypadalo to až příliš báječně, než aby to byla pravda.

„Můžu se hned nastěhovat?“ Potřebovala se ujistit, že nemá halucinace. Vzhledem k tomu, že se za posledních devětadvacet hodin vyspala dohromady asi dvacet minut, by nebylo divu.

„Samozřejmě!“ Carenza Finchová vypadala dost mladě na to, aby vlastnila byt téhle kategorie, ale Jessie měla daleko k tomu, aby se tím trápila. „Nemůžu nechat dům prázdný a navíc potřebuju, aby někdo krmil mého drahého Maa.“ Kocour, jediná šmouha na tomhle dokonalém uspořádání, zamrkal na Bertieho, sedícího na Jessiině boku. Dítě přestalo žužlat její košili a upřeně na zvíře civělo. „Už jsem si nevěděla rady.“

„Vážně?“

„Naprosto. Takže jestli jste pro, potřebuju už jen nájem, a je to tu vaše, jenom vaše, na tři měsíce.“ Podala jí pero. „Stačí podepsat.“

Jessie vylovila z kapsy brýle a očima opuchlýma z nedostatku spánku pohlédla na nájemní smlouvu. Vypadala jako běžný dokument, používaný agenturou, kterou kontaktovala. Rychle podepsala a odpočítala zálohu a tříměsíční pronájem. Hotově. Žádná z nich se nehodlala zdržovat šekem.

Carenza Finchová rozmáchlým gestem stvrdila dokument a předala klíče. „Jsou vaše,“ prohlásila a pečlivě si uložila peníze do opasku pod bavlněným tričkem. „Pořádně se o Maa starejte, ano? Má rád játra a čerstvou tresku – musíte ji vykostit – a rozkrájené kuře. Všechno jsem vám napsala…“ Jessie se snažila neotřást. Kvůli střeše nad hlavou nakrájí i kuře. „A ještě něco, na nástěnce visí, jak pečovat o kytky.“

Skvělé. Pokusí se je neumořit, i když cokoli choulostivého mívalo sklon zvadnout, jakmile se přiblížila na tři metry. Ale brala svou zodpovědnost vážně. Proč by jí jinak Kevin s Faye nechali svého prvorozeného na prahu? Věděli, že jí můžou věřit.

Možná by měla co nejdřív udělat nějaký skandál, aby jim tím vzala veškerou chuť to někdy opakovat.

„Je tu telefonní číslo na veterináře?“ zeptala se, zatímco doprovázela Carenzu ke dveřím. Nebylo tak snadné být nezodpovědná. Bude na tom muset zapracovat. „A komu mám zavolat v naléhavém případě? Nechala jste tu svoji adresu?“

„Čtvrt roku teď nebudu k zastižení,“ prohodila Carrie a zvedla těžký batoh. „Nebojte se, nic katastrofálního se nestane.“ Omyl. Už se stalo. „Uvidíme se za tři měsíce.“

Tři měsíce. Oddychový čas, aby si Jessie našla další Taplow Towers. Tahle věc s Bertiem je koneckonců jen přechodná. Faye ho slepě miluje a Kevin je do něj blázen. I když jsou vyčerpaní, nedokážou bez něj žít víc jak několik dní. Navíc určitě vědí, jaké pozdvižení to způsobí v jejím životě.

Vrátí se, zahanbení a zděšení následky, které jejich čin vyvolal, všechno se vrátí do normálních kolejí a její život znovu poběží jako hodiny. Jediné, co stejné nebude, je Taplow Towers.

Kdyby aspoň zavolali, mohla by se na den dva nastěhovat do jejich domu. Místo toho jí ale poslali všechny Bertieho věci, včetně zvláštního balíku plen. Věděla, co v něm je, byl potištěný velkými písmeny. Pošťák neřekl ani slovo. Nemusel. Jeho soucitný výraz stačil.

Nic z toho nebyla Bertieho vina. Zhluboka se nadechla, políbila ho na tmavé vlásky a pochovala ho. Nebyla si jistá, co to pro něj znamená, ale zvedlo jí to náladu.

„Promiň, drahoušku, ale musím tě na chvíli položit, abych si mohla uvařit kafe.“ Bertie, s velkýma očima stále upřenýma na kocoura, se bez protestů nechal položit do kočárku. Kocour zívl. Chlapeček se radostně zavrtěl a usmál.

Jessie se na chvíli zarazila a pochopila, že její malý synoveček je to nejkrásnější, co kdy viděla.

Zatracený Graeme.

Mao zamňoukal, aby ho pustila ven, a vyrušil ji tak z propasti sebelítosti. Bertie pozoroval, jak se kocour loudá do zahrady, a když zmizel v křoví, svraštil obličejík. Pak se rozplakal.

„Ale ne…“ Jessie pohlédla na dítě a potlačila slovo, které se jí dralo na rty. „Mao!“ zavolala. Ale kocour byl pryč.

Co když se nevrátí? Před dvěma hodinami by jí to bylo ukradené, ale jestli se Bertiemu líbí, koupí pro to vzácné zvíře to nejlepší kuře a rozseká ho na kaši. Možná tu někde bude obrázek nějaké kočky…

Carenza zvedla odhozené noviny a zaclonila si jimi oči před jasně se lesknoucím mořem.

„Není to případ tvého strýce?“ zajímala se Sarah a naklonila hlavu, aby si přečetla titulek. „PŘELÍČENÍ NA DÁLNÉM VÝCHODĚ. No jasně, koukni, je tam jeho fotka.“ Popadla noviny a zakřenila se. „Hmm… je sexy!“

„Přestaň s tím! Mohl by to být tvůj otec!“

„Jen tak tak.“ Vzdychla. „Vzpomínám si, jak před lety přišel do školy na to udílení cen… Vypadal tak nepochopeně. Tak… osaměle. Celé týdny jsem na něj myslela. Jak bych ho utěšila, vrátila zpátky do života…“ Udělala obličej. „No, víš…“

Carenza stočila oči k nebi. „Jasně. Ty a polovina ženských v Londýně včetně mojí matky jste z něho celý vedle. Přišel o životní lásku a malou dcerku. Přenést se přes to… no, neřekla bych, že se mu to někdy podaří. Při životě ho drží jen práce. Máma tvrdí, že jestli nepoleví, bude brzy na pravdě boží.“

„Jaká škoda,“ povzdechla si Sarah a pokračovala ve čtení: „Obžalovaný změnil obhájce. Co to znamená?“

Carenza se zamračila, vytrhla přítelkyni noviny a zasténala. „To znamená, Sarah, že jsem v pěkným průšvihu. Nechala jsem jeho dům nějaký ženský s kvílejícím mrnětem…“ Vyměnily si vyděšený pohled. „Á on je teď nejspíš na cestě domů. Jak jsem, proboha, mohla být tak pitomá?“

„Stává se ti to často?“ poznamenala její přítelkyně povzbudivě.

Byla tam spousta obrázků. V jídelně vedle kuchyně visela řada karikatur obhájců v parukách a talárech a v obývacím pokoji závodní koně.

„Podívej na toho krásného koníčka, Bertie,“ vemlouvala se Jessie synovci. Toho to nezajímalo.

Schodiště lemovaly fotografie známých hráčů kriketu devatenáctého století, aspoň se domnívala, že jsou známí, protože jinak by se nikdo neobtěžoval je zarámovat.

Žádné kočky.

V prostorném pokoji byl starožitný nábytek z ořechového dřeva a doplňky v pastelové červené barvě. To nepřipomínalo Carrienin styl – přiléhavé kalhoty, kroužky v nose a výstřední účes.

Druhá místnost byla zařízená jako studovna, s policemi od podlahy ke stropu zaplněnými právnickou literaturou. Možná že její nová bytná tenhle dům zdědila. To by hodně vysvětlovalo.

Stál tu nádherný velký stůl, kam se jí vejde skener i počítač. Ještě neměla čas, aby ho zapojila. Až bude Bertie v posteli, pokusí se to dohnat.

V třetím pokoji ještě nebyla. Carrie kolem něj prosvištěla a mumlala cosi o tom, že je to skladiště, léta nepoužívané. Dveře byly zatuhlé, jako by je dlouho nikdo neotvíral. Stěny byly vymalovány žlutě a bíle, takže jistě působily prosluněným dojmem i v ten nejpodmračenější den. Nevisely tu ale žádné obrázky, jen na podlaze leželo pár zaprášených krabic.

Jessie zamířila zpátky do kuchyně v naději, že se Mao třeba vrátil. Nevrátil, ale Bertie, zmožený únavou, konečně usnul v jejím náručí.

Měla hlad, ale současně nechtěla spící dítě rušit. Vytáhla tedy půl balíčku čokoládových sušenek, které jí tu Carenza nechala, opatrně se zabořila do velkého, pohodlného křesla a pustila se do nich.

Asi na chvíli usnula, protože když ji Mao mňoukáním a škrábáním na okno probudil, měla čokoládové drobečky po celé košili. Zbytky sušenek podlehly gravitaci a ležely na koberci, čokoládovou stranou dolů.

Pustila kocoura dovnitř, vykoupala a nakrmila Berticho a konečně ho uložila do postýlky. Pak hodila zmuchlanou košili do prádelního koše spolu se vším ostatním, co měla na sobě, natáhla si tričko, protože to byla první věc, která jí padla do ruky, vyčistila si zuby a svalila se do postele.

Než ji zmohl spánek, letmo si vybavila čokoládové sušenky ležící na perském koberci a věděla, že by měla vstát a něco s nimi udělat. A zapnout alarm proti zlodějům.

Pak už nic.

Patrick položil tašku na chodbě a přistoupil k alarmu, aby vyťukal číslo kódu. Nebyl zapnutý, Carenza na to obyčejně zapomínala. Vážně měl mít víc rozumu a nepodlehnout sestřině žadonění, aby ji tu nechal bydlet.

Zítra jí vypíše šek, neteř se vytratí jako sníh v srpnu a všechno se vrátí k normálu.

Nebo skoro. V Londýně je možná noc, ale prospal se v letadle a nejspíš mu zabere pár dní, než se jeho biorytmus zase přizpůsobí. Právě teď byl naprosto bdělý a hladový.

Doufal, že v ledničce bude něco poživatelného. Rozsvítil v kuchyni, těžce polkl a odhodlaně ignoroval plný dřez špinavého nádobí.

Těžší bylo nevšimnout si slabé, znepokojivě důvěrné vůně, kterou nedokázal zcela zařadit. Pravděpodobně proto, že se mísila s pachem vařené ryby.

Rozdrolené křoupající drobečky pod nohama mu na náladě nepřidaly. Zapomeň na šek, honilo se mu v hlavě. Carenza bude ráda, když vyvázne bez toho, že bych s ní přerušil všechny styky. Ta pěkně hlídá dům! Nebylo by na ni spolehnutí, ani kdyby seděla v lepenkové krabici.

Jessie se v panice probudila. Bylo nezvyklé ticho. Vyskočila z postele, neklidně nakoukla do postýlky a tápavě nahmatala brýle. Ještě týden a bude ze mě uzlíček nervů, napadlo ji.

Bertie byl ale v pořádku. V matném světle, které přicházelo ze schodiště, viděla, že tvrdě spí. Dotkla se jeho čelíčka. Bylo teplé, ale ne moc. Je k pomilování, pomyslela si. S těmi svěžími narůžovělými tvářičkami a tmavými vlásky, jemně se stáčejícími kolem oušek. I ten kocour je pěkný.

Vyděšeně strnula. Faye by dostala záchvat, kdyby viděla své předrahé nemluvně, jak spí s kocourem stočeným v nohách postýlky.

Zvedla Maa. Protestoval a Bertie se zavrtěl. Přinutila se kocoura pohladit a konejšivě mumlala, i když jí při doteku jeho srsti naskočila husí kůže.

Mao se na ni přimhouřenýma očima podezíravě díval, jako by tušil, co má v úmyslu, když se po špičkách kradla ke dveřím.

Postavila ho do chodby a vtom si uvědomila, co ji vzbudilo. Někdo byl v kuchyni.

DRUHÁ KAPITOLA

Mohla si vybrat. Volat policii. Křičet. Zabarikádovat se v pokoji s Bertiem a Maem a čekat, až si zloděj vybere něco, co se mu zalíbí, a odejde. Křičet. Postavit se tomu lumpovi. Křičet.

No tak, přestaň! uklidňovala svůj vířící mozek. Policie, blesklo jí hlavou. Mám mobilní telefon, zavolám tam. Sundala si brýle a rozhlédla se. Kde je? Kdy jsem ho měla naposledy v ruce? Ksakru, mám ho v kabelce a ta je pod schodištěm. I s tím zlodějem a s možností číslo jedna.

A to jsem si myslela, že se mi v životě nemůže už nic horšího stát.

Křičet, opravdu křičet a dát průchod všem emocím posledních dvou dní mělo jistou přitažlivost.

Ale křik by vzbudil Bertieho, vyděsil Maa a možná by ten zloděj ani neutekl. Třeba by ji chtěl umlčet. Ta myšlenka stačila na to, aby s křikem počkala. Na chvíli.

Tak tedy řešení číslo tři. Zabarikádovat se.

Položila kocoura na zem a rozhlédla se. Rozum a světlo vlévající se ze schodiště naznačovaly, že bytelný nábytek by k přemístění potřeboval nejmíň tři svalnaté chlapy a čtvrtého, který by celou operaci řídil. Kromě Bertieho lehké postýlky, samozřejmě, která by ale nezastavila ani odhodlanou blechu. Navíc v ní dítě leželo a spalo. A pokud tomu bude moci zabránit, nikdo Bertieho neprobudí.

Každý zloděj ale určitě půjde nahoru, aby se podíval po špercích a penězích.

Je čas na čtvrté řešení, usoudila. Žádný křik! Možná bych toho bídáka ani neměla konfrontovat, pokud to vůbec půjde. Potřebuju ale pro jistotu něco na svou a Bertieho obranu.. A, protože za něj zodpovídám, i na Maovu.

Polkla. Co když je jich víc?

Odmítla na to myslet. Otevřela skříň, civěla do tmavého vnitřku a zoufale hledala inspiraci. Bylo tam plno těžkých, tmavých obleků. Než to tu Carrie pronajala, mohla tu starou veteš někam odklidit…

Jessie teď ale neměla čas se tím trápit. Potřebovala deštník s hodně ostrou špičkou nebo… Něco tvrdého a těžkého vypadlo ven a bolestivě jí přistálo na noze. Potlačila výkřik a sehnula se.

Byla to kriketová pálka. Skvělé. Zvláštní – neuměla si Carenzu představit v čele ženského kriketového týmu – ale přesto to bylo skvělé. Vzala pálku do ruky a okamžitě jí stouplo sebevědomí. Postavila se do obranné pozice, přešla ke dveřím a trochu do nich strčila. Poslouchala.

Než stačila něco udělat, Mao vyrazil škvírou ven.

Patrick otevřel ledničku. Na dvířkách stála otevřená krabice mléka. Opatrně přičichl. Bylo čerstvé. Vrátil ho zpátky a hledal dál.

Vytáhl misku a odklopil víko. Vypadalo to jako rozmačkaná dušená ryba. Vrátil ji zpátky – Carenzino kulinářské umění ho nijak neoslnilo. Jakmile otevřel papírovou krabici s vejci, něco měkkého a teplého se mu otřelo o kotníky.

Zmateně couvl. Zvíře srdceryvně zakvílelo, poněvadž mu šlápl na ocas, a pak se mu zamotalo mezi nohy, jak se snažilo utéct.

Ztratil rovnováhu a nejistý, kam by měl bezpečně šlápnout, se chytil první věci, která mu přišla pod ruku.

Byla to polička ve dveřích ledničky.

Netrvalo ani vteřinu a polička se oddělila a společně s mlékem spadla na podlahu. Patrick se nepatrně pozdržel, protože hlavou narazil do hrany kuchyňské linky, a vzápětí za ním přistála na zemi vejce.

Jessie váhala za dveřmi ložnice a uvažovala, jestli je ta pálka dobrý nápad – zloděj by ji mohl použít jako zbraň proti ní. Pak zaslechla, jak Mao rozzuřeně zakvílel a vzápětí následoval příšerný třesk.

Zabil zloděj kocoura? Zabil kocour zloděje? Ať už se stalo cokoli, bylo jasné, že už by se neměla schovávat. Roztřeseně zvedla kriketovou pálku, pomalu sešla po schodech a obezřetně vstoupila do kuchyně.

Než večer padla do postele, byla příliš unavená, aby se zatěžovala úklidem, ale přesto – obrázek, který se jejím očím naskytl, byl příšerný. Rozbitá vejce, mléko rozlévající se v malé jezírko, z něhož pil naprosto spokojený Mao, a uprostřed toho všeho, natažený na zádech, s krví vytékající z rány na čele, ležel nějaký muž. Připadalo jí, že zabírá veškerý volný prostor. Byl oblečený od hlavy k patě v zlodějské černi. Černé plátěné kalhoty, černá košile, jejíž vyhrnuté rukávy odhalovaly svalnatá předloktí.

Byl vysoký a silný a odzbrojil by ji bez sebemenší námahy.

Naštěstí byl v bezvědomí.

Nebo možná ne. Zatímco tam stála a blahopřála si k té skutečnosti, zasténal a otevřel oči. Pevně sevřela pálku, nervózně polkla a zaskřehotala: „Nehýbejte se!“

Patrick civěl na strop. Ležel na podlaze ve studené kaluži a měl pocit, že se mu každou chvíli rozskočí hlava. A nad ním stála rozcuchaná, polonahá ženská s obrovskými brýlemi, a hrozila mu jeho vlastní kriketovou pálkou. Praštila ho s ní? Zvedl ruku, aby posoudil rozsah zranění.

„Nehýbejte se!“ opakovala.

Její slova, bezpochyby míněná jako hrozba, i když její účinek značně snižoval roztřesený tón, byla zbytečná. Vůbec netoužil se hýbat. Chtěl jen zavřít oči a doufat, že až je znovu otevře, všechno tohle zmizí.

Zkusil to.

Znovu měl zavřené oči. Jessie se odvážila o krok blíž. Muž na zemi byl bílý jako stěna a šrám na jeho čele vypadal ošklivě. Ach, bože, on tu chce umřít, napadlo ji. Umře a mě obviní a pošlou do vězení. Takhle to končívá, pořád o tom píšou v novinách. Zloděj násilím vnikl do bytu, zloděj umírá, nevinný nájemník jde do vězení.

Kevin a Faye budou litovat…

Zhluboka se nadechla. Na co to proboha myslím? Ten chlap se sem sice vloupal, ale teď jasně potřebuje pomoc. Spustila napřaženou pálku k zemi a bosýma nohama se k němu opatrně brouzdala kaluží studeného mléka.

Muž na podlaze vypadal mohutně a hrozivě. I v bezvědomí působil nebezpečně. Ale nemohla ho tam nechat. Z kuchyňské linky sebrala čistý bryndáček, klekla si vedle něj a váhavě stírala krev, která mu pomalu vytékala z rány na čele. Kvůli obavám zapomněla na strach.

Náhle otevřel oči a popadl ji za zápěstí. „Kdo k čertu jste?“

„Jessie,“ hlesla okamžitě, aby ho nepopudila. „Jmenuju se Jessie. Jak vám je?“ Snažila se o laskavý tón. Musí ho přesvědčit, že se nechystá k ničemu špatnému…

„Co myslíte?“ utrousil.

Nevypadal moc dobře. Přitiskla mu prsty na krční tepnu, i když si nebyla úplně jistá proč. Jasně viděla, že není mrtvý.

Pod prsty ucítila teplou, jemnou pokožku a jasně znatelný puls.

„Tak co?“ zeptal se po chvíli. „Přežiju to?“

„M-mmyslím, že ano.“

„Byl bych radši, kdybyste mluvila trochu víc přesvědčivě.“

Nevypadal jako zloděj. Ale co o tom mohla vědět? Pak si všimla zatrpklého zvlnění jeho úst a pochopila, že si dělá legraci.

„Jestli myslíte, že potřebuju dýchání z úst do úst, nebudu se s vámi prát,“ ušklíbl se.

Uraženě se napřímila. Jestli je mu natolik dobře, aby si z ní utahoval, nejspíš bude i schopný vstát a… možná bude lepší nemyslet na to, co ještě.

Konečně se jí myšlenky rozběhly. Měla by přestat mrhat časem a zavolat policii a sanitku. Hned teď.

„Hlavně se potřebujete projet na nejbližší pohotovost,“ odpověděla upjatě a nejistě se pokusila osvobodit. Možná má náladu na žertování, ale přesto bych ho neměla naštvat, usoudila rychle.

Stále ji držel za zápěstí. Pokusil se posadit, ale bylo to nad jeho síly a tak to s povzdechem vzdal, pustil ji a přitiskl si ruku k čelu.

Můj mobil, prolétlo jí hlavou. Potřebuju mobil. Kabelka ležela na kuchyňské lince vedle ledničky a Jessie vstala a natáhla se pro ni. Vtom ji ten zloděj chytil za kotník.

To byla poslední kapka. Konečně se přestala ovládat a chovat uvážlivě a udělala to, co si přála od začátku. Otevřela pusu a zaječela.

Patrick, který chtěl jen zjistit, co tahle ženská dělá v jeho domě a kam zmizela Carenza, došel k závěru, že už na tom tolik nezáleží. Zastavit ten rámus bylo daleko důležitější. Trhl rukou směrem k sobě. Křik okamžitě přestal.

Pak se na něj svalila.

Než mu vyrazila dech, stačil zamumlat jediné krátké slovo, které dokonale shrnovalo jeho pocity. Kousek od sebe viděl její vyděšené oči. Chytil ji za ramena.

„Ne, už prosím mlčte. Nevím, kdo jste ani co tu děláte, ale vzdávám se. Vyhrála jste.“

„Vyhrála? Vyhrála!“ I vlastním uším zněl její hlas hystericky. No a co. Má na to plné právo. Ležela na hrudi brutálního kriminálníka, který se jí vloupal do domu, a který by, i s ošklivou ránou na hlavě, dokázal téhle situace zneužít. Kromě milosrdně dlouhého a neforemného trička už na sobě skoro nic neměla. No, vlastně vůbec nic. Stačilo, aby jen trochu pohnul rukou a zjistil by to sám.

Odhodlaně odolávala naléhavému nutkání stáhnout si tričko co nejníž, aby tím nepřitáhla jeho pozornost. Místo toho se přinutila pohlédnout mu do obličeje.

Byl to zajímavý obličej, takový, na který by se za jiných okolností dívala ráda. Štíhlý, s nepatrně vystouplými lícními kostmi, charakterní… Měla dojem, že tenhle muž už poznal hodně bolesti. Přesto jeho ústa slibovala vášeň. Ach, bože. A to si myslela, že blouzní on!

„V čem jsem, přesně, vyhrála?“ zeptala se a snažila se vzít rozum do hrsti. „Vzdávám se,“ vydechl.

O čem to mluví? Civěla na něj. Má ty nejpozoruhodnější oči, jaké jsem kdy viděla, pomyslela si. Šedé, s drobnými zlatými tečkami, které připomínají oheň. Nebo je to jen moje představivost?

„Už nekřičte. Prosím,“ dodal.

„To myslíte vážně?“ vypravila ze sebe. Kolísání jejího hlasu by nevyděsilo ani myš. „Neprosila jsem vás, abyste se sem vloupal a pak se tu svalil na zem.“

„Svalil na zem?“ opakoval nevěřícně a pak zamrkal. „Tak tohle je vaše historka?“ Máchl rukou ke kriketové pálce a popadl ji za rukojeť. „A co je tohle?“

Vydrápala se na nohy, aby prchla do bezpečné vzdálenosti dřív, než se ji rozhodne zmlátit do bezvědomí. „Zůstaňte tady,“ varovala ho. „Ani se nehněte. Zavolám sanitku.“ Chvatně se stáhla do chodby a ignorovala mléko, které jí skapávalo z trička a stékalo po nohách.

Upustil pálku. „Jestli chcete, aby mě odvezli, budete mě muset vytáhnout na ulici.“

Blábolí nesmysly. Určitě. Musím ho co nejrychleji dostat do nemocnice, uvažovala horečně.

Vytáhla z kabelky telefon, vyťukala číslo záchranky a požádala o sanitku. Chtěli podrobnosti. „Promiňte, ale nevím, kdo to je. Vloupal se do mého domu a v kuchyni uklouzl…“

„To není váš dům!“ zařval. „Je můj!“

„Zranil se do hlavy o kuchyňskou linku,“ pípla ustrašeně, když se jí dispečerka nepřestávala vyptávat. Pozoroval snad dům? Viděl Carenzu odcházet a myslel si, že je prázdný?

Vztekle si ji měřil, ale nehnul se ani o píď. Nijak ji tím nepřesvědčil.

Stáhla se hlouběji do chodby a nechávala za sebou mléčné šlápoty na koberci. „Ano, je při vědomí, ale připadá mi trochu divný… ne úplně při smyslech…“ Zasténal. Ignorovala ho. „Takže přijedete? A informujte policii. Mockrát vám děkuju.“ Ukončila hovor a vrátila se do kuchyně. Zarazila se ve dveřích. Jeden bližší kontakt úplně stačil. „Budou tu brzy.“

„Řekněte mi, zbláznila jste se vy nebo já?“ Konečně se mu podařilo posadit. Opřel se zády o skříňku. Mluvil docela vážně, jako by ho to opravdu zajímalo.

Nevěděla, co říct, aby ho znovu nepopudila. Kolena se jí třásla. Měla pocit, že jestli si nesedne, každou chvíli se zhroutí. „Jen klid. Určitě brzy přijedou,“ ujistila ho s mnohem větším přesvědčením, než jaké cítila.

„Vážně? Doufám, že máte pravdu. Kde se tu vzal ten kocour?“

Mao, který se už nabažil vylitým mlékem i hrou s vaječným žloutkem, si teď pečlivě olizoval packy. Jessie se na něj zadívala. V těch jemných, opakujících se pohybech bylo něco téměř hypnotického…

„Nevím, patří majitelce domu. Byl to jeden z důvodů, proč chtěla, aby se sem někdo nastěhoval. Potřebovala, aby se o něj postaral. Muselo vás překvapit, že dům přece jen není prázdný.“

„To si pište. Hlavně proto, že je to můj dům.“

Bylo to s ním horší, než si myslela. Mnohem horší. Mrkla na hodinky a přemítala, za jak dlouho ta sanitka dorazí. „Tak tohle je váš dům?“ prohodila váhavě, aby získala čas.

„To teda je, madam,“ odsekl. „A můžete mi věřit, že kočky nesnáším. Stejně jako můj pes. Co kdybyste mi konečně vysvětlila, co tu děláte?“

Pes? On má psa? Zneklidněně se rozhlédla. Ještě toho trochu. Žádného bulteriéra, který by se na ni chystal vrhnout však nespatřila. V duchu se modlila, ať už konečně někdo přijede a odklidí jí tohohle šílence z domu. „Ráda bych -“

Bertie se nahoře rozplakal. Zlíbala by ho za to. Zlíbá ho. Právě teď.

„Ráda bych si s vámi povídala, ale musím se podívat na dítě.“

„Dítě?“ Vypadal, jako by dostal druhou ránu. „Vy máte dítě? Tady?“

„Rostou mu zoubky,“ prohodila na vysvětlenou a dala se na rychlý ústup. Vzápětí zakopla o tašku, kterou její nevítaný návštěvník nechal v chodbě. Byla černá, drahá a těžká. Nejspíš ji ukradl a naplnil lupem z domu, který už vyplenil předtím. „Doktor tu bude každou chvíli.“ Obrátila se, otevřela domovní dveře, aby se muži ze sanitky dostali dovnitř, a prchla nahoru.

Bertie vřískal a cpal si pěstičku do pusy. Jessie ho zvedla. Potřeboval přebalit. Plenky byly dole, v kuchyni. Povzdechla si.

Dítě? Patrick se chytil dřezu a vydrápal se na nohy. Snažil se ignorovat tupou bolest v hlavě. Tak to byla ta vůně, kterou nedokázal zařadit. Teplé mléko, dětský krém a olejíček, roztok, v němž Bella sterilizovala lahve. Jak na to mohl zapomenout?

Když se tehdy po pohřbu vrátil, měl pocit, že je té vůně plný dům. Trvalo mu měsíce, než se jí zbavil. Jednu dobu si dokonce myslel, že se bude muset přestěhovat, ale pak pochopil, že by to bylo zbytečné. Matný přízrak rodiny, o kterou přišel, ho bude navždy pronásledovat.

Kde je sakra ta Carenza? Pevně se opřel o pracovní desku. Kuchyň kolem něj vířila. Jakmile shromáždil dost síly, aby otevřel oči, uviděl uniformovaného policistu, který si ho podezíravě měřil.

„Díkybohu,“ vydechl Patrick. „V mém domě je nějaká šílená ženská. Praštila mě kriketovou pálkou.“

„Co kdybyste se posadil, pane? Sanitka tu bude hned.“

Na to, aby klesl do nejbližší židle, nepotřeboval Patrick pozvání. Kalhoty pod ním vlhce začvachtaly.

„Než přijede, můžeme sepsat podrobnosti. Začneme vaším jménem.“

„Neměl byste mě nejdřív varovat?“ zamračil se Patrick.

„Je to jen hlášení, pane.“

Nechal to být. „Dalton. Patrick Dalton.“

Muž si to poznamenal. „Vaše adresa?“

„Cotswold Street, dvacet sedm.“

„To je tady, pane.“

„Samozřejmě. Jmenuju se Patrick Dalton a bydlím tu,“ dodal pomalu. „Je to můj domov,“ doplnil, aby význam svých slov podtrhl.

Policista si udělal poznámku a pak, když se dveře rozlétly, prohodil: „Už dorazil doktor, takže to vyřídíme později, v nemocnici.“

Patrick slyšel jeho chlácholivý tón a bylo mu jasné, že si o něm strážník myslí, že je blázen, a zakrývá to nadměrnou zdvořilostí pro případ, že by se jednalo o omyl. Chtěl mu říct, že je obhájce, právní zástupce královské komory, ale v hlavě mu příliš bušilo. Nejdřív tedy do nemocnice a pak teprve vysvětlení.

A potom s velkým potěšením poví té ženské, aby sbalila svoje dítě i kočku a vypadla z jeho domu -hned, jak mu řekne, kde najde Carenzu.

„Tak co se tu vlastně stalo, slečno?“ Policista Jessii nezúčastněně pozoroval. Snažila se přebalit Bertieho, ale prsty se jí třásly tak, že nedokázaly odlepit suchý zip na jednorázové plence.

Zpočátku byla klidná, až moc klidná, ale věděla, že se reakce dostaví a pak z ní nebude nic víc než rozklepaná troska. Policista jí pomohl z potíží a Jessie kostrbatě vysvětlovala, co se stalo.

„Pan Dalton tvrdí, že jste ho udeřila kriketovou pálkou.“

„To je lež!“ vyhrkla a vzápětí provinile zčervenala, když si všimla, že pálka leží stále na podlaze, kam ji upustil. „Dalton? Tak se tedy jmenuje?“

„Patrick Dalton. Aspoň to tvrdí. Na hlavě má ošklivou ránu.“

„Já vím. Musel si to udělat, když padal.“ Zvedla Bertieho a pochovala ho. „Z toho rámusu usuzuju, že šlápl na kocoura a ztratil balanc. Přesto nechápu, co v té lednici hledal.“

„Byla byste překvapená. Lednice a mrazák jsou nejoblíbenější místa, kam lidé schovávají cennosti. Bohužel to zločinci vědí. Ten džentlmen ale tvrdí, že tu bydlí.“

„Taky mi to říkal, ale není to pravda. Tenhle dům jsem si pronajala od slečny Carenzy Finchové. Nastěhovala jsem se teprve dnes.“ Bertie začal pofňukávat. „Možná má ten zloděj otřes mozku.“

„Možná.“ Policista si odkašlal. „Přesto to nevypadá na vloupání. Doufám, že se vás svou otázkou nedotknu, ale nebyla to rodinná hádka?“

„Cože?“

„Milenecká roztržka, která se tak trochu vymkla z ruky.“

Jessie na něj civěla s pusou otevřenou a chvíli se jí nedostávalo slov. „Strážníku, nikdy jsem toho chlapa neviděla. Majitelka bytu odjela na léto za hranice a potřebovala, aby jí to tu někdo hlídal, staral se o kocoura a o kytky. Je v téhle čtvrti vysoká kriminalita?“

„Nijak zvlášť. Většina lidí tu má alarm proti zlodějům. I vy,“ dodal. „Zapnula jste ho?“

„Myslím, že ne. Vlastně určitě ne. Byla jsem unavená, starala jsem se o dítě… zapomněla jsem na to. Možná jsem zapomněla i zamknout.“

Chápavě přikývl.

„Chcete vidět nájemní smlouvu? Je v chodbě na stolku. A… ten zloděj tam nechal tašku. Je jasné, že to dnes večer nebyla jeho první štace.“

Policista mrkl na smlouvu, něco si poznamenal a zvedl Patrickovo zavazadlo. „Teď už vás nechám na pokoji, slečno. Mohla byste ráno přijít na stanici a podepsat výpověď?“

„Ano, samozřejmě.“ Další promrhaný čas, pomyslela si se zasténáním. Proč si ten mizera vybral zrovna můj dům? Doprovodila policistu ke dveřím. „Co uděláte s panem Daltonem? Pokud se tak opravdu jmenuje.“

Pohlédl na letištní lístek, který visel z popruhů zavazadla. Stálo na něm: Patrick Dalton. Ale žádná adresa.

„Možná tu tašku ukradl,“ navrhla zamyšleně. „I jméno.“

A co když ne? Co když mluvil pravdu? Jeho oči nevypadaly jako oči lháře. Ale i Graemeovy oči slibovaly modré z nebe a ona jim uvěřila. V mužích se nijak zvlášť nevyznala.

„Tak dobrou noc. A nezapomeňte zapnout alarm,“ připomněl jí strážník a sešel po schodech k chodníku.

„Nezapomenu.“ Už to nechci nikdy zažít, pomyslela si, když zabouchla dveře a zapojila alarm.

Nedokázala však znovu usnout. Uklidila nepořádek v kuchyni a snažila se nemyslet na přitažlivého zloděje s upřímnýma očima. Ani na to, jak jí bylo, když pod sebou cítila jeho tělo.

Nebylo to snadné. Ze zoufalství zapojila počítač a pustila se do práce.

„Nevím, jak dlouho to vydržím, Kevine. Hrozně se mi po Bertiem stýská.“

„Mně taky. Zvláštní, co? To ticho mi trhá uši.“

„Myslíš, že už to splnilo účel?“

„To ne, drahoušku. Přece nemůžou Jessii vyhodit jen tak na ulici, ne?“

„Nemůžou?“

„Domluvili jsme se, že jí dáme týden, Faye.“ „Je to na mě moc dlouho. A co když to nezvládne? Co když -“

„Jessie je ta nejschopnější ženská, kterou znám. V neděli se o Bertieho starala skvěle.“

„Ano, ale to bylo v neděli.“

„Nechalas jí tolik instrukcí, že by stačily na celou knížku. A kdyby měla nějaké problémy, tak…“

„Tak co?“

„Udělá to, co vždycky. Najde si někoho na internetu. Pojď ke mně.“

„Takhle nějak to kdysi začalo.“

Venku bylo hodinu světlo, když se Bertie vzbudil. Možná si Jessie začala zvykat na méně spánku, možná to bylo proto, že pokročila s projektem, na kterém pracovala, nebo to vyvolalo něco úplně jiného, ale když se naklonila nad postýlku a dítě zvedla, cítila se úžasně.

„Máš hlad, broučku?“ Nacpal si pěstičku do pusy a Jessie se usmála.

Zapnula konvici, přehlédla dokonale urovnanou lednici, uvařila si čaj a připravila láhev pro Bertieho. Při pohledu na kuchyňskou linku si vzpomněla na Patricka Daltona. Snad to s ním není vážné? Možná by ho měla navštívit v nemocnici.

Ano, a když už tam půjde, přinese mu ze zahrady nějaké hrozny.

Možná už je v policejní cele.

Ta představa ji nijak nepotěšila. Nevypadal jako zloděj. Ani tak nemluvil, ale první dojem nemusí být nezbytně ten správný.

„Promiňte, pane Daltone, ale za těchto okolností neměli mí muži na vybranou. Řídili se jen tvrzením slečny Hayesové.“

„Řekl bych, že mluvila pravdu. Aspoň si to myslela.“

„Takže ji neobviníte?“

„Z čeho? Říkáte, že jste viděli nájemní smlouvu. Je jasné, že jí moje neteř ten dům pronajala. A umím si představit, že se ještě bude tvářit ukřivděné.“ Dotkl se obvazu na čele a trhl sebou. „Slečnu Hayesovou odškodním a až se vystěhuje, najdu Carenzu a postarám se, aby na tohle léto hned tak nezapomněla.“

„Jistě, pane. Je to vaše taška?“ Konstábl kývl na mladého strážníka, který ji zvedl. „Odvezeme vás domů. To je to nejmenší, co pro vás můžeme udělat.“

Kuchyň byla uklizená, Bertie vykoupaný a přebalený. Jessie se chystala vysprchovat, obléknout a pak, až se malý vzbudí, ho vzít do kočárku a zajet na policejní stanici podepsat hlášení. A zjistit, jestli už je jejímu zloději líp.

Ne že by cítila zodpovědnost. Když ji popadl za kotník, vyděsil ji k smrti.

Ale pak, když na něm ležela a dívala se do jeho šedých očí, které vypadaly… jak, vlastně? Jistě ne výhružně.

Možná zmateně. Snad otřeseně. No, taky byla vyvedená z míry. A nejen proto, že ji chytil za nohu.

Je to směšné, plísnila se v duchu. Už nikdy nechci nic podobného prožít. Nikdy.

Prostorná koupelna byla příjemně zařízená a její teplé barvy ji konejšily. Pomyslela na koupel a otočila kohoutkem, aby naplnila starobylou vanu s kovanými nožičkami ve tvaru pařátů.

Ještě si nestačila vybalit, ale v koupelně bylo všechno, co potřebovala. Nabrala si na dlaň trochu příjemné vonícího sprchového gelu, stáhla si vlasy nahoru a s dveřmi otevřenými dokořán, aby slyšela Bertieho, kdyby začal plakat, se ponořila do pěnivé vody.

„Opravdu nechcete pomoct?“ Konstábl váhavě přešlapoval. Byl rozpačitý, že jeho muži Patricka Daltona zatkli. Ten muž nebyl jen známý advokát, ale navíc jeden z nejmladších, kteří kdy byli jmenováni do královské komory. Byl to omyl a pan Dalton nebýval k policejním chybám shovívavý.

„Ne, ale díky za nabídku. A pokud jde o včerejší noc, jestli o tom pomlčíte, slibuju vám to samé.“

„To jsem rád, pane Daltone.“

„Já vím.“

Policistu taková odměřenost vyvedla z míry. „Opravdu s vámi nemám jít dovnitř a vysvětlit slečně Hayesové, jak se věci mají?“

„Myslím, že to zvládnu. A jestli bude potřebovat nějaký důkaz, mám u sebe včerejší noviny.“ Ten titulek ho nijak nepotěšil, ale jestli má slečnu Hayesovou přesvědčit, mohla by být fotografie užitečná.

Patrick strčil noviny pod paždí a převzal si od strážníka tašku. V hlavě mu bušilo, ale odhodlaně vyšel po schodech k domovním dveřím. Nezazvonil. Věděl, že by to bylo zdvořilejší, ale kdyby se ta dáma zavřela na řetízek a odmítla ho pustit přes práh, byl by v maléru.

Nikdy ho nenapadlo, že by se někdy musel uchýlit k zákonu a soudně vyklidit nezvané nájemníky. Proto to nehodlal riskovat. Počkal, až se policejní auto odlepilo z obrubníku, a vstoupil.

Tentokrát byl alarm v chodbě zapnutý. Postavil tašku na zem, hodil včerejší noviny na stolek a vyťukal kód.

„Haló? Je tam někdo?“ zavolal.

Žádná odpověď. Opatrně vešel do kuchyně, která už vypadala takřka normálně.

Bolestně si všiml vyvařených kojeneckých lahví a na okamžik se vrátil o deset let zpátky. Pak se mu o nohy otřel kocour. K normálu to má ještě daleko, pomyslel si a odhodlaně prohledal přízemí. Po nájemnici nebylo nikde ani stopy. Až na mléčné šlépěje v chodbě.

Možná šla ven. Vzala dítě na procházku.

Uvědomil si, že až příliš dlouho zadržuje dech, a snažil se uklidnit. Zvedl tašku a vyšel po schodišti, aby se osprchoval a konečně pořádně vyspal.

Pohled na postýlku vedle postele ho zarazil. Obrátil se se slibem, že počká, až se ta žena vrátí. Dá jí šek a nechá přistavit stěhovací vůz. Třeba bude rozumná.

Vybavil si, jak odhodlaně svírala kriketovou pálku, přestože byla bez sebe strachem, a pochopil, že to není moc pravděpodobné. Ale za pokus to stálo.

Odkopl boty, přetáhl si košili přes hlavu, vešel do koupelny a zkušeným pohybem ji hodil do koše na prádlo. Pak se obrátil a strnul.

Jessica Hayesová ležela ve vaně, mokré kaštanové vlasy se jí stáčely kolem čela a ostrůvky pěny nenabízely víc než minimum slušnosti, aby zakryly svůdné křivky štíhlého nahého těla.

Včera v noci čelil semetrice s kriketovou pálkou. Bez brýlí a zamračeného čela vypadala úplně jinak.

Zranitelně. Ten pohled by obměkčil i nejtvrdší ze všech srdcí.

O tom jeho si většina lidí myslela, že je z kalené ocele, a jemu to tak připadalo jednodušší. Teď ale musel uznat, že pohled na cizí ženu v jeho vaně ho okouzlil.

Přesto ze zkušeností věděl, že to, co bude následovat, už tak příjemné nebude. Naopak, byl si jistý, že jediný důvod, proč si v té chvíli nevykřičela plíce z těla, byl v tom, že spala.

TŘETÍ KAPITOLA

Patrick couvl.

Morálně měl naprosté právo být ve vlastní koupelně. On svůj dům nepronajal. To Jessie Hayesová tu neměla co dělat. Sice podepsala nájemní smlouvu, ale nevěřil, že by si opravdu myslela, že jeho dům patří osmnáctileté holce, jejíž představa elegance spočívá ve fialových vlasech a kroužku v nose. Stačilo, aby se rozhlédla. Každému, kdo pobral aspoň trochu rozumu, to muselo být jasné.

Bulvární plátky by se tím ale bohužel nezatěžovaly. Kdyby se tahle věc vynesla na světlo, lidé by umlkali, jen co by vstoupil do místnosti – ne proto, že by si neměli co říct, ale právě naopak.

Buď byla ta rána do hlavy horší, než si myslel, nebo ještě v takových nesnázích nebyl. Přestože nález nahé ženy v jeho koupelně zaútočil na jeho základní instinkty, měl teď jediný cíl: dostat se co nejdřív z domu, aniž by se dozvěděla, že byl uvnitř.

Až na to, že jeho košile leží zmuchlaná v prádelním koši. Jestli ji uvidí – a uvidí ji hned, jakmile tam hodí ručník – pozná…

Nespouštěl z ní oči, jako by se bál, že by ji mohl probudit i pouhým mrknutím. Ale nehýbala se. Klidně podřimovala se zavřenýma očima – vzpomínal si, že byly tmavé jako moře. Žasl nad tím, že si toho v té chaotické včerejší noci vůbec všiml. Navíc přes brýle, které by se hodily spíš k sově.

Možná zapracovalo jeho podvědomí. Potlačil představu, která mu připomněla teplo jejího těla i vůni vlasů.

Měla slabě pootevřené rty, měkké, růžové a bez nánosu rtěnky a paži měla uvolněně přehozenou přes okraj vany.

Skořápka z kalené oceli kolem jeho srdce trochu změkla.

Ostrůvky pěny se nepatrně pohnuly a jeho tělo bez váhání zareagovalo na další množství podnětů.

Stál na místě jako přikovaný a jeho obrazotvornost živě vykreslovala představy hřejivých úst a teplého těla toužícího po milování. Uvědomil si, že za ně nemůže vzpomínka, ale tahle žena. Zasténal.

Tiše vzdychla, chladnoucí voda ji začala zneklidňovat. Nezbývalo mu než se pohnout a dostat z koupelny i ze svého domu, než své návštěvnici přivodí životní šok.

Vykročil ke košíku.

V té chvíli začalo dítě pofňukávat.

Když předtím vstoupil do ložnice, odhodlaně se pohledu do dětské postýlky vyhnul. Předpokládal, že je Jessie Hayesová venku, takže bude prázdná.

Jeho chyba.

Kňourání zesílilo, stalo se naléhavějším, bolestivě se zabodávalo do obalu obklopujícího jeho srdce. Zastavil se. Ze dvou stran na něj dotíral nápor emocí, kterým se tolik snažil vyhýbat. Ale zde, doma, kde se cítil v bezpečí, nebyl tak opatrný.

Znovu vzdychla, vyrušená dětským křikem. Opustil naději, že svou košili získá zpátky, a vyklidil nebezpečnou zónu. Za sebou zaslechl šplouchnutí vody. Snažil se myslet na něco jiného. V tom, jak přistupovat k Botticelliho Venuši ve vlastní koupelně, neměl praxi.

„Hned to bude, Bertie.“

Poznal její hlas. Včera v noci byl napjatý, roztřesený strachem a pobouřením, teď však zněl mile a uvolněně.

Bertieho to nepřesvědčilo.

Patrick se neochotně obrátil ke zdroji povyku. Nemluvně, s obličejíčkem nešťastně zkřiveným, po něm natahovalo ručičky. Toužilo po konejšivém objetí lidských paží, po bezpečí a jistotě.

Instinkt převážil nad touhou uprchnout. Patrick se naklonil k dítěti, zvedl ho a opřel o rameno v chlácholivém gestu, na které nikdy nezapomněl.

Bertie se utišil, zadíval se na něj, buclatýma ručičkama ho chytil za tvář a usmál se. Kalená ocel se roztavila v teplou kaluž.

Jessie popadla ručník. Náhlé ticho ji příjemně překvapilo. Usmála se. Věci se lepšily. „To je hodný chlapeček. Hned jsem u tebe.“ Udělala kus práce, trochu si zdřímla a Bertie si začíná zvykat a reaguje na její hlas. Tímhle tempem možná zvládne i něco vybalit.

„Vyměním ti plenku a pak bychom si mohli vyjít na procházku, co myslíš?“ zeptala se, stáhla ze dveří župan a přehodila ho přes sebe.

Byl ohromný. Příliš velký, aby patřil Carenze. Ale byl měkký a příjemný. Ovinula ho kolem sebe a převázala páskem. „Musím zajít na policejní stanici kvůli výpovědi a pak se můžeme podívat do parku…“ Otřela si obličej o měkký rukáv županu. „Máš žízeň? Nebo chceš…“

Ve dveřích ložnice strnula. Ten zloděj se vrátil a její včerejší odhad byl správný. Když teď stál, byl opravdu velmi vysoký.

„Nekřičte,“ zarazil ji chvatně. „Prosím, nekřičte.“

Zavřela pusu a zuby jí drkotaly o sebe. Žádný křik. Nic podobného. Nemusel jí to opakovat, ani se chovat tak zdvořile. Měl v náručí Bertieho a ona jeho rozkazy splní do puntíku.

„Nechci vám ublížit.“

Snažila se odpovědět, ale hrdlo odmítalo spolupracovat.

„Brečel. Zvedl jsem ho, protože brečel. Chcete si ho vzít?“

Přikývla. Teď žádné hrdinství, Jessie, nabádala se. Musím zůstat klidná a jednat, jako by to bylo všechno úplně normální. Neudělat nic, čím bych toho chlapa vyplašila.

Otřela si zpocené dlaně o župan a s nelibostí si uvědomila, jak je jí volný. Kdyby v něm musela utíkat, natáhla by se při prvním kroku… Navíc nemohla utéct. Bertie byl mnohem důležitější než její vlastní bezpečí. Jak se sem ten chlap k čertu dostal?

Klid. Přemýšlej. Proč se vrátil? Dokončit svou práci? V tomhle domě musí být něco, co stojí spoustu peněz, když kvůli tomu riskuje.

Měla pocit, že by se měla usmát, ale obličej ji neposlouchal. Byl ztuhlý strachem.

Usmát, musím se usmát. Nesmím toho člověka vyplašit a dát mu najevo, že mám strach. Kvůli Bertiemu to dokážu.

Podařilo se jí zkroutit koutky rtů a odlepit jazyk od patra. Opatrně k němu vykročila.

„A-ano.“ To zatracené koktání.

Patrick ji zděšeně pozoroval. Co jsem to proboha udělal? Ta dívka je strachy bez sebe a kdo by se jí divil? „Brečel,“ opakoval jemně.

„Dejte mi ho, prosím,“ žadonila a natáhla po nemluvněti ruce.

„Tak, běž k mamince.“ Položil jí dítě do rukou, ale třásly se tolik, že se bál, aby ho neupustila. Opatrně ji přidržoval. „Máte ho?“

Vyděšenýma očima k němu vzhlédla.

„Možná potřebuje přebalit,“ nadhodil.

„Nejspíš,“ vypravila ze sebe Jessie. Pak se hystericky zasmála. „Utekl jste?“

„Co?“ Na hrudi cítil měkkou látku županu. Její vlasy příjemně voněly a Patrick si přál, aby tu takhle mohl zůstat. Pak pochopil, že její pohled na tuhle situaci musí být velmi odlišný. „Kdepak… Držíte ho pevně?“

„Ano,“ přikývla. Zloděj jí bránil v cestě ke dveřím. „Všechny dětské věci mám dole,“ hlesla.

„Vážně? Proč?“

„Protože jsem ještě neměla čas…“ Zarazila se. Nehodlala se nějakému zloději omlouvat za svou nedbalost. „Do toho vám nic není.“ Přiměla ho tím k úsměvu. „Můžu projít?“

„Samozřejmě.“ Ustoupil.

Jessii došlo, že muž proti ní nemá košili. I bez brýlí musela ocenit vypracované svaly porostlé tmavými chloupky a široká ramena, schopná unést všechny problémy světa…

Myšlenky se jí horečně rozběhly. Určitě utekl z nemocnice. Podle obvazů na čele počkal na ošetření a pak odtamtud pláchl. Právě teď ho nejspíš hledá policie…

Musím tam zavolat, rozhodla se vzápětí. A do té doby se tvářit, jako by se nic nedělo. „Nenechali si vás… ehm… v nemocnici?“

„Chtěli.“ Její výraz mluví sám za sebe, pomyslel si Patrick. Sledoval její myšlenkový pochod a pochopil, že se rozhodla chovat tak, jako by bylo na denním pořádku najít ve své ložnici cizího vetřelce, navíc bez košile.

V mojí ložnici, opravil se okamžitě.

„Bylo to rozumné?“

Za těchto okolností nejspíš ne.

Slušelo jí to, zvlášť s nemluvnětem v náručí. Vzpomněl si, že i Bella vypadala mnohem krásnější, když jejich dítě chovala.

„Nemám nemocnice rád,“ prohodil na vysvětlenou. „Opravdu to zvládnete?“ dodal, poněvadž se stále bál, aby dítě neupustila.

„Samozřejmě,“ utrousila. „Co kdybyste zatím dokončil to, proč jste sem přišel?“ Roztřeseně se nadechla. „Budu předstírat, že vás nevidím. Namouduši.“

Napadlo ji, že možná nevybrala zrovna ta nejtaktnější slova.

Patrickovi došlo, že by mu dovolila udělat cokoli, jen aby nezranil dítě. Je stejně chytrá jako odvážná, ocenil. Kdybych se sem opravdu vloupal, bylo by to to nejrozumnější, co by mohla udělat. Přesto mu to v té chvíli připadalo jako černý humor.

„Chcete tím říct, abych se tu klidně porozhlédl a odnesl si třeba i georgiánské stříbro?“ zeptal se a snažil se nesmát.

„Stříbro?“ Žádné neviděla. Ale na druhou stranu, ani se po něm nedívala. „Jak chcete. Jsem si jistá, že určitě bude přiměřeně pojištěné.“ Udělala další krok ke dveřím.

„Díky. Jste moc milá, ale to jediné, co si opravdu přeju, je vysprchovat se.“

„Vysprchovat?“ Civěla na jeho hruď a Patrick vší silou potlačil vzpomínku na to, jak ležela v jeho vaně.

„Když už jsme u toho, nechala jste mi nějakou teplou vodu?“

„Já… ehm… ano… nejspíš…“ Vypadala zmateně, ale nemělo smysl něco vysvětlovat. Bylo jasné, že mu nehodlala odporovat. „Je tam spousta ručníků a myslím, že jsem tam zahlédla i holicí strojek, kdybyste potřeboval…“ Chvatně se zarazila. Nejspíš by dala kdovíco za to, aby se o něm nezmínila.

„A pak hodlám dohnat potřebný spánek,“ doplnil nedbale.

„Spánek?“ Polkla.

Na okamžik ho napadlo, že mu možná nabídne čisté povlečení. „Měl jsem dost špatný den a po něm i noc.“

„Dělejte si tu, co chcete,“ zakončila nakonec a chvatně zamířila ke schodům.

Určitě zavolá policii, usoudil Patrick. To je v pořádku. Tam jí vyjasní situaci a pak spolu sprovodíme ze světa tu nájemní smlouvu, která mě bezpochyby přijde na spoustu peněz. Soukromí je nákladná záležitost.

Ve dveřích se obrátila.

„Jak jste se sem vůbec dostal?“

„Stejně jako včera. Použil jsem klíč.“

„Klíč?“ Na chvíli jí vyrazil dech. Ale jen na chvíli. „Stejně ale… Když policie odešla, zapnula jsem alarm. Vím to.“

„Ano, ale nechala jste číselný kód na poznámkovém bloku u telefonu. Kdybych byl opravdový zloděj, byl bych vám velmi vděčný. Ještě nějaké otázky?“

Měla jich tucty, ale byla natolik rozumná, že se na ně už neptala. „Radši půjdu přebalit Bertieho.“

„Udělejte to. A, když už jste v tak štědré náladě, co kdybyste uvařila kafe?“

„Jestli se nebojíte, že vás to probudí…“

„To není pro mě, ale pro policii. Až sem přijedou, rádi si dají dobrou kávu. Nevěřila byste, jakou břečku podávají v místní stanici…“

Slyšela, jak pouští sprchu, ale věděla, že blufuje. Chystal se ukrást to, pro co sem přišel, a zmizet mnohem dřív, než sem policie dorazí.

Položila Bertieho a popadla telefon. Na zem slétly noviny. Bertie se po nich natáhl, ale odkopla je z jeho dosahu. Pak si uvědomila, že obličej, který na ni shlíží z první stránky, odněkud zná. Neměla brýle, ale velký titulek mluvil o velkém soudním přelíčení někde na Dálném východě.

Přimhouřenýma očima zaostřila na podobiznu, která ze žádného policejního spisu rozhodně nepocházela. Pod ní rozeznala slova: „PATRICK DALTON, královská právní komora“.

Stejné jméno jako na tašce, o kterou včera zakopla. Jméno, které ten zloděj udal policii.

Pomalu zavěsila sluchátko a strnule zírala na Bertieho. Pak si vzpomněla, že chlapečka potřebuje přebalit. Položila noviny zpátky k telefonu a zvedla ho.

Automaticky mu vyměnila plenky, posadila do vysoké židličky, nakrmila a otřela mu ručičky. Pak uvařila kávu. Měla pocit, že je v pěkné bryndě. Ten vetřelec tvrdil, že je to jeho dům. Tehdy si toho nevšímala, ale teď se bála, že mluvil pravdu. Že majitelkou není Carenza Finchová a tudíž neměla právo jí ho pronajmout.

Jako by to samo o sobě nestačilo, právoplatný majitel je Patrick Dalton, právník královské komory, té nejvyšší instituce, kam se advokát může dostat.

A to si myslela, že to příšerné družstvo nájemníků z Taplow Towers je potíž. Teď se mohla připravit na soudní vystěhování.

Při vzpomínce, jak ho povzbuzovala, aby si pomohl k nějakým cennostem, nahlas zasténala. A on jen stál a nechal ji, ať ze sebe dělá hlupáka. Není divu, že se usmíval.

Dala Bertiemu suchar na žvýkání, nalila si šálek kávy a přemýšlela o Carenze Finchové. Byla mladá a poněkud nekonvenční, ale nevypadala jako někdo, kdo se tu zabydlel neoprávněně. Pak si vybavila, jakým způsobem žádala o hotové peníze za pronájem a povzdychla si.

Mao se jí otřel o nohy, dožadoval se snídaně.

Ale ne, počkat. Je tu Mao. Carrie tu nechala svého hýčkaného kocoura, to jediné, co ji doopravdy zajímá. Jessii zaplavila úleva. Není to podfuk a Carenza Finchová mě nechtěla zneužít, přemítala. Aspoň ne mě. Měla dohlížet na nádherný dům Patricka Daltona i vzácné rostliny, ale místo toho si přála zmizet s kamarády přes kanál.

Kdyby, opravdu jen kdyby, nechal Patrick Dalton Carenzu hlídat svůj dům a ona ho místo toho pronajala, nebylo by moje postavení tak beznadějné, napadlo ji. Potřebuju právníka.

Ušklíbla se. Já mám právníka. In situ. S touhle myšlenkou se obrátila a uviděla ho stát ve dveřích.

Ve vybledlém šedém tričku a šusťákových kalhotách, s vlasy mokrými od sprchy, vypadal úžasně. V černém taláru a paruce nepochybně nahání strach každému, kdo je v soudním přelíčení zapletený. Zřejmě dost vynáší zastupovat lumpy, než je porota pošle do vězení. Originály olejomaleb a georgiánské stříbro nepřijdou levně.

Pocítila jiskřičku naděje. Tenhle právník sice není na její straně, ale každá pře zabere čas. Možná ne tři měsíce, ale i tak dost dlouho. Je to člen královské komory, nemůže riskovat obcházení zákonných postupů. Se stoupajícím sebevědomím se jí podařil prchavý úsměv. „Posaďte se, pane Daltone. Vemte si kávu.“

„Vidím, že už vám situaci objasnili,“ poznamenal.

„Cože?“ Připadalo jí snazší soustředit se na utírání Bertieho bradičky, než čelit jeho očím. „Kdo?“

„Policie.“ Posadil se, nalil si šálek černé kávy a nasypal do ní cukr. „Řekl bych, že jste je volala hned, jak jste sešla dolů.“

Pohlédla na něj. „Vlastně ne. Chtěla jsem, ale pak jsem si všimla včerejších novin. Měl jste nejspíš jinou práci než vloupání.“ Tentokrát vykouzlila úsměv mnohem snadněji. „Patrick Dalton často neprohrává, že?“ Byl to odhad, ale musel být dost blízko pravdy, protože se zamračil.

„Neprohrál jsem. Můj klient se na poslední chvíli rozhodl, že bude v jeho nejlepším zájmu přiznat vinu.“

Nevypadal moc potěšeně.

„Zlobíte se, že udělal správnou věc?“

„Samozřejmě že ano. Byl nevinný -“ Pokrčil rameny. „Je jasné, že ho dobře zaplatili. Svým svědectvím by přivedl do rozpaků spoustu velice vlivných lidí.“

Vsunul dva krajíce chleba do toastovače. „Mám za to, že vás Carenza požádala, abyste tu zůstala a hlídala dům, zatímco si bude užívat světa.“

„Ne tak docela.“

Pohlédl na ni.

„Potřebovala jsem podnájem a zaplatila jsem jí tři měsíce dopředu.“

„Výborně. Financovala jste jí prázdniny. Díky,“ utrousil jízlivě. „Co kdybyste byla tak hodná a pověděla to mojí sestře?“

„Vaší sestře?“

„Carenzině matce,“ vysvětlil. „Carrie si tu měla opakovat učivo na podzimní reparát.“

„Jestli z toho má vaše sestra těžkou hlavu, měla by na ni trochu dohlédnout.“

„Je příjemné najít aspoň něco, na čem se spolu shodneme. Ale nechme to být. Stopněte ten šek, nájemní smlouvu roztrháme a tím to všechno smeteme ze stolu.“

Bože, ten je arogantní. Jakmile se mu v cestě objeví nesnáze, neušetří nikoho. Mě ani Carenzu. „To půjde těžko,“ poznamenala se značným potěšením. „Zaplatila jsem jí v hotovosti.“

„V hotovosti?“ Samolibý úsměv z jeho obličeje vyprchal. „Vy jste jí zaplatila tříměsíční pronájem v hotovosti!“

„Čtyřměsíční. Jeden jako zálohu.“

„Nepřipadalo vám to trochu zvláštní?“ zamračil se.

Ani ji ta dohoda nijak nenadchla, ale nebyla v situaci, aby se mohla hádat.

„Na šek nebyl čas. Pospíchala.“

„Tomu věřím. Řekl bych, že touhle dobou už je ve Francii.“

Jessie to nepopřela ani nepotvrdila. Carrie se zmínila o trajektu a pravděpodobně odjela do Francie, ale byly tu i jiné země a nebyla to Jessiina starost. Rozhodně mu nebude pomáhat tu dívku najít.

„Nejspíš si myslela, že na to nepřijdu.“ Vyndal toasty, otevřel ledničku a obrátil se k ní s máslem v ruce. „Na tom už nesejde. Ty peníze vám vrátím.“

„To nemusíte. Nechci vaše peníze.“

„To je od vás štědré, ale nemůžu chtít, abyste utrpěla újmu jen proto, že moje neteř -“

„Nechápete mě. Nejsem štědrá, pane Daltone. A žádnou újmu neutrpím, protože se stěhovat nebudu. Podepsala jsem platnou nájemní smlouvu s agenturou a nehodlám ji roztrhat. Ten policista, který tu včera byl, ji viděl a všechno si zapsal.“

Patrick si ji měřil šedýma, chladnýma očima, které svědkům na soudní lavici klidu nepřidaly, ale Jessie nebyla u křížového výslechu a odmítala se nechat zastrašit.

Aspoň ne příliš.

Natáhla se po toastu. Koneckonců, je to její chleba i máslo.

„Chtěla jsem tím říct, že by vám mohl předat všechny podrobnosti.“ Pak, protože si z něj nechtěla udělat nepřítele, dodala: „Možná je to tím otřesem mozku, ten dělá s pamětí divy.“

Patrick se posadil a zamyšleně si ji prohlížel. „S mojí pamětí nic není.“ Fungovala naprosto dokonale. Znovu si vybavil, jak jeho nájemnice vypadala, když ležela ve vaně.

„Jste si jistý? Možná by bylo jistější zůstat v nemocnici dvě noci.“

„To jistě,“ podmanivě se usmál. „Až na to, že podle mě je domov tím nejlepším lékem.“

„Tohle je ale můj domov,“ trvala na svém. „Určitě máte u koho zůstat.“ Byla přesvědčená, že by stačilo jedno slovo a ženské by se tu šikovaly do řady. „U rodiny, přátel, někoho, kdo vás na příští tři měsíce ubytuje.“

Úsměv zmizel tak snadno, jak se objevil.

„Tři měsíce?“

Očividně ho vyvedla z míry. Jessii překvapilo, že připustil, aby si toho všimla. Byla si jistá, že u soudu by se držel zdvořilého konverzačního tónu, dokud by svědek neměl pocit, že klábosí s přítelem.

Možná ho bolí hlava. Soucítila s ním. Byla ochotná věnovat mu jisté sympatie. Ale ne jeho dům. Svůj dům.

„A co vy?“ odsekl. „Nemáte nějaké přátele nebo rodinu, s nimiž můžete zůstat?“

„Kdybych někoho takového měla, nebyla bych tady. Byla jsem v zoufalé situaci, a proto mi ta agentura nabídla tohle.“

„Jaká agentura?“

„Jednala jsem s nimi po telefonu. Se Sarah,“ dodala, aby pochopil, že mluví pravdu. „Byli neuvěřitelně schopní. Možná by vám taky pomohli,“ navrhla. „Mám moc práce, než abych ztrácela čas hledáním něčeho dalšího.“

„Práce? Spaní dopoledne říkáte práce?“ „Spaní?“

„Právě jste se vykoupala. Aspoň to tak odhaduju, protože máte můj župan,“ zahrál rychle do autu poznámku, která mu nechtěně vyklouzla.

Jessie mrkla na župan a tváře se jí rozhořely. „To je váš?“ zeptala se s předstíranou lehkomyslností. „Je velmi příjemný.“

„Já vím.“

Pomyšlení, že byl tím posledním, kdo měl tohle froté na nahém těle, ji nijak neuklidnilo.

„Trochu jsem se s tou koupelí zpozdila. Můj denní režim se Bertieho příchodem hodně narušil.“

„To jste mohla čekat,“ utrousil nezúčastněně. „Měla jste na to myslet dřív, než jste se pustila do mateřství.“

„Já ale -“

„Tohle je můj dům, Jessie.“ „Hmm… pamatujete si moje jméno.“ „Ano, pamatuju.“ Zapomene ho vůbec někdy? Cítila, jak znovu rudne. „Slečna Hayesová postačí,“ odsekla.

„Carenza neměla právo podepsat nájemní smlouvu, slečno Hayesová. Je to naprosto bezcenný dokument.“

„Jestli vám to nebude vadit, zkonzultuju to s nějakým právníkem.“

Zabodával do ní planoucí pohled. „Dělejte, co myslíte, ale radím vám, byly by to vyhozené peníze. Můžete mi věřit.“

Po chvíli pokračoval: „Kvůli dítěti vás ale nemůžu dnes nechat na ulici.“

Jessie, která se už už chystala vysvětlit, že Bertie není její, se rozhodla, že bude moudřejší s tím počkat.

„Mám zavolat do té vaší agentury?“ nabídl jí. „Jestli jsou tak schopní, určitě vám najdou něco jiného -“

„Neobtěžujte se.“ Mít na vystěhování čtyřiadvacet hodin bylo nepříjemné, ale zažít to dvakrát během jediného týdne vyneslo k povrchu všechny vlastnosti, které se snažila tak neoblomně potlačit. „Nebudu se stěhovat.“

Nastala krátká pauza.

Po chvíli prohlásil: „Pak máme problém slečno Hayesová, protože ani já ne.“

Zdálo se, že místnost šumí napětím. Jessie odhodlaně polkla. „Možná bych vám mohla pronajmout ten volný pokoj. Bylo trochu náročné zaplatit Carenze celý pronájem předem -“

Chytil se toho jako stébla. „Vrátím vám ho. A přidám měsíční nájem za vaše potíže. Napíšu vám šek -“

Nechtěla žádný šek. Nechtěla se stěhovat. Proč by k čertu měla?

„Samozřejmě že není zařízený a v koupelně pro hosty je jen to základní,“ pokračovala, jako by ji vůbec nepřerušil, „ale možná máte nějakou rezervní postel uloženou v podkroví?“

Mlčel. Vypadal, že se mu nedostává slov.

„Bude to jako kompromis stačit?“ zeptala se mile.

Hladový Mao se mu otřel o nohu. Patrick s ní popuzeně ucukl, ale Mao se nevzdal.

„Jsem si jistá, že se ohledně peněz určitě nějak dohodneme.“

Jestli doufala, že ho tím vyprovokuje, podařilo se jí to. Prudce vyletěl ze židle. „Měla byste se, slečno Hayesová, co nejrychleji poohlédnout po něčem jiném, než s vámi ztratím trpělivost. A svého kocoura si laskavě odneste s sebou!“

Takhle si představuje trpělivost? „Dáte mi čas, abych si něco oblékla, než mě vyhodíte na ulici?“

Zachumlaná v jeho županu, s vlasy smotanými do gumičky, s obličejem růžovým a lesklým po koupeli si nedělala iluze o svém sexappealu. Na druhou stran byl bílý, načechraný župan to jediné, co na sobě měla. Až pozdě si uvědomila, že mu to připomněla až příliš lehkomyslně.

ČTVRTÁ KAPITOLA

Patrick polkl. Volný župan, který měla na sobě, se svůdně rozevíral, odhaloval smetanovou pleť jejího hrdla a naznačoval jemné zaoblení jejích ňader. Utajené půvaby byly ještě lákavější než její nevědomé obnažení v napěněné vodě. Hlavu měl plnou líbezných křivek a znovu pocítil touhu, která na něj útočila od chvíle, co vkročil do koupelny.

Jessii se rozhořely tváře. Rychle se obrátila, zvedla Bertieho a držela ho před sebou jako štít. V duchu spílala vlastnímu zbrklému jazyku. Myslela, že ho má pod kontrolou, včetně mozku a srdce. Samá voda. Měla by se víc snažit. Teď odhodlaně potlačila provinilý pocit kvůli tomu, že Patricku Daltonovi neřekla celou pravdu.

Věděla, že je to špatné. Teoreticky. Ale v praxi načrtl situaci velice jasně: jestli se mu přizná, že Bertieho jen hlídá, aby bratr se švagrovou dohnali spánek, nezaváhá ani na vteřinu a vyhodí ji na ulici. Rozhodně měl dost síly, aby ji zvedl a vynesl ven, a pak by jí nezbylo nic jiného než domáhat se vstupu žalobou. Moc by si tím nepomohla, protože mezitím by stejně musela někde bydlet.

Ještě horší bylo, že mohl vyšťourat nějaký zákon, nelítostný k rodičům, kteří upřednostní spánek před povinnostmi. Kevin s Faye jí mohli věřit, ale sociální úřednice by možná měla dost kritický názor na její mateřské schopnosti, byť jen přechodné.

„Přiznávám se k tomu dítěti, pane Daltone,“ řekla opatrně, aby se vyhnula přímé lži, že Bertie je její syn. „Ale Mao se mnou nemá nic společného. Patří Carenze.“

„Ta -“

Při pohledu na Bertieho úsměv potlačil slovo, které se mu dralo na jazyk.

„Hmm.“ Viděla, že ani on nemá kočky nijak v lásce. To by se mohlo hodit. „Vlastně, myslím, že ten kocour má hlad. Nechcete mu rozmačkat rybu? Je uvařená. Stačí ji jen rozebrat prsty, aby tam nezůstaly žádné kosti.“

Neodpověděl a Jessie měla pocit, že Patrick Dalton, člen královské komory, poprvé v životě neví, co odpovědět. Otevřela ledničku a opatrně, tak, aby co nejvíc zakryla vlastní odpor, prozkoumala rybu a vyklopila ji do Maoovy misky. „Takhle,“ dodala, těžící z nečekané převahy.

Kocour se přestal otírat Patrickovi o nohy a popošel k ní, aby zjistil, co mu to nabídla. Začichal a s nechutí zvedl hlavu. Pak švihl ocasem, zamířil ke kuchyňským dveřím a čekal, až mu někdo otevře.

Jessie mu v duchu tleskala. Nepředvedl by to líp, ani kdyby ho k tomu cvičila. Teď ale otevřela dveře a povzdechla si: „Řekla bych, že dneska bude muset dostat rozsekané kuře.“ Obrátila se, aby zjistila, jak to Patrick přijal, ale byl už v půli schodů.

„Pane Daltone,“ zavolala za ním.

Zarazil se a obrátil hlavu. „Co?“

„Jestli si jdete zdřímnout, ráda bych -“ Ráda bych se nejdřív oblékla, doplnila v duchu.

Nečekal, až to uslyší. „Zdřímnout? Myslíte si, že bych teď usnul? Za celý život jsem se necítil čilejší. Půjdu ven. A radím vám, začněte si hledat nějaké jiné místo k bydlení.“

„Nebo?“ zeptala se.

„Nebo – nebo to udělám za vás.“

Domnívala se, že existuje víc odpovědí, ale měla dost rozumu, aby se na ně neptala. O chviličku později práskly v přízemí domovní dveře.

„Jedna nula pro nás,“ zašeptala Bertiemu do ucha a políbila ho na tmavé vlásky. „Přesto mě mrzí, že je tak naštvaný.“ Povzdychla si. „Samozřejmě že to chápu. Carenza je dost svérázná dívka a zradila jeho důvěru.“ Pokrčila rameny. „Ne že by ho to nějak zvlášť překvapilo.“

Polechtala Bertieho na bříšku a nemluvně se zachichotalo. „Tady není nic k smíchu, mladíku. Až ti bude tolik co jí, ne abys mi udělal něco podobného,“ zasmála se a vytáhla ho ze židličky. Přitiskla ho k sobě a s blaženým pocitem vnímala dotek hebké tvářičky. V té chvíli jí však představa, že nikdy nebude víc než teta, nepřipadala moc legrační.

Vůbec není legrační, usoudila, když přistoupila k hlavním dveřím, zajistila je řetízkem a nastavila alarm, aby ji varoval před návratem Patricka Daltona.

„Patricku, drahý chlapče, pojď dál! Co se ti proboha stalo?“

„To vypadám tak špatně?“ Byla to zbytečná slova: výraz jeho tety ho varoval, že vypadá přesně tak, jak se cítí. Prohrábl si vlasy a prsty narazil na stehy. „Ani neodpovídej. Nejdu nevhod, teto Molly? Vím, že jsem měl nejdřív zavolat -“

„Vůbec ne. A až tě Grady uvidí, bude radostí bez sebe. Leží v zahradě. Co kdyby ses na něj šel podívat? Uvařím zatím kávu.“

Následoval ji do kuchyně a vyhlédl z okna. V stínu jabloně se rozvaloval štíhlý, chundelatý pes. „Jaký byl?“

„Neboj. Jako jehňátko. Říká se, že starého psa novým kouskům nenaučíš, ale na něj to neplatí. Skvěle jsme si to užili…“ Obrátila se od dřezu a zarazila se. „Viděla jsem, co psali v těch novinách, ale myslela jsem, že už ses z toho vyspal.“

„Spánek jsem zatím musel odložit.“

„Neodkládej ho moc dlouho,“ prohlížela si ho znepokojeně. „Takže? Povíš mi, co se stalo?“

„Myslíš tohle?“ Udělal mlhavé gesto k svému čelu. „To nic. Zakopnul jsem o kocoura.“ Vzal si kávu a nasypal do ní cukr.

„O kocoura?“ Její výraz vyjadřoval jistou skepsi, ale nevyptávala se. „Možná by sis měl dát kapku whisky a na hodinku dvě se natáhnout.“

„Je to skoro neodolatelný návrh…“ zívl a promnul si obličej, „…ale radši si dám to kafe. Mám problém, který potřebuje jasnou hlavu.“

„Právnický problém? Snad nechceš poradit?“

„Bohužel. Carenza se rozhodla, že hlídání mého domu ji poněkud nudí, takže ho nechala nějaké ženské a shrábla od ní peníze, aby měla na cestu po Evropě.“

„Nešťastné dítě. Myslela si, že na to nepřijdeš, co?“ „Asi byla přesvědčená, že se nic hrozného nestane.“

„Odjakživa jsi ji rozmazloval.“

Pokrčil rameny. „Asi máš pravdu, ale někdo to dělat musel. Její otec se o to moc nesnažil a Leonora taky nevěděla, kam dřív skočit. Tentokrát ale budu nekompromisní. Kdybych jí tolik nepovoloval, nebyl bych teď v takové bryndě.“

„Budeš ji muset vyplatit, co? Tu Carenzinu nájemnici.“

„Snažil jsem se. Místo toho mi nabídla, že mi pronajme můj vlastní pokoj pro hosty. Pokud ovšem nemůžu zůstat někde jinde.“ Jakmile si vybavil její obličej, musel se navzdory rozmrzelosti pousmát. Nebyla jen hezká. Bylo v ní o hodně víc. „Za přiměřený nájem.“

„To snad nemyslíš vážně!“

Svraštil čelo. Nebylo na tom nic zábavného. Musí ji ze svého domu vystrnadit a čím dřív, tím líp. „Byl bych radši, kdyby se mi to jen zdálo. Napadá tě něco?“

„Zůstat tady.“

„Teto Molly, mám snad přijmout porážku a elegantně se odklidit?“

Zasmála se. „Ne, to bych asi čekala moc.“ Chvíli uvažovala. „Můžeš počkat, až půjde ven, a vyměnit zámek.“

„To je skvělý nápad.“ Odložil šálek a zakřenil se na ni. „Jak to, že mě to nenapadlo?“

„Ta rána do hlavy musela být nejspíš horší, než si myslíš. Dáš si ještě kafe?“

Patrick zavrtěl hlavou. Vzápětí zatoužil po tom, aby to neudělal. Potřeboval si lehnout. Brzy. „Ta ženská má nájemní smlouvu. Ten papír možná nemá valnou cenu, ale nemůžu ho jen tak přehlížet.“

„A?“ ponoukla ho.

Pokrčil rameny.

„Má s sebou dítě.“ Rukama načrtl Bertieho přibližnou velikost. „Chlapečka. Asi půlročního.“

Teta se krátce dotkla jeho paže. Pak se tiše zeptala: „Žádný mužský kolem?“

„Nevypadá to tak. Nemá ani prstýnek. Ale mám dojem, že svatba už dávno vyšla z módy.“ Po chvíli dodal: „Slečna Hayesová nevypadá jako ženská, která potřebuje, aby ji nějaký chlap vodil za ručičku.“

„Každý se potřebuje někoho přidržet.“

Patrick si vzpomněl, jak Jessie ležela natažená v jeho vaně. Držet ji by nebylo žádné utrpení, připustil. Vůbec ne.

„Takže,“ usoudila Molly po chvíli, když bylo jasné, že už jí synovec dobrovolně nesdělí žádnou další informaci, „řekla bych, že ti zbývá ta volná místnost. Zmínil ses, že nájem je přiměřený.“

„Je tu ještě jeden problém,“ povzdychl si. „Není tam žádná postel.“

Molly Faulknerová se rozesmála. „Tomu říkáš problém? Většina mužů by to považovala za příležitost.“ Pak jemněji dodala: „Je to už skoro deset let, Patricku. Bella by nechtěla, abys zůstal sám.“

„Já vím. Ale proto, že jsem ji ztratil – obě dvě – nemůžu jen tak…“ Odmlčel se a snažil se utřídit myšlenky. „Vždycky, když se objeví nějaká žena, napadne mě: Není to Bella. Nebylo by čestné, abych do toho nějakou zatáhl…“ Vstal. „Radši se vrátím.“

„Co když ta nezvaná nájemnice nesdílí tvoje zábrany ohledně výměny zámků?“

„To by neudělala…“ začal a pak se zarazil. Spíš si myslel, že by mohla.

Jessie ustlala, poklidila v koupelně, vysypala prádelní koš a s popuzeným pomlaskáváním postávala nad hromadou našpiněných ručníků. Pak oddělila svoje šaty od oblečení Patricka Daltona.

Nehodlala mu prát, ani jako svému podnájemníkovi. Nehledě na to, jak je přitažlivý. Připomínal jí Graemea a to byla špatná zpráva.

Sehnula se pro mužskou košili. Byla černá, se stopami zaschlého mléka a vajec. Přemítala, kdy ji měl na sobě, ale nevzpomínala si. Až na to, že když ho přistihla ve své ložnici, žádnou košili neměl. V jeho ložnici. Jejich ložnici. Zatraceně.

Každopádně košili neměl. Bylo těžké si toho nevšimnout. Před očima viděla jeho nahou hruď. Širokou, svalnatou, mírně opálenou. Zdálo se, že čas na Dálném východě netrávil jen v soudní budově.

Je zvláštní, že neměl košili. Tenkrát si myslela, že utekl z nemocnice, ale když ho vezli z místní policejní stanice a horem dolem se mu omlouvali za svou chybu, nejspíš byl úplně oblečený. Tak jak se ta košile dostala pod její ručník a další jeho svršky? Zamračila se. Něco jí chybělo. Něco důležitého. Zívla. Osm hodin nerušeného spánku. To je ono.

Její úvahy přerušilo řinčení alarmu. Pan Dalton se podle všeho vrátil.

Bertie se přidal k chaosu. Jessie ho zvedla, opřela si ho o bok a sešla dolů. Možná by mohla trochu času ušetřit tím, že tenhle týden vynechá pravidelné cvičení. Nahoru a dolů po schodech… bez chvíle klidu na to, aby něco snědla…

Domovní dveře byly otevřené, ale jen na pár centimetrů. Na délku řetízku. Nakoukla škvírou a chystala se být zdvořilá, pokud na ni Patrick přestane vyskakovat s tvrzením, že je to jeho domov. Přestože je to pravda.

Nikdo tam nebyl. Překvapilo ji, že to vzdal tak snadno. Pocítila nervozitu. Zavřela dveře a mrkla na blok, kam Carenza napsala resetující kód. Byl pryč. Ohromné.

Zavřela oči a pevně se soustředila, aby si ta čísla vybavila. Náhle hluk přestal stejně rychle, jak začal. Znovu otevřela. Patrick Dalton stál vedle ní.

Zapomněla se nadechnout a to nevěstilo nic dobrého. Bez vzduchu její mozek nepracoval na plné obrátky a nemohla věřit vlastnímu úsudku.

Měla by se rozzlobit, upozornit ho, že sem vnikl bez dovolení a –

„Dobrý pokus, slečno Hayesová,“ oslovil ji, než se na něj stačila osopit. „Ale nemá smysl zavřít dveře na řetízek, když nezajistíte zástrčku u zadního vchodu.“

Nečekal na její odpověď a zamířil do kuchyně. U dřezu naplnil velkou misku vodou.

„Přišel jste tou garáží,“ odhadla.

„Ne tou garáží. Mojí garáží. A potřebuju, abyste si odtamtud co nejrychleji vystěhovala to harampádí.“

„Je to moje garáž,“ odpověděla důrazně, jakmile popadla dech. „Mám nájemní smlouvu. A není to žádné harampádí.“

Ten popis to přesně vystihoval. Musela narychlo zabalit do jakékoli krabice, kterou jí vrátný v Taplow Towers našel. Tady je pak uložila do garáže, než bude mít čas, aby je roztřídila.

Nečekala tu žádného vzteklého právníka, který bude vyžadovat místo pro svoje auto. Přesto se s ním nehádala. K tomu měli spoustu dalších důvodů, než aby se obtěžovali několika kartónovými krabicemi.

Zdálo se, že i on se snaží být zdvořilý, protože se k ní nejdřív obrátil a pak teprve řekl: „Prosím…“ Dobrý začátek, pomyslela si. „…nebuďte tak tvrdohlavá.“

Tvrdohlavá! Nejsem tvrdohlavá, vypěnila v duchu, stojím si za svým právem. „Řekla bych, že se chovám naprosto rozumně.“

„Vážně? V tom případě považuju za naprosto rozumné, že až mému autu nasadí botičky a odtáhnou ho bůhvíkam, protože stojí v místě, kde se parkovat nesmí, pokutu zaplatíte vy.“ Mrkl na hodinky. „Od téhle chvíle na to máte dvaadvacet minut.“

Každá buňka jejího těla naléhala, aby mu od plic řekla, co by měl udělat on se svými dvaadvaceti minutami. Ovládla se. Místo toho napočítala do deseti a s nadměrnou zdvořilostí se zeptala: „Co si představujete, že udělám se svými věcmi za dvaadvacet minut?“

„To je váš problém, slečno Hayesová.“

„Aha.“ Jestli má být po jeho, tak ať. Klidně se jeho hry zúčastní. „A chcete, abych ty krabice přestěhovala hned teď?“

„Už jste promrhala dvě minuty.“

„Fajn.“ Uvázala Bertieho do vysoké židličky. Napadlo ji, že mu dá suchar na žužlání, ale pak si to rozmyslela. Nechtěla, aby byl chlapeček spokojený.

„Pospíším si,“ slíbila, zvedla kabelku a zamířila ke dveřím, „ale nejspíš to chvilku potrvá.“

Téměř už mu zmizela za rohem, než ji pochopil. „Slečno Hayesová!“

„Ano?“

„Nezapomněla jste si tu něco?“

Jessie se zastavila a otevřela kabelku: „Klíče, kreditní karty, mobilní telefon… Ne, všechno tu mám.“ Udělala další krok.

„A co dítě?“

„Myslíte Bertieho?“ Teprve teď se obrátila. Patrick vůbec nevypadal dobře. Vlastně byl dost bledý a unavený. Přála si, aby ho mohla obejmout, poslat ho, ať si jde lehnout a odpočine si, než mu jeho dům uvolní…

„Nemůžu uklízet krabice a držet dítě, pane Daltone. Ale nemějte strach, Bertie nedělá potíže.“ Ani se přitom nepokřižovala. Byla to koneckonců věc názoru, a podle ní byl Bertie právě teď naprostý andílek. „Možná byste ho mohl později vzít na procházku -“

Později? „Přece ho tady nemůžete nechat…“

„Myslela jsem, až potom, co ho nakrmíte,“ zakončila. Cítila, jak se jí svírá žaludek.

„Nakrmím?“ Nevěřil tomu, co říká.

„Někam si svoje věci uložím, pane Daltone. Nemělo by to zabrat víc jak hodinku dvě,“ dodala. „Nejspíš. Můžete mu udělat sunar a čaj… instrukce najdete na obalu. A plenky najdete v skříňce pod dřezem. Jistě víte, jak ho přebalit, ne?“

„To myslíte vážně?“

„Naprosto.“ Odvážně se střetla s jeho pohledem, i když měla pocit, že má žaludek na kaši. Nebylo to snadné. „Vy ne?“

Zvedl ruce.

„Tak dobře. Fajn. Vyhrála jste. Vystěhuju ty krabice. Naskládám je v garáži někam dozadu -“ „Ještě jsem vás chtěla poprosit…“ „O co?“

Váhala. Nenechal se oklamat myšlenkou, že skončila. „Budete opatrný s těmi krabicemi, ve kterých mám porcelán, viďte…“

„Je na nich napsáno křehké!“ utrousil a jeho výraz nebezpečně připomínal tlakový hrnec těsně před výbuchem.

„Obávám se, že ne. Nemohla jsem se s balením moc zatěžovat. Stěhovala jsem se narychlo.“

„Proč asi,“ odfrkl si jízlivě, „když jste tak příjemná spolubydlící?“

Nijak ji svou poznámkou nepoctil. „Jsem si jistá, že to zvládnete. Když nakouknete do každé krabice, abyste se ujistil, že nepoložíte nic těžkého na můj porcelánový servis…“

„Dobře!“

Vzdal to, pomyslela si. Arogance, vybroušená v naprostou sebedůvěru v jeho mužskou převahu, se ztupila.

„Tak dobře,“ opakoval opatrněji. „Postarám se o váš porcelán. Ale už žádné hry s řetízkem u dveří a alarmem.“

„Slibuju,“ ujistila ho s vítězným úsměvem.

Možná nemluvila zcela přesvědčivě a nebo ho léta zkušeností ze soudní síně naučily opatrnosti ke každému, kdo dělá sliby tak unáhleně, protože dodal: „Doufám, že si uvědomujete, že Carenza neměla žádné právo cokoli s vámi podepsat, slečno Hayesová. Jsem si jistý, že každý odhodlaný právník by vás soudně vystěhoval během několika dní.“

Nepochybovala o tom. Ani na vteřinu. A on je velmi odhodlaný právník. „Řetízku se už ani nedotknu,“ souhlasila a tentokrát to myslela vážně. „Dokonce vám uvařím kafe za vaše potíže.“ Než odejdete, dodala v duchu.

„Děkuju,“ poznamenal s pohledem, který svědčil o tom, že jí umí číst myšlenky. „To je od vás moc milé.“ Taky vypadal, že to tak myslí a Jessii napadlo, že vypadá zoufale vyčerpaný. Vrátil se ke dřezu a zvedl misku s vodou. Pocítila bodnutí viny. Tohle je jeho domov. Jediné, co chce, je kousek klidu. Někde se svalit a spát. Stejně jako ona.

„Pane Daltone -“

„Myslím, že můžeme formality pustit z hlavy, slečno Hayesová. Jsem Patrick…“ Nečekal, až jeho nájemnice okatě přehlédne jeho gesto tím, že ho odmítne opětovat. Místo toho se obrátil a položil misku na zem vedle kuchyňských dveří. „Tu máš, Grady.“ Jakýsi pes se zvedl ze svého místa pod schody a začal pít. Obrovský pes. Velký a chlupatý, dosahoval mu až po stehna…

Jessie ztuhla.

Nenávidím kočky a stejně tak můj pes. To řekl, když ležel ve změti vajec a mléka na kuchyňské podlaze. Tenkrát tomu nevěnovala pozornost, rozhodně nijak vážnou, protože si myslela, že je zloděj. Ale nebyl.

Tohle je jeho dům.

A tohle je jeho pes.

Pro něho tedy šel, když odtud tak vyletěl. Ne prohlížet inzeráty na volné byty. Možná nechal Carenze na starosti svůj dům, ale nesvěřil by jí auto ani psa.

Myslela si, že Mao je mrzutost. Myslela si, že mít Patricka Daltona jako podnájemníka bude peklo a hodlala použít jakékoli dostupné prostředky – v tom nejvíc spoléhala na Bertieho – aby mu vzala odvahu tu zůstat.

Teď na ni dopadla celá hrůzná skutečnost.

Zalapala po dechu a snažila se splynout se zdí. Kočky ji nezajímaly, ale mohla je tolerovat. Psi… psi byli něco docela jiného…

Patrick zaslechl její přidušený výkřik a obrátil se. Ve chvíli mu bylo jasné, že našel její slabinu.

„Co se děje?“ zeptal se, ale odpověď už znal. Každému by bylo jasné, že je jeho nájemnice vyděšená… naprosto zkamenělá z jeho psa… a v té chvíli věděl, že vyhrál.

A ztratil.

Tiskla se ke zdi, jako by v ní chtěla zmizet. Viděl její hrůzu a přestože si přál, aby ho tahle ženská s dítětem přestala obtěžovat, nemohl být tak krutý.

„Nebojte se,“ chlácholil ji, „neublíží vám.“ Vzápětí si uvědomil, že Jessie ho nevnímá. Zvedl misku a postavil ji za dveře. Grady k němu překvapeně vzhlédl. „Promiň, hochu. Přechodné opatření.“ Vytlačil ho ven a zabouchl za ním.

Vypadala, že se každou chvíli zhroutí. Bezmyšlenkovitě prošel kuchyní a chytil ji. „Slečno Hayesová…“ Bože, znělo to tak absurdně, když se chvěla v jeho náručí, když cítil na hrdle její krátký, panický dech a vnímal vůni mýdla na její pokožce. „Jessie… jen klid.“ Držela se ho a třásla se strachem. „Nic se vám nestane. Vážně. Ani se vás nedotkne. Zavřel jsem ho venku.“ Ztracená ve vlastním světě strachu ho neposlouchala, přesto nepřestával mumlat tichá, konejšivá slova, která používal, aby utišil dítě nebo uklidnil splašeného koně.

Na slovech nezáleželo. Potřebovala zvuk lidského hlasu a jistotu dotyku. Tiskl ji k sobě, rty měl jen nepatrný kousek od jejích vlasů a chlácholivě šeptal uklidňující slůvka, vycházející z míst, o nichž si myslel, že už je dávno zazdil ledem.

Celý den bombardovala ten ledovec hlasem a úsměvem a teď potřebou po jeho blízkosti a ochraně. Vzhlédla k němu obrovskýma, tmavýma očima. Zapomněl, proč ji vlastně drží, zapomněl na všechno…

Jessie věděla, že se chová hloupě. Věděla, že je směšné být tak vystrašená, ale nijak jí to nepomáhalo. Zato Patrick ano. Držel ji, mumlal jí konejšivě do ucha…

Dívala se na něj a snažila se vzpamatovat, vysvětlit… Patrickovy oči si ji laskavě prohlížely, zlatá převažovala nad šedou. A jeho ústa, stvořená pro vášeň, byla stvořená i pro něhu.

Nastal okamžik, prchavý okamžik klidu, kdy se mohlo stát úplně všechno.

A pak ji políbil.

Bylo to tak dávno, co odehnal z mysli jemnou chuť ženských úst a něžný dotek, který mohl tak prudce překypět do něčeho, co dokázalo spálit duši.

Její ústa do něj vdechovala život a světlo, žhnoucí v jeho krvi, řítilo se jeho žilami a roztávalo každý zbylý kousek ledu. Znovu oživovalo touhu, která byla tak dlouho potlačená.

Jessie zapomněla, proč byla vyděšená. Zapomněla na všechny sliby, že už nikdy nebude jednat impulzivně a nedá na chvilkovou přitažlivost. Cítila jen Patrickova ústa a vůni jeho pokožky. Na dlouhý, blažený okamžik opustila skutečný svět a nechala se unášet pryč…

„Jessie…“ Patrick došel k závěru, že mu přestal fungovat mozek. Každé další vysvětlení bylo příliš děsivé. Nikdy už se nedá zlákat na cestu, která může vést k takové bolesti…

Snaží se omluvit, uvědomila si. „Proč jste to udělal?“ vyhrkla.

„Byla jste hysterická. Málem jste vyděsila dítě.“ Kývl směrem k Bertiemu, který se tvářil všelijak.

Hysterická? Jessie zavřela oči a promnula si čelo. Zachvěla se. „Pohotový pohyb,“ poznamenala se snahou o humor. „Funguje.“

„Méně brutální než facka,“ souhlasil ledabyle. Když se mu teď znovu dívala do očí, viděla v nich pouhý zájem. Nic víc. Ten žár, tu planoucí touhu si musela vyfantazírovat.

„Byl to šok. Neměla jsem čas, abych se na to připravila. Když to vím předem, můžu se s tím vypořádat… Je to tak ohromný pes.“

Patrickovi se ulevilo. Znovu se vrátili do role dvou cizinců. „Čím jsou větší, tím jsou to větší dobráci,“ ujistil ji.

„Čím jsou větší, tím mají větší zuby. Co je to za druh?“

„Grady? Irský vlkodav.“

„Vlkodav…“ opakovala roztřeseně.

„Omlouvám se, Jessie. Měl jsem vás varovat. Zapomněl jsem, že Grady může na první pohled nahánět hrůzu. Ale vážně je hodný jako beránek. Slibuju.“

„Hmm. To lidé vždycky říkají. Těsně předtím, než se vám jejich pes, který neublíží ani mouše, zakousne do kotníku.“

Znělo to, jako by z ní mluvila zkušenost. „V Gradyho případě je to pravda, celá pravda a nic než pravda,“ prohlásil v naději, že z ní vymámí další úsměv.

„Radši bych, aby tu přísahu udělal on.“

„Koukněte, je mu jedenáct,“ snažil se ji uklidnit. „Nepotřebuje sice hůl, ale na psí poměry je už dávno v důchodu.“ Měl by ji posadit na židli a uvařit horký, sladký čaj, ale nechtěl od ní odejít. Příjemně voněla. Jako by se procházel v lese. „Patřil mojí ženě…“ Zarazil se. Mojí ženě. Nevzpomínal si, kdy tahle slova použil naposled. „Měla ho od docela malého štěněte.“ Pak se usmál. „Byl to vlastně dárek. K Vánocům.“

„Přesto vám ho nechala.“ Řekla to tak, jako by byl kříž to snést. A jistým způsobem i byl.

„Nezdržíme se dlouho.“ Bella stála ve dveřích studovny. „Je to jen obyčejná prohlídka Mary Louise na klinice. Nemůžu s sebou Gradyho vzít, ale bude ti dělat společnost…“

„Jak je to dlouho, co odešla?“

„Co?“

Vypadá, jako by byl na míle daleko, napadlo Jessii.

Na okamžik zavřel oči. Jessie si očividně myslí, že jsme s Bellou rozvedení, prolétlo mu hlavou. Nevyvracel jí to.

„Deset let. Skoro deset let.“

„Nemyslíte, že ten pes byl možná chyba?“ Ach bože, nemohla uvěřit, že to řekla! Určitě je to tím nedostatkem spánku, úlekem… „Zapomeňte na to. Prosím.“

Zvlnil rty do úsměvu, který byl pro ni naprosto neznámý, ale přesto ho kdysi používal stejně přirozeně jako dech.

„Nic se neděje. Myslíte, že dojdete k židli?“ „Snad ano.“

Přestože se dotkla jeho nejhlubších citů, když o Bellině psu mluvila tímhle tónem, usmál se. Nechtěla mu ublížit, byla v šoku. Kdyby jí řekl, co se stalo, pochopila by, jak ho ranila. Byla by rozpačitá, zděšená tím, co řekla. Bylo mu jasné, že už se takhle cítí dost zle. Dlužil jí ten úsměv a měl pocit, že by Bella souhlasila. „Sedněte si. Přinesu vám kapku brandy.“

„Ne. Ne, já ne-“

„Nepijete?“

„Nemám ráda brandy.“ Bázlivě mrkla ke dveřím. „Nedostane se dovnitř, že ne?“

„Ne. Pokud se v mojí nepřítomnosti nenaučil, jak používat kliku.“ Patrick si dřepl na paty a zadíval se na ni. „Bojíte se všech psů nebo jen těch velkých?“

„Hmm… Všech. I když ti malí jsou asi nejhorší. Většinou.“

Cukla nohou, jako by si připomněla dávnou bolest, a pak se natáhla a promnula si starou jizvu těsně nad kotníkem. Nejspíš nějaký teriér, pomyslel si, takový, který se zakousne a nepustí.

„Slibuju, že Grady nekouše. Ale než odejdu, zamknu ho.“

„Odejdete?“

Byl si jistý, že se vyhýbá jeho pohledu kvůli rozpakům z jejich polibku i kvůli tušení, že řekla něco neodpustitelného.

„Kam půjdete?“

Bylo by tak snadné ji odtud vystrnadit, pomyslel si. Stačilo by nechat Gradyho uvnitř a napsat šek. Byla by v taxíku dřív než sem přijde strážník a řekne mu, aby odjel se svým autem a to fofrem.

Nemohl to však udělat tímhle způsobem. „Půjdu přestěhovat vaše krabice a odklidit auto z ulice, než ho odtáhnou.“ Narovnal se, přešel ke dveřím a otočil klíčem. Grady to chvilku vydrží. „Tak, a je zamčeno.“

Nevypadala, že by ji tím uklidnil.

„Pospíším si,“ ujistil ji.

Nezatěžovala se mu připomenout, aby byl opatrný na její porcelán. Neobtěžoval se připomenout jí, aby nezamkla na řetízek. I když měl klíček od zadního vchodu v kapse, měl pocit, že se jeho nájemnice v nejbližší době nehne ze židle.

Bertie, pobouřený, že není centrem pozornosti, konečně přestal hrozit slzami a změnil je ve skutečnost.

„Ach, drahoušku, máš hlad? Moc se omlouvám!“

Patrick viděl, že okamžitě zapomněla na strach. Přikročila k dítěti, rozepnula mu kšíry a s polibkem ho zvedla do náruče.

Pohled na matku s dítětem ho vyhnal z kuchyně. Pokusil se soustředit na neživé předměty, které mu zaneřádily garáž.

Přenášel krabice z místa na místo a uvažoval o Jessii a jejím dítěti. Neměla prstýnek, skoro určitě byla svobodná. Co se tedy stalo s Bertieho otcem? Je stále na scéně? A proč o ni ztratil zájem?

Jeden polibek nic neznamená, přesvědčoval se vzápětí.

„Nic,“ vyslovil nahlas, aby to slůvko podtrhl. Je to komplikace, se kterou se musím vypořádat, a to dítě to jen ztěžuje. Budou muset odejít.

Bertie dopil šťávu, kterou mu jeho matka zabalila s ostatními věcmi, společně s metry instrukcí, kolik jí má mít a kdy. Jessie se ještě nepřestala třást. Bylo však těžké říct, jestli za to může Grady nebo jeho pán.

Pes, který ji napadl, když byla ještě malá holka, jí nechal na noze vybledlé šrámy. Graeme zanechal citové jizvy. Znamená snad její reakce na Patrickův polibek, že blednou také? Nebo je to varování, že se stále ještě nepoučila?

Opravdu jsem byla hysterická? přemítala. „Co myslíš?“ zeptala se Bertieho tónem, jaký používala její švagrová, když s ním byla zvlášť spokojená. Překvapilo ji to, ale možná ji tři dny mateřství změnily. Zdálo se, že se to Bertiemu líbilo, protože jí úsměv vrátil.

Otřela mu obličej a zvedla ze židličky. „Myslíš si, že je to legrace, co?“ Polechtala ho a klučík se zasmál.

Teď pochopila, proč je tak šťastný. „Bertie! Drahoušku! Ty máš zoubek!“ Obrátila se právě, když Patrick pokládal na stůl nějakou krabici.

„Tohle,“ utrousil její bytný hlasem, který naznačoval, že nemá důvod být veselá, „už se tam nevešlo.“

„Že ne? Možná byste to mohl dát nahoru do té volné ložnice.“ Pak, protože byla tak spokojená životem, sebou i Bertiem a nebyl tu nikdo jiný, s kým by se o tu novinku podělila, vyhrkla: „Bertie má první zoubek. Podívejte!“

Patrick nevypadal, že by ho to zajímalo. Udržoval si odstup a ani se nepohnul, aby ten malý zázrak zkontroloval. „Neměla byste tenhle životní okamžik sdílet s jeho otcem?“ zeptal se nakonec.

Jessie zrudla.

„Má nějakého?“

„Samozřejmě, že má otce,“ vypravila ze sebe. Věděla, že se jí nepodaří udržet falešnou záminku na neurčitě dlouho, ale to ani nebude třeba, protože Faye s Kevinem budou za den dva zpátky. Nechtěla Patrickovi lhát nebo něco zamlčovat. Byla v pokušení říct mu pravdu a vydat se mu na milost a nemilost. S Dorothy Ashtonovou a nájemníky Taplow Towers to nefungovalo, ale předpokládala, že už předtím měli postranní úmysly. Nejspíš tu záminku jen přivítali…

„Patricku -“

„Kdyby byl můj, chtěl bych to vědět,“ řekl dřív, než stačila promluvit. „Nepřipustil bych, abych ho nesměl vídat.“ Mluvil upřímně a pohled na jeho oči ji přiměl k dalším úvahám. Má vlastního syna? Manželku, která mu nechce dovolit, aby se s ním stýkal? Nechala tu psa, vzala si dítě.

Zvedl krabici. „Odnesu to nahoru,“ prohodil.

„Děkuju.“ Zkontrolovala teplotu kojenecké lahve a podala ji Bertiemu. Zatímco hladově sál, napadlo ji, že není sám, kdo má hlad. „Můžu vám udělat něco k jídlu?“ zastavila Patricka na odchodu. Nevyslovené než půjdete zůstalo viset ve vzduchu.

PÁTÁ KAPITOLA

Po dlouhém váhání Patrick přikývl. „Děkuju. To od vás bude milé.“

Jessie cítila z jeho hlasu podráždění a tušila, že od ní rozhodně neočekává, že by na něj chtěla být milá. Nebyla to sice tak docela pravda, ale možná bude moudřejší, když ho při tom nechá.

„Nijak mě to nezdrží. Stejně bych si něco připravila,“ ujistila ho. „Nějaké mimořádné přání?“

Patrick okamžitě litoval, že použil tak ostrý tón. Neznal její situaci. Neměl právo ji soudit. Byla sice v jeho domě, ale nepřišla sem proto, aby mu komplikovala život. Za to mohl poděkovat Carenze. Lehce pokrčil rameny. „Cokoli kromě pasírované ryby nebo sekaného kuřete.“

Jessie na něj chvilku zírala. Má to být ironie? Drobné vrásky kolem jeho očí se nepatrně prohloubily a koutky úst slabě zvlnily. Dělá si legraci?

Než si stačila odpovědět a zareagovat úsměvem, byl uprostřed schodiště.

Je to tak nejspíš dobře, pomyslela si popuzeně a soustředila se na přebalování Bertieho. Odhodlaně se snažila vytlačit z mysli Patricka Daltona i jeho zneklidňující zlatošedé oči. Měla spoustu dalších věcí, kterým by se měla věnovat. Pro začátek to byl dlouhý seznam telefonických rozhovorů.

A teď se místo toho zavázala, že svému popudlivému bytnému udělá něco k obědu. Naučí se někdy být zticha?

Udělala hromadu sýrových chlebíčků, dva si položila na talíř, zbytek zakryla a s Bertiem opřeným o bok vyšla nahoru.

„Pane Daltone?“

Požádal ji sice, aby mu říkala Patrick, ale měla dojem, že bude lepší, když se bude držet formalit. To, co cítila v jeho objetí, ji nenechalo na pochybách, kam až by věci mohly zajít. Kdy asi zjistil, že polibek funguje na hysterii líp než facka? napadlo ji. Ne že by si stěžovala. Kdyby to bylo jen na ní, brala by jeho polibek kdykoli…

Proto to bylo tak složité.

Po Patrickovi nebylo vidu ani slechu. Odložila talířek v pracovně a vydala se ho hledat. „Pane Daltone?“ zavolala. „Ty chlebíčky máte…“ Ve dveřích ložnice se zarazila. Patrick Dalton se rozvaloval v její posteli. Ležel na zádech a bylo jasné, že tvrdě spí. „…v kuchyni,“ zakončila s povzdechem.

Položila Bertieho do postýlky a pustila mu Brahmsovu ukolébavku. Stála nad ním, hladila malého po tvářičce a snažila se ignorovat Patricka, který ležel vedle ní.

Uhladila peřinku a zdráhavě přelétla očima ke spícímu muži. Navzdory odhodlání, s jakým si ho přála vypudit ze života, se na něj nemohla zlobit. Určitě byl na pokraji vyčerpání, s čímž rozhodně soucítila. Pokušení natáhnout se vedle něj a zdřímnout si ji nesmírně lákalo.

Může za to postel nebo muž v ní? napadlo ji. Pro ženu, která poznala věrolomnost mužského pokolení a věděla, jak málo takový polibek znamená, by měla být odpověď snadná. Místo toho ji však zaplavily pocity, které se tak dlouho snažila zasunout do pozadí, a nabídly jí širokou škálu možností.

Potlačila zívnutí, odvrátila oči a po špičkách zamířila ke dveřím.

Bertie neměl pochopení. Jakmile mu zmizela ze zorného pole, začal zoufale nabírat.

„Sšš,“ konejšila ho. „Nech toho chudáka vyspat.“ Nářek zesílil. Zatraceně. Kdyby ji Patrick varoval, že si jde zdřímnout, přesunula by postýlku do pracovny. Ale nejspíš neměl v úmyslu jít spát. Jinak by nekývl na ty chlebíčky. Sundal by si víc než jenom boty a zalezl by pod peřinu.

U postele ležela krabička analgetik, podle všeho je dostal v nemocnici. Třeba si nějaké vzal a uspalo ho to. Ve spojení s pásmovou nemocí a čtyřiadvaceti hodinami, které prožil, k tomu moc nepotřeboval. Nejspíš bude spát až do rána.

Opatrně si sedla na hranu postele a znovu pustila ukolébavku. Po posledních dvou dnech jí představa nepřetržitého spánku zněla báječně. Hypnotická melodie na ni začala působit a Jessie potlačila další zívnutí.

Vyskočila. Neměla čas spát, čekala ji práce. Bertie okamžitě spustil. Nejistě váhala mezi postýlkou a dveřmi.

„Jessie, když si sednete tak, aby na vás viděl, usne.“ Prudce se obrátila. Na Patrickovi se nic nezměnilo. Stále měl zavřené oči a nehýbal se. „Myslela jsem, že spíte.“

„To jsem taky dělal.“ První tóny ukolébavky mu vrtaly do mozku jako sbíječka.

„Omlouvám se. Přestěhuju tu postýlku -“ Nepatrně nadzvedl víčka. Měl dojem, že mu na nich leží závaží. Jessie vypadala vyčerpaně, což, vzhledem k noci, kterou měla za sebou, nebylo žádné překvapení. „Nechte tu postýlku tam, kde je,“ prohlásil polohlasem, ale důrazně. „Když si lehnete a dopřejete nám deset minut ticha, budeme s Bertiem spát cobydup.“ Při troše štěstí i ona. „Pak si můžete klidně udělat všechno, co potřebujete.“

„Nerozumíte…“ Chtěla mu vysvětlit, že ji čekají hory práce, ale nenechal ji domluvit.

Nežije z žádné finanční podpory, myslel si. Stojí na vlastních nohou a to je pro ni asi dost obtížné. Přesto si potřebuje odpočinout.

„Deset minut už vás nezabije. Co když tak Bertie usne rychleji?“ nabídl jí rozumnou výmluvu. Přijala ji.

„Nejspíš máte pravdu.“

„Hmm,“ zabručel, když se nejisté sklonila nad postýlku. Bertie mu bezděčně napomáhal. Pozoroval každý její pohyb a byl připravený spustit v okamžiku, kdy mu zmizí.

„Boty dolů, nohy nahoru. To děcko se nenechá obalamutit polovičním opatřením.“

„Pane Daltone -“

„Patricku.“ Nespouštěl oči ze stropu. „Jestliže se spolu budeme dělit o postel, měli bychom si říkat křestními jmény, nemyslíte, Jessie?“

„My se spolu nebudeme dělit o postel!“

Poklepal na místo vedle sebe.

„Patricku, nemyslím, že by to bylo -“

„Ne. Nemyslete. Přinejmenším ne nahlas. Jen ležte a buďte zticha. Prosím.“ Zavřel oči.

Cítila se provinile, že ho vzbudila a připadala si hloupě, že se bojí ulehnout vedle muže, jehož jediná myšlenka patří spánku. Shodila boty a natáhla se vedle něj. Přestože se ho ani nedotkla, pronikavě si uvědomovala teplo jeho pevného, svalnatého těla i vůni pokožky, která se mísila se svěžestí čerstvě vypraného povlečení.

Ukolébavka pomalu doznívala, Bertie si tiše broukal vlastní uspávanku. Nebude to trvat ani deset minut, uvědomila si. Pět bude stačit. Uvolněně si položila hlavu na levandulemi provonělé ložní prádlo a zavřela oči.

Patrick ležel nehybně vedle ní a naslouchal jejímu oddechování. Když se změnilo v pravidelný rytmus, usmál se. Nebylo to tak těžké, usoudil.

Pohnul se, rozespale otevřel oči a snažil se uvědomit kde vlastně je. Bylo mu příjemně a pohodlně se uvelebil zpátky do teplé křivky ženských ňader…

Ženských ňader.

I přes otupující účinek analgetik pochopil, že tu něco nehraje. Ňadra, kterých se jeho hlava dotýkala, byla stejně měkká a kouzelná jako ta, která zneklidňovala jeho sny. A o hodně teplejší.

Měl by se odtáhnout a roztřídit skutečnost od fantazie, ale, po pravdě, radši by takhle zůstal. Odhrnul vlasy, které mu pod prsty připadaly jako hedvábí. Snažil se zapojit mozek na vyšší obrátky. Žádný sen snad nemůže být tak skutečný? Otevřel oči.

Jessie.

Neviděl toho tolik, jako ve snu, ale její beztvaré tričko a neforemné kalhoty ho neoklamaly ani na vteřinu. Věděl, co skrývají. Ze spánku se mírně usmívala. Měla pootevřené rty, jako by ho vybízela k polibku.

V té chvíli pochopil, jak se cítil princ, když našel Šípkovou Růženku. Na prchavý okamžik podlehl pokušení a zavadil ústy o její rty. Kdyby věřil na pohádky, byl by tím, kdo ji probudí ze zakletí… Pochopil, že sem směřoval od chvíle, kdy zatáhl za její kotník a střetl se s jejíma vyplašenýma, jako moře zbarvenýma očima.

A to si myslel, že má potíže, když vstoupil do koupelny a našel ji spící ve vaně.

Jessie se zavrtěla, pohnula hlavou a přitiskla se blíž. Pak si ale i ona nejspíš uvědomila, že není všechno tak, jak má být, a na letmý okamžik otevřela oči. Nebyla úplně probuzená, ale téměř.

Tohle jsou opravdové potíže.

Chvíli se nedělo nic. V matném světle prosévala obraz, který viděla, s tím, co očekávala, že uvidí, a trochu svraštila čelo. „Graeme?“ zamumlala ospale.

Graeme? Bodl ho osten žárlivosti, kterou naprosto nečekal. „Kdo je Graeme?“ zeptal se dřív, než ta slova stačil zastavit.

„Co?“ Zamrkala, stále na periferii spánku.

„Je to Bertieho otec?“

Jessie se malátně pohnula. Pak si náhle uvědomila, kde je a s kým se dělí o postel. Zasténala. „Ach ne. To se mi snad zdá. Usnula jsem.“

„Potřebovala jste to.“

Ale ne zrovna tady, v náruči Patricka Daltona, prolétlo jí hlavou. Začínalo se to stávat zvykem. Nejdřív na kuchyňské podlaze, pak kvůli psovi… Co mu mám proboha říct? Co si o mně pomyslí?

„Měla bych vstát,“ hlesla a pokusila se přimět mozek k poslušnosti. Marně.

„Nic se neděje. Bertie pořád spí.“

„Že se nic neděje?“ opakovala. Pak se zarazila. Logicky vzato měl pravdu. Nedělo se nic.

Oba byli zcela oblečení. K ničemu nedošlo. Jen se k sobě skulili, jak to lidé dělávají, když…

Bylo jí jasné, že vždycky bude s obtížemi čelit objetí muže, jako je Patrick Dalton. Vysoký, pohledný, s drobnými vráskami, které do obličeje vnese jen zkušenost a zralost.

V denním světle pronikajícím z chodby viděla stříbřitě prokvetlé vlasy na spáncích, ostře řezané rysy… Nepochybovala, že je jedním z nejpřitažlivějších mužů u trestního soudu. Proto asi jeho manželka sbalila kufry a rychle se přestěhovala – jen škoda, že s sebou nevzala i svého psa.

„Kdo je Graeme?“ opakoval.

„Co?“ Nechtěla o něm mluvit. „Nikdo. Jeden muž, s kterým jsem nějakou dobu žila… Už musím jít.“ Chytil ji za stehno a přisunul k sobě. „Opravdu,“ zdůraznila rozpačitě.

„Když máte šanci se vyspat, měla byste ji využít, Jessie. Při péči o dítě byste měla práci odsunout na vedlejší kolej.“

„To se vám snadno řekne. Ale nějak si na živobytí vydělávat musím.“

Takže Graeme na zaopatření svého syna očividně nepřispívá. Ani na její. I když je to pro ni takhle určitě obtížnější, nálada mu při tom zjištění značně stoupla.

„Máte ale pravdu,“ pokračovala, „potřebovala jsem si odpočinout.“ Cítila na boku tíhu jeho paže, jeho dech na své tváři… Zmáhalo ji pokušení zapomenout na práci, zavřít oči a zůstat…

Všimla si, že má na bradě malou jizvu. Vypadala už dost stará. Kevin měl právě takovou. Přišel k ní ve škole při ragby. Hrával ho snad Patrick taky?

Měl zavřené oči. Možná by ho neměla rušit, jen tiše ležet a než se Bertie probudí, ukrást si pro sebe několik minut navíc…

Ale bylo těžké spát, když ji rušily vzpomínky, které se snažila pohřbít tak hluboko. Bertie, rozkošný Bertie ji zachránil. Začal naříkat.

„Byla to příliš příjemná pauza, než aby pokračovala.“ Patrick zvedl ruku a nechal ji jít. Díval se, jak si stáhla dolů pomačkané tričko a zvedla své milované dítě. Graemeovo dítě. Jak to, že o ně nemá zájem…? „Víte, že máte kousek kaše ve vlasech?“ prohodil.

„Děkuju,“ odsekla. „To jsem opravdu potřebovala vědět.“

„Kdykoli k službám,“ utrousil a vstal. Možná mu čerstvý vzduch a trocha cvičení vyčistí hlavu, aby mu mozek zas začal normálně fungovat. Jedno bylo jisté: jestli tu zůstane, to, co mu začne fungovat nebude mít s hlavou nic společného.

„Půjdu Gradyho vyvenčit,“ houkl ode dveří. „Budete dneska večer vařit nebo mám něco přinést?“

„Vařit?“

Myslel, jestli má něco přinést pro ni, ale bylo jasné, že ho nepochopila. Zamračila se a Patricka napadlo, že existuje víc způsobů, jak nechtěnou nájemnici vystrnadit. A čím dřív se mu to podaří, tím líp. Pro oba.

„Není to snad důvod, proč většina mužů radši bydlí s nějakou ženou?“ dodal, aby ji vytočil.

„Pak si musíte najít takovou, která umí vařit. A doufám, že vás pozve na večeři,“ křikla za ním do schodů. Bertie se rozhodl připojit.

„Tak, hochu,“ oddechl si Patrick, když Grady radostně vyskočil a začal kolem něj pobíhat. Prošel zahradou ke garáži. „To bylo docela snadné.“

Tak proč se necítil šťastný?

Jessie si opláchla obličej studenou vodou a zadívala se na svůj odraz v zrcadle. Ten chlap je stejný jako Graeme. Pouhý konzument. Sice ji odtud nevyhodil, ale dělal pro to, co mohl.

Zrcadlo odhalilo kousek zaschlé kaše v jejích vlasech a špinavé tričko od Bertieho sucharu. Na ústech neměla žádnou rtěnku. Nepotřebovala ji. Rty měla plné a horké, jako by žádaly o polibek. Stále měla dojem, že na tváři cítí jeho dech, a zdálo se jí, jako by jí na rtech zanechal matný dotek svých úst.

Ruka jí klesla. Kdo si myslím, že jsem? zavrtěla hlavou. Šípková Růženka? I kdyby, nepolíbil by mě. Je to právník. Nebyl by tak hloupý. Dvakrát. Nebo byl?

V koutku duše doufala, že bude.

Potřebovala oddechový čas, než ho znovu uvidí. Místo aby sešla dolů, zamířila do pracovny a zapnula mobilní telefon.

Byla téměř úleva, když objevila hromadu vzkazů vyžadujících její okamžitou pozornost. Položila Bertieho na podlahu a zatímco jí šťastně žužlal nohavice, odpověděla na vzkazy a slíbila věci, o nichž doufala, že je dodrží. Pak zavolala Kevinovi a Faye.

„Doufám, že se máte skvěle,“ prohodila, když ji záznamník vyzval, aby zanechala vzkaz. „Aspoň že někdo. A, mimochodem, Bertie má zoubek.“

„Zoubek! Má první zoubek a já tam nejsem!“ vzlykla Faye a zabořila Kevinovi hlavu do ramene.

„No tak, drahoušku. Netrap se tím. Bude mít ještě spoustu dalších zoubků.“

„Ale tohle je ten první!“

„Já vím, ale… ehm… byl to tvůj nápad. Pamatuješ?“

„Pamatuju. A jestli to Jessii dostane z toho hrozného bytu, určitě to za to stojí.“ Faye se vysmrkala. „Mluvila dost otráveně, co?“

„To je dobré znamení.“

„Vážně?“

„Byla bys šťastná, kdyby tě právě vyhodili z domu?“

Jakmile Jessie dotelefonovala, začala přemýšlet nad večeří. Tak to aspoň pan Dalton chtěl, ne? Abych mu otročila nad sporákem!

Mizivá šance. Nikdy se jí nepodařilo, aby koláč vykynul a brambory se dokřupava propekly – aspoň ne tak, aby se časově shodly s něčím dalším, co právě vařila. A i když to bude lepší než policejní kuchyně, stejně ho tím nijak neoslní. Snad si pak Patrick uvědomí, že tím, že se tu pořád motá, vůbec nic nezíská. Naprosto nic.

Mrkla na zmuchlanou postel a ustlala ji. Pro příště už žádné příjemné podřimování ve dvou.

Opláchla si kaši z vlasů. Až se Patrick vrátí, určitě si bude chtít dát teplou sprchu, napadlo ji. Je to ale součást nájemní smlouvy, zaplatila jsem za ni. Vypnula bojler.

Vzala si čisté tričko, naplnila pračku – už dávno ztratila pojem o tom, kolikrát to udělala od chvíle, co Bertie vstoupil do jejího života – a otevřela skříňku na potraviny.

Fazole v rajské omáčce, kukuřičné lupínky k snídani, krabice čočky. Ani mrazák nenabídl nic vzrušujícího kromě balíčku sojových karbanátků. Jestli bude chtít Patrick večeřet doma, bude si muset vybrat. Buď zůstat doma a zabavit Bertieho nebo navštívit nejbližší samoobsluhu.

Teprve až tu budou nějaké potraviny, můžou začít řešit spornou otázku, kdo z nich něco uvaří.

Patrick si uvědomil, že pokušení utéct je příliš lákavé. Jak dlouho ale může muž utíkat před tím, co ho stále pronásleduje?

Hodil klacek Gradymu a pomalu bloumal parkem. Nevyznal se v sobě. Od chvíle, co se setkal s Jessicou Hayesovou, se ho zmocňovaly protichůdné emoce.

Řekl Molly, že od Belliny smrti nemá zájem o další vztah. Pravda však byla složitější. Zpočátku byl příliš ochromený, než aby přijal jakékoli nabídky útěchy. Hned potom se ukryl za ledový štít, kterým odrazil i tu nejkoketnější ženu.

Když se však uprostřed noci vrátil domů, nemyslel na nic jiného, než jak dlouho bude trvat, než se Carenza sbalí. Jeho obezřetnost byla na nule. Byl docela bezbranný.

To vysvětlovalo jeho bezprostřední a vitální reakci na amazonku, která se mu zabydlela v domě. Možná.

Většina mužů by se při nečekaném střetu s krásnou ženou – zvlášť poté, co ji přistihne nahou ve vaně – chovala stejně. Nic to neznamená.

Až na to, že touha nezmizela. Její úsměv byl jako slunce, které ji znovu oživovalo. A když se zlobila… radši nemyslel na to, co to s ním dělalo.

Navíc tu bylo to dítě.

Cítil nebezpečné pokušení vzít ho do náruče a pochovat. Bella i jeho dcerka Mary Louise zemřely. Jessica s Bertiem se vecpali do škvíry v jeho životě jako korková zátka do lahve.

Vypadalo to spíš jako láska. V jeho případě se ta pružina napínala deset let, což nejspíš vysvětlovalo, proč byl ten náraz tak prudký a jeho reakce tak intenzivní.

Když se vrátil, pračka byla zapnutá, ale kuchyň prázdná. Dal Gradymu napít, zavřel ho venku a vyšel nahoru. Jessica ležela stočená na pohovce a něco psala. Nedala najevo, že si uvědomuje jeho přítomnost. Co taky čekal? Paže kolem krku a radostné: „Drahoušku, už jsi doma?“

„Uvědomujete si, že to vaše nemluvně slintá na velmi drahý koberec?“ osopil se na ni nevrle. „A že váš kocour nechává chlupy na veškerém čalounění?“

Mrkla po něm přes obroučky brýlí. „Mao není můj kocour. Nemám kočky ráda. Nikdy bych s žádnou dobrovolně nebydlela.“ Pak dodala: „Kdybych si ale měla vybrat mezi kočkou a nějakým chlapem, vybrala bych si kočku.“

„Jsem na tom stejně,“ utrousil Patrick, jen doufal, že dost přesvědčivě. Jakmile Jessie s Bertiem odejdou – a že odejdou brzy – vyčistí svůj dům od podkroví do základů. Zbaví se té mdlé vůně, která mu láme srdce na kousky. Vrátí se k normálnímu životu. „Než odsud odejdete, nezapomeňte ten koberec vyčistit.“

Pohlédla na něj, ale nepohnula se. „Jestli je tak cenný, měli by to udělat profesionálové. Vlastně, když jsem uklízela tu čokoládu -“

„Čokoládu?“

„- všimla jsem si několika dalších skvrn. Jsou tamhle…“ kývla, „…těsně u vašich nohou. Odhaduju to na červené víno.“

„Děkuju za radu. Jen mi povězte, kam poslat účet.“

„Nehodláte být jedním z těch bytných, že, Patricku?“

Bylo příjemné slyšet svoje jméno z jejích úst… „Nehodlám být vůbec žádný bytný,“ odsekl, ale pak se neubránil zvědavosti. „Jakých myslíte?“

„Takových, kteří si vymýšlejí všemožné výmluvy, aby nemuseli po skončení pronájmu vrátit zálohu.“

„Velmi zábavné.“ Změnil téma. „Co to děláte? Vypisujete si seznam agentur, které pronajímají volné byty?“

„Ne,“ poklepala si tužkou na zuby. „Píšu, co je potřeba koupit. V kuchyňské skříňce nic není.“

„Vážně? Tak si to mezi bochníky a špenátem užijte. Jdu se vysprchovat.“

Jessie si postrčila brýle na nos a zadívala se na něj. Vlhké prameny vlasů mu přiléhaly na čelo i krk a vypadal dost pobledle. „Je vám dobře?“ zeptala se a tísnivý pocit kolem srdce ji zneklidnil. Ostřeji dodala: „Řekla bych, že byste ještě neměl běhat.“

„Dojímá mě vaše starost, ale Grady většinu běhu obstaral za mě.“

„To ráda slyším.“ Zmocnil se jí provinilý pocit kvůli prázdnému bojleru. „Obávám se, že voda už nebude moc teplá. Zapnula jsem pračku. Když máte malé dítě, jde skoro nepřetržitě.“

Pokrčil rameny. „Je zapnutý, takže…“

Polkla. „Není. Učet platím já a tak ho pouštím jen na pár hodin ráno a večer.“

Zhluboka se nadechl. „O účet se nestarejte, zaplatím ho. A do budoucna ho nevypínejte.“

Zatraceně, klela v duchu. Jak můžu být tak podlá? „Dostanu to od vás písemně?“

„Postarám se o to.“

„Díky.“ Nemohla riskovat a zůstat tu s ním. Příliš jí připomínal to, čeho se zřekla. Musela být tvrdá. „Ten seznam nechám na stole v kuchyni, ano?“ dodala nedbale.

„Seznam?“

„Jestli chcete něco k jídlu, nezbude vám než nakoupit. Já musím nakrmit Bertieho, pak bude čas na koupání a potom ho uložím do postele.“

Nastala krátká pauza, během níž se snažil uklidnit. „Chápu dobře, že vy jíst nebudete?“

„Když jsem řekla, že ve skříňce nic není, myslela jsem tu vaši. Já mám k večeři plechovku fazolí. A sojový karbanátek,“ dodala jakoby mimochodem.

„Jen jeden?“

Jessie si Patricka zamyšleně měřila. Viděl někdy samoobsluhu zevnitř? uvažovala. Určitě má někoho, kdo se o něj stará, nebo aspoň o jeho dům. Nějaký poklad, který mu uklidí a nakoupí. Pochybovala, že by si sám vařil. Elegantní, nezávislí muži jsou na večerních party vždycky žádaní. Byla si jistá, že pokud se snaží, určitě najde někoho, kdo ho pozve na večeři.

Pokrčila rameny. „Ano. Ale pokud chcete, ráda se s vámi rozdělím.“

„Díky, Jessico. Jste moc milá.“

Nesnášela, když ji nazýval Jessica, a bylo jí jasné, že to ví. Ale ovládla se. V skrytu duše doufala, že ho odsud vypudí nebo ho aspoň vyprovokuje natolik, že ji pošle k čertu.

Místo toho teď čelila vyhlídce, že bude muset usmažit nevábně vypadající karbanátek a podělit se s ním. Nebo ustoupit. Radši měla zůstat u těch fazolí.

ŠESTÁ KAPITOLA

Patrick stál pod ledovou sprchou a přísahal si, že za tohle Jessie zaplatí. Přinejmenším tím karbanátkem. Ani na vteřinu nevěřil, že má jen jeden, stejně jako nevěřil, že by spotřebovala veškerou teplou vodu na praní.

Takhle studenou vodu mohlo mít na svědomí jen to, že někdo nechal puštěný kohoutek, dokud všechna teplá voda z bojleru nevytekla.

Tak dobře, jestli chce boj, má ho mít, rozhodl se, zatímco si rázně drhl záda ručníkem, aby do nich vrátil aspoň trochu tepla. Určitě věřila, že má vítězství v kapse, ale to se spletla. Když se ráno probudil v jejím náručí, možná byl trochu naměkko, ale rozhodně nehodlal prohrát.

Připojí se k jakémukoli skrovnému jídlu, které mu Jessie k večeři nabídne, a bude ho hřát vědomí, že ona trpí s ním.

Když procházel kolem pracovny, nakoukl otevřenými dveřmi dovnitř. Seděla u počítače. Byl zvědavý, čím si jeho návštěvnice vydělává na živobytí, a proto vešel. Ale nepracovala. Doháněla oběd a přitom surfovala po internetu.

„Dobrou chuť,“ prohodil, když si ukousla z toastu.

„Udělala jsem jich pár i pro vás,“ odpověděla. „Jsou v kuchyni.“

„Děkuju. Co tam hledáte?“

„Něco k bydlení.“ Klikla myší a obrazovka potemněla. „Přihlásila jsem se u několika realitních agentur.“

„Rozhodla jste se, že si najdete jiný podnájem?“ vyzvídal a podařilo se mu zakrýt úlevu. Bylo to překvapivě snadné.

„Ne, už mám dost obtížných domácích.“ Vykouzlila úsměv, zvedla Bertieho a zamířila ke schodišti.

Ignoroval její očividnou snahu o provokaci. Místo toho si všiml, že použila množné číslo. To nabízelo otázku, proč se z předchozího bytu vystěhovala tak nakvap? Nájemní smlouva stále ležela v chodbě na stolku. Při cestě do kuchyně ji zvedl.

„Rozhodla jsem se, že je na čase, abych si koupila něco vlastního. I kdyby to měla být jen mrňavá díra -“

„Koupila?“ opakoval zmateně. „To ale trvá měsíce.“

„Vážně?“ Pohlédla na nájemní smlouvu, kterou svíral v dlani. „Víc než tři měsíce, myslíte?“

„Pravděpodobně,“ odpověděl na její vyzývavý tón. „Pokud nebudete mít štěstí, abyste našla něco hned. Můžete svůj nájem prodloužit?“

Znovu se zářivě usmála.

„Ne. Na tom Carenza neoblomně trvala. Teď už vím proč. Nebude vám vadit, když večeři udělám později? Nejdřív musím nakrmit Bertieho.“ Jestli má hlad, možná se půjde najíst ven.

„Myslím, že to zvládnu. Mám dojem, že mi ty chlebíčky zatím budou stačit.“

„Fajn,“ utrousila Jessie. Litovala, že nebyla tak prozíravá a nehodila je radši ptákům. Musela se zbláznit, když se nabídla, že je udělá. Jednala impulzivně, jak bývalo jejím zvykem, a zvyk je železná košile.

Nemusela se tím ale trápit. Talíř, na který prve jídlo naskládala, ležel v několika kusech na kuchyňské podlaze. Po chlebu ani sýru nebyla ani stopa. Jen Grady se choulil pod schody a tvářil se jako pes, který že něco provedl. Jessie pocítila nutkání ho obejmout.

„Ach bože,“ vydechla. „Obávám se, že už tu žádný jiný sýr nemáme. A vajíčka jste včera v noci rozbil. Obvykle nebývám tak špatně zásobená, ale to stěhování bylo tak -“

„Nečekané. Já vím. Ale Gradyho jsem zavřel venku.“

„Nepustila jsem ho dovnitř, namouduši.“

Patrickovi bylo jasné, že mluví pravdu. „Možná jsem pořádně nedovřel dveře.“

„Nebo je Grady chytřejší, než si myslíte.“

„Je inteligentní,“ připustil, „ale že by uměl vzít za kliku? To bych do něj neřekl.“ Natáhl k ní ruku. „Dejte mi ten seznam.“

„Cože?“

„Seznam potravin. Já nakoupím, vy uvaříte.“

„Takže si se mnou ten karbanátek nedáte?“ Bylo jasné, že nečekala na odpověď, protože vytrhla papír z bloku a podala mu ho.

Letmý pohled ho informoval, že obsahuje samé vegetariánské potraviny. „Nic víc nechcete?“ vzhlédl. „Žádné maso?“

„Och, díky, že jste mi to připomněl,“ ignorovala kousavý tón v jeho hlase. Vytrhla mu z ruky seznam, dopsala půl tuctu položek a pak mu ho vrátila. „Dám vám nějaké peníze,“ dodala a rozhlédla se po kabelce.

„Neobtěžujte se.“ Patrick si všiml, že nevypadala moc šťastně, i když tohle kolo vyhrála. Nedokázala si ho představit, jak tlačí vozík samoobsluhou? Nebo ji trápilo něco jiného? Zvedl skleničku od kojenecké polévky a mrkl na nálepku. „Můžete to vyrovnat později.“

„Ovšem. Díky.“

„Aspoň se nebudete muset dělit o svůj vzácný karbanátek.“

Uvolněně se usmála. „Nemám na něj chuť.“

Zamyšleně si ji prohlížel. „Řekněte mi, jste vegetariánka už dlouho?“

„Co?“ Zrozpačitěla. „No, vlastně… začala jsem, když mi bylo patnáct.“

„Vážně? To mě překvapuje, protože Bertiemu jste dala k obědu dušené jehněčí s mrkví.“ Otočil skleničku, takže viděla na etiketu. „Tady máte důkaz…“ chtěl říct A, ale pak si vzpomněl na kriketovou pálku. „…důkaz B.“

Obrátil se a nechal ji stát uprostřed kuchyně s otevřenou pusou.

Jessie věděla, že pro její chování neexistuje žádná omluva. Nemusí hrát žádné stupidní hry. Je v právu. Má nájemní smlouvu podepsanou Patrickovou neteří, která za něj jednala v jeho nepřítomnosti. Veškeré stížnosti by měla adresovat Carenze Finchové a až se Patrick vrátí, poví mu to. Klidně ale důrazně. Vysvětlí mu, že se na příští tři měsíce bude muset smířit s alternativním uspořádáním bydlení.

Je to přece inteligentní muž, uvažovala. Možná se mu to nebude líbit, ale určitě bude vědět, že jsem v právu.

Pak vzdychla. Teoreticky to znělo hezky, ale věděla, že praxe bude jiná. A proč taky ne? Tohle je jeho dům a má právo používat ho bez jakýchkoli kompromisů. Bez ohledu na svou neteř.

Sklíčeně se posadila a opřela si čelo o stůl. Tvrdě pracovala, platila daně a jediné, co žádala oplátkou, byl klidný život. Čím si proboha tohle zasloužila?

Patrick zamířil přímo k pultu s masem. Měl jasnou představu, co hledá – velký a tlustý biftek, tak akorát na opečení na grilu nad ohněm. Jestli je Jessie opravdu vegetariánka – a bylo to velké JESTLI – vzbouří se proti tomu. Pokud není, bude ho pozorovat, jak jí, hrát si se svým sojovým karbanátkem a trpět.

Tak či onak potěšení bude na jeho straně.

Nebylo to hezké, ale stejně taková byla její snaha srazit ho na kolena fazolemi a otrubami.

A to ani netušila, jak blízko podlahy už jeho kolena jsou.

Hodil maso do vozíku a, pro případ, že by mu ten biftek neudělala, se zásobil tlustými párky a krájenou slaninou, přestože při pomyšlení na jejich konzumaci se mu udělalo slabo od žaludku.

Několikrát se zhluboka nadechl a pak vyhledal rýži, fazole, vajíčka, mrkev a cibuli, které si Jessica na seznamu vymínila. Její dodatek na poslední chvíli zahrnoval pár věcí pro Bertieho. Pudr, vlhčené ubrousky…

Ztracený ve vzpomínkách slepě civěl na police. Vedle něj se zastavila nějaká žena s nemluvnětem a požádala ho, jestli by jí z vrchního regálu nepodal balík plenek. Vtažený zpátky do přítomnosti se natáhl pro balík a podal jí ho.

„Nepotřebujete pomoct?“ zajímala se, když si uložila plenky do vozíku.

„Pomoct?“

„Vypadáte trochu ztraceně.“ Nečekala na odpověď. „Máte nový přírůstek, co? Je to tak hezké, když se muž stará o rodinu.“ Vzala si od něj seznam. „Co máte?“

Dceru. Mary Louise. Ve vzpomínkách se znovu vrátil k okamžiku, kdy položil svou novorozenou dcerku do Belliny náruče… „To je pro Bertieho,“ odpověděl chvatně.

„Bertie? Rozkošné jméno. Či je to zdrobnělina?“ Horečně uvažoval nad odpovědí.

„Albert? Robert?“ pokračovala k jeho nicneříkajícímu výrazu.

„Je to prostě Bertie,“ pokrčil rameny, když ho náhlé ticho varovalo, že je na řadě, aby promluvil.

„Je dobře, že se o něj staráte oba. Pro samotnou ženskou je to těžké. Znám to.“

„Ano, určitě máte pravdu.“ Obrátil se k policím s pestrými dětskými hračkami. Nezměnily se, pomyslel si. Jen ty barvy. Jednu sundal, chvíli ji držel a pak ji přihodil k ostatnímu nákupu.

Byla to chyba. Uvědomil si to, když došel k pokladně.

Zvedl barevnou hračku z vozíku a obracel ji v dlaních. Když odcházel z domu, cítil se naprosto odhodlaný a v právu. Teď však, zatímco řízek s klobásami a slaninou cestovaly po pásu k pokladně, se necítil moc hrdinsky.

Vždycky se považoval za zastánce slabších, vrhal se do bitev kvůli ztraceným případům a přál si zvítězit proti všem vyhlídkám. Kdyby byla Jessie Hayesová jeho klientka, určitě by ji nevyhodil z domu, který si v dobré víře pronajala. Netrpěla by jen kvůli tomu, že jeho neteř měla zvláštní představu o pravdě.

Kdoví, čím vším Jessie prošla? A on dělal všechno proto, aby jí život znepříjemnil. Jen kvůli tomu, že rozvířila jeho dlouho potlačované emoce.

Možná bychom mohli začít od začátku, myslel si. Dojít k nějakému rozumnému řešení. Pro dva civilizované dospělé by neměl být problém žít několik dní v jednom domě, než si Jessie najde něco jiného. Potřebuje to jen trochu dávat a brát. A jestli ho to bude stát víc, než si jeho nájemnice myslí… je to jen jeho věc.

„Chcete to?“ zeptala se dívka u pokladny. „Co? Ano, samozřejmě. Promiňte.“

Položil hračku na pás a vytáhl peněženku. Pak odvezl nákup k autu.

Nejel však rovnou domů.

V nájemní agentuře mu jakási žena středního věku s profesionálním úsměvem nabídla židli. „Dobré odpoledne, pane. Můžu vám nějak pomoct?“

„Potřebuju mluvit s někým, kdo pronajal dům na Cotswold Street, dvacet sedm.“

Žena svraštila čelo.

„Pronajali jste ho slečně Jessice Hayesové na začátku tohohle týdne,“ doplnil.

„Na slečnu Hayesovou si vzpomínám. Když nám telefonovala, byla v zoufalém stavu. Sarah se jí snažila pomoct, ale potřebovala něco okamžitě a my jí nemohli v tak krátké době vyhovět.“

„Někdo to udělal.“

„My ne.“ Zavrtěla hlavou. „Krom toho, nemáme v té lokalitě žádné byty. Bohužel.“

„Pak byste možná měla požádat Sarah, aby to vysvětlila.“

„Ta už u nás nepracuje,“ prohlásila žena a vzala od něj nájemní smlouvu. „Byla tu jen na brigádě, aby si vydělala peníze na cestu po Evropě. Mě osobně na tom nic nepřitahuje, ale -“

Mrkla na dokument.

Její úsměv se konečně vytratil a pak vyslovila velmi neprofesionální slovo.

Jessie se rozhodla, že se bude chovat jako dospělá a přizná se.

Moc sice nejedla, ale vegetariánka nebyla. Ne že by si vymyslela, že s tím začala v patnácti, jen už se nezmínila, že ztratila zájem o tři dny později, když ji jeden mládenec pozval na piknik s opékáním masa.

Usoudila, že je na čase vzpomenout si na dobré způsoby a objednat něco ze své oblíbené italské restaurace. Třeba kuře s hranolky, zeleninový salát a sladké mandlové pečivo. Možná i nějakou láhev. To by byla vhodná nabídka k usmíření.

Nečekala, až ji ten nápad opustí, a zavolala do restaurace okamžitě.

Jen doobjednala a potvrdila donášku na sedm třicet, zaslechla cvaknutí kliky. Za zády ucítila závan chladného vzduchu.

„Nějak jste si pospíšil,“ poznamenala překvapeně a nasadila zářivý úsměv, přestože se v duchu plísnila za to, že si mezitím nedala trochu snahy se svým zevnějškem.

Ale nebyl to Patrick. Na prahu stál Grady a tvářil se, jako by si chtěl hrát. To bylo zlé.

Ale to horší teprve přišlo.

Mao, který si opatrně vybíral z misky zbytky ryby, vzhlédl a ztuhl.

Chvíli se nic nedělo.

Pak Grady sklonil obrovskou střapatou hlavu a zvědavě ke kocourovi přičichl.

Chudák Jessie. Lpěla na nájemní smlouvě jako na záchranném lanu, i když ten dokument neměl ani cenu papíru, na který ho napsali. Carenzina přítelkyně obešla formality a vyplnila obyčejnou kopii firemní smlouvy.

Jessie to nevěděla, na to se Patrick mohl spolehnout. Získal tím nefér převahu. Možná by měl zapomenout na biftek a objednat pořádnou večeři, aby dnes večer nemusel nikdo z nich vařit. Byl to, koneckonců, pro oba úmorný den.

Čínská nebo indická vegetariánská kuchyně bude nejlepší, pomyslel si. S trochou dobré vůle a lahodného vína to všechno vyřešíme. Podle mých podmínek. Jessie se může nastěhovat do volné ložnice a do pracovny.

S úsměvem zajel do garáže a z automobilu zavolal do nejbližší restaurace. Pak zvedl tašky s potravinami a prošel zahradou.

Dveře do kuchyně byly otevřené. Gradyho neviděl.

Upustil tašky. Neměl čas znepokojovat se několika nakřáplými vejci nebo rozházenými střepy vzácného porcelánu, který, když odcházel z domu, zdobil starožitný příborník na konci kuchyně.

Znepokojovat se nebyl ten správný výraz. Pohled na převrženou vysokou židličku, kapky krve na kuchyňské podlaze ho neznepokojovaly. Cítil strach. Pronikavý, zoufalý strach.

„Jessie?“ vykřikl a rozběhl se po stopách zkázy. „Jessie, kde jste?“

Chodba se změnila v trosky. Obrázky visely nakřivo, stůl byl překlopený, telefon vyrvaný ze zásuvky. Velký fíkus ležel uprostřed rozsypané hlíny, pošlapané velkými i malými tlapami. Patrick nepotřeboval soudního znalce, aby si domyslel, co to znamená.

„Jessie!“ Doufal, že ji najde schoulenou někde v jídelně. Letmým pohledem však zjistil, že místnost je nedotčená. A prázdná.

„Jessie!“ V hlase se mu začal odrážet strach. Grady byl sice dobrák, ale psi jsou lovci… „Odpovězte, Jessie! Kde k čertu jste?“

Chaos vedl nahoru po schodech. Bral je po třech a na prahu ložnice se zastavil. Naježený Grady stál na posteli, zuby vyceněné, na nose krvavé jizvy ze střetu s kocourem.

„Grady! Lehni!“ Pes klesl jako kámen a přitiskl hlavu k posteli. Kocour na něj posměšně syčel z bezpečí záclonové tyče.

Patrick otevřel dveře do koupelny. „Jessie!“ Srdce se mu sevřelo. Neměl ji tu nechávat. Pevně chytil Gradyho za obojek a vyrazil zpátky dolů. V chodbě se zastavil. Napadlo ho, že možná vyběhla předním vchodem na ulici. Vtom zaslechl tlumený hlas volající jeho jméno. A vzdálené bušení.

Nehybně naslouchal. Zvuk nevycházel z kuchyně, ale z komory na smetáky pod schodištěm.

Otevřel dveře a Jessie, přihrbená a s Bertiem přitisknutým k hrudi, vypadla ven.

„Už jsem si myslela, že nikdy nepřijdete,“ zalapala po dechu. „Neslyšel jste mě křičet?“

Úlevu, že se jí ani dítěti nic nestalo, vystřídala vlna vzteku.

„Slyšet vás?“ osopil se na ni. „Madam, myslíte si, že bych vás pět minut volal -“ zatímco mu v mysli kolovaly všechny představitelné hrůzy, které se jí mohly stát, „- kdybych vás slyšel?“

„Křičela jsem, co jsem mohla,“ bránila se. Setřela si z tváře chuchvalec prachu a kýchla. Pak nervózně mrkla po Gradym. „Je to zlé?“

Mávl rukou k troskám kuchyně. „Špatně naladěný slon by to možná dokázal zničit ještě víc,“ utrousil, vytlačil Gradyho ven a zavřel dveře. „Doufám, že pojišťovně poskytnete dostatečně uspokojující vysvětlení.“

„Pojišťovně?“ Civěla na něj. Tak to je to jediné, co ho zajímá? Nepořádek? Pár starých talířů? „To se vsaďte,“ spustila rozhořčeně, než se jí hlas zadrhl. Vzlykla, přitiskla dítě k sobě a políbila ho na ochmýřenou hlavičku. „Běžte k čertu s pojišťovnou. I s vašimi talíři. Kdyby se Bertiemu něco stalo…“

Po tváři se jí skutálela slza a pak další.

„Nic se mu nestalo,“ pronesl Patrick váhavě. Znovu si vzpomněl na hrůzu, kterou před chvílí cítil, a oba je objal. Pohladil chlapečka po hlavičce. „Všechno je v pořádku.“ Políbil ji na vlasy.

Vzhlédla k němu. „Je mi to líto.“

„Ne. Mně je to líto.“ Políbil ji na čelo. „Nechtěl jsem křičet, ale bál jsem se…“ Otřásl se. „Nepřál bych vám, abyste to někdy poznala.“ Zamrkala. „Neměl jsem vás nechat samotnou, když jsem věděl, že se Gradyho bojíte… Mrzí mě to. Prosím, Jessie, už neplačte.“

Jessie si otřela tvář a znovu se na něj zadívala. V jeho očích viděla strach. „Patricku…“ Náhle to byla ona, kdo se ho snažil utěšit. „Jsme v pořádku. Vážně.“ Podařil se jí úsměv. „Nic nám není. A kdybych nebyla takový strašpytel, nic z toho by se nestalo. Je to moje vina, ne Gradyho. Vážně.“

Pohladila ho a políbila na tvář. „Podívejte,“ natočila k sobě jeho hlavu, aby viděl, že mluví pravdu. A jakmile na ni pohlédl, dotkla se ústy jeho rtů.

Na okamžik byli zcela nehybní. Zapomněli dýchat. Pak pootevřel ústa a líbal ji, jako by mu jejími ústy proudila do těla životodárná síla.

Deset let chodil jako bez života a teď tahle žena, která přebrala velení v jeho domě, převzala velení i nad jeho srdcem. Přiměla ho znovu žít, cítit, vnímat bolest.

Tohle ale nechtěl. Přál si zůstat sám se svými vzpomínkami. Byly to jediné, co měl, a bál se, že o ně přijde. Přesto k sobě Jessii tiskl, cítil její tělo, vnímal dotek jejích úst a toužil po ní.

„Jessie… Ne, prosím…“ Odtáhl se od ní. „Co jste tam proboha dělala?“

„Co asi?“ odsekla, popuzená jeho náhlou změnou chování. „Schovala jsem se tam před tím psem baskervilským…“

„Grady není -“ Zarazil se. Hádka o psí povaze jim nic nepřinese. Prohrábl si vlasy. „Copak vás nenapadlo prostě zmizet do chodby a zavřít za sebou dveře?“

„Vlastně jsem neměla moc času, abych uvažovala, co bude nejlepší,“ odpověděla dotčeně. Pak kýchla, čímž ten účinek trochu pokazila. „Otevřela jsem první dveře, které mi padly pod ruku.“ Znovu kýchla a šmátrala v kapse po papírovém kapesníku. Žádný tam nebyl. Mlčky vytáhl vlastní kapesník a podal jí ho. Popadla ho těsně před třetím kýchnutím. „A kromě toho, váš pes umí otevřít dveře.“

„Nemluvte nesmysly.“

„Jak tedy myslíte, že se dostal dovnitř?“

„Možná je ta klika uvolněná…“ Patrick přešel ke dveřím, aby to zjistil a zároveň se vzdálil z její blízkosti. Popadl kliku a zatřásl jí. Držela. Pokrčil rameny. „Ty dveře určitě nebyly pořádně zavřené, ale na tom teď nezáleží. Nestalo by se to, kdyby tu nebyl ten váš kocour.“

„Mao není můj kocour!“

„Tak kdybyste tu nebyla vy!“

Zavrtěla hlavou.

„Nic z toho by se nestalo, kdybyste tu nebyl vy! Kdybyste uznal nájemní smlouvu, kterou jsem podepsala!“

„Co se týče té smlouvy -“ začal, ale neposlouchala.

„Jen jsem dotelefonovala a zvedla Bertieho, když jsem slyšela, jak se dveře otvírají.“ Znovu se roztřásla, ale nebylo to pouze Gradyho vinou. Vybavila si, jak Patricka políbila a on se odtáhl. Pak vstal a odešel od ní. Nohy se jí podlomily. „Myslela jsem, že jste to vy, obrátila jsem se a…“

„Jen klid.“ Patrick vzal Bertieho do náruče a pomohl Jessii do obývacího pokoje. Jakmile seděla bezpečně na židli, položil nemluvně na koberec – jedno slintání navíc mu nemohlo nijak uškodit – a nalil do skleničky brandy. „Vemte si to.“ Podal jí sklenici.

Jessie se při té vůni odtáhla, ale tentokrát byl Patriek neoblomný. Sklonil se a přidržel jí skleničku k ústům. „Napijte se. To vám pomůže.“

Usrkla, zalapala po dechu a otřásla se. Zdálo se však, že ji teplo alkoholu vzkřísilo.

„Bože, to je hrozné.“

„Čím horší chuť, tím lepší lék. Ještě jednou.“

Znovu se napila, se stejným výsledkem.

„Neslyšel jsem, jak voláte, ale vy jste musela slyšet mě. Proč jste nevyšla, když jste věděla, že už jsem doma?“

„Nemohla jsem. Uvnitř není klika. Bouchala jsem a křičela…“ Pokrčila rameny.

„Není tam klika?“ Představil si její zděšení, když to zjistila, a snažil se nesmát.

Stačilo, aby si vzpomněl na svoje pocity a musel si taky loknout brandy, aby uklidnil vlastní pocuchané nervy. Pak, když si vybavil jejich objetí a polibek, sklenku dopil. „Prohledal jsem celý dům…“ pokračoval. „Měl jsem hrůzu z toho, že se vám něco stalo.“

„Vážně? Myslela jsem si, že vám na tom nesejde.“

Vzal ji za ruku. „Jessie, je mi to vážně líto. Omlouvám se vám za ten úlek.“

Omlouvá se i za ten polibek? uvažovala. Vzdychla. „Já taky. Vážně mě to mrzí.“ Nebyla si zcela jistá, za které hříchy se omlouvá ona.

„To nic. Nestalo se nic, co by se nedalo dát do pořádku.“ Očividně předpokládal, že Jessie mluví o zkáze jeho domu. Kdyby se jí zeptal… „Až na ten porcelán,“ dodal. „Půjdu ho uklidit.“

„Udělám to. Byla to moje vina -“

„Kdepak! Nemohla jste za to. Nechte to na mně.“

V kuchyni Patrick postavil převrženou vysokou židličku na nohy a šel se poohlédnout po nějaké krabici.

Jessie ho navzdory jeho instrukcím následovala a usadila Bertieho ke stolu. „Ve dvou to půjde rychleji,“ vysvětlovala. Pak zvedla větší kousky porcelánu. „Byl to drahý porcelán?“

„Drahý?“ Patrick držel talíř, který přežil až na otlučenou obroučku, a roztržitě ho obracel v ruce. „To záleží na tom, co si pod tím představujete. Koupil jsem ho Belle těsně po svatbě.“

„Vaší manželce?“ Té, která ho opustila a nechala mu tu jen psa?

„Dal jsem jí ho k narozeninám. Bylo jí šestadvacet -“

„Jste rozvedení?“ zeptala se, aby ho zastavila v rozjímání, protože měla pocit, že ho to nijak netěší. A navíc, protože ji políbil jako první, měla právo to vědět.

„Rozvedení?“ Zdálo se, že ho svou otázkou vyrušila. „Kdepak. To ne.“

Och, skvělé!

„Není to tak moc rozbité,“ poznamenala rychle. „Odtud si toho skoro nevšimnete.“ Přinutila se do lehkého tónu a postavila talíř na příborník.

„Ne,“ zavrtěl hlavou. „Bella sbírala jen dokonalé kousky.“ Hodil talíř do krabice.

Jessie zamrkala.

Sbírala. Minulý čas. Možná by opustila psa, ale nenechala by tu svou vzácnou sbírku talířů. Nebyli rozvedení. Jeho žena byla mrtvá.

Polkla a náhle si přála, aby udělala, oč ji žádal, a zůstala v obývacím pokoji.

Patrick civěl do krabice rozbitého porcelánu. „Byly to chvíle, které se už nikdy nebudou opakovat. Zůstaly jen vzpomínky.“

Jessie by nejradši odešla, ale rozvířila už příliš mnoho bolesti, než aby vyklidila pole.

„Co se jí stalo?“

Zíral na ni, jako by se ho na to ještě nikdo neodvážil zeptat. Ani o tom mluvit. „Srazil ji nějaký opilec za volantem. Jel moc rychle a když uviděl světla, nedokázal už zastavit.“

„Před deseti lety?“

Přikývl.

„To je mi líto.“ Bezmocně mávla k rozbitému porcelánu. Toužila jít k Patrickovi, vzít ho za ruku, obejmout… Ale cítila z něj odstup, který nedokázala prolomit. „Vážně mě to moc mrzí.“

„Ve srovnání s životními pohromami pár rozbitých talířů nejspíš moc neznamená. Jen několik ztracených vzpomínek -“

„Vzpomínky se neztratí, Patricku.“

Zamračeně k ní vzhlédl.

„Ne, když si je chcete ponechat,“ dodala a zvedla střep, který upustil. „Jsou to jen rekvizity, jako fotografie. Ale když ztratíte fotografie, přijdete jen o kousek papíru. Vzpomínka zůstává ve vás, ve vaší hlavě, v srdci. V tom, jak se usmíváte, když slyšíte melodii, kterou jste oba milovali, když vidíte barvu, kterou měla na sobě, když jste se poprvé setkali… Jen bolest časem vybledne, když jí to dovolíte a nerýpete do ní jako do bolavého zubu. Když si vytvoříte nové vzpomínky.“ Podala mu úlomek porcelánu.

Patrick ho obrátil v dlaních. Byl to střep z talíře, který pro svou milovanou ženu koupil jako první. O dva roky později ji pohřbil i s jejich dítětem.

„Myslíte?“

„Doufám.“

Díval se na ni a Jessie viděla v jeho očích další otázky.

„Půjdu uložit Bertieho do postele,“ prohlásila rychle a šmátrala po popruzích.

Patrick přistoupil k Bertiemu, rozepnul mu kšíry a na chvíli ho pochoval. „Je to nádherný kluk.“

„To ano. Jen doufám, že mi nebude dělat takové problémy jako Carenza vám.“

Vrátil jí nemluvně. „Patricku, pokud jde o tu večeři -“ „Nedělejte si s ní starosti,“ přerušil ji. „Ne -“ začala.

„Ani se stěhováním. Tři měsíce zas není tak dlouho. Nějak to spolu zvládneme.“

Měsíce? Původně plánoval několik dní. Nanejvýš. Kdy se z několika dní staly tři měsíce? Mezi jeho hlavou a ústy? Mezi obědem a večeří? Mezi minulostí a přítomností?

Srdce mu bolestivě bušilo. Roztřeseně se opřel o dveře. Lpěl na svých hořkých vzpomínkách tak dlouho, vnímal bolest i bezmoc… Příliš se bál, že pokud je nechá minulosti, nezůstane mu nic.

„Patricku -“

„Co?“ Civěl na Jessii i dítě v jejím náručí.

Couvla. „Vypadáte, že brzy omdlíte…“

„Nic mi není. Promiňte, nechtěl jsem se na vás utrhovat. Uložte Bertieho a pak si promluvíme, jak se o tenhle dům podělíme.“

Zaváhala. „Vím, že chcete být laskavý, Patricku. Ale oba víme, že to nebude fungovat.“

SEDMÁ KAPITOLA

„Nebude fungovat?“ Patrick sotva věřil vlastním uším. „Co tím myslíte, že to nebude fungovat?“

„Možná bych to tu vydržela s vámi, Patricku, ale ne s vaším psem.“

„Možná? Možná byste to vydržela? Ani trochu vděku -“ Zarazil se. Neměla důvod být mu vděčná. Nevěděla, že její nájemní smlouva je falešná. Problémem tu byl Grady, ne on. Položil krabici, zvedl sluchátko, ale telefon byl hluchý. Zaklel. „Máte mobilní telefon?“

Jessiina taška ležela na stole. Vytáhla z ní telefon a beze slova mu ho podala. Pozorovala, jak vyťukává číslo. „Molly?“

„Ahoj, Patricku. Tak co je nového s tvojí novou nájemnicí?“

„Chceš kratší verzi nebo si počkáš na knihu?“

Zasmála se. „To zní zajímavě. Škoda, že nemám tolik času, ale teď právě nevím, kde mi hlava stojí.“

„Napadlo mě, jestli bych ti nemohl přivést Gradyho zpátky -“

„Ách, Patricku! Moc mě to mrzí, ale -“ Poslouchal, proč to není možné, pak jí poblahopřál a podal telefon zpátky Jessii.

„Nemůže?“

„Ne.“

„Slyšela jsem, že spolehlivé hlídání psů se hledá hůř než dobrá chůva.“

„Možná, ale tím to není. Molly je ta nejspolehlivější osoba, kterou znám. Je to otázka času. Právě se vrátila z úřadu vlády, kde ji první ministr požádal, aby vedla nový odbor zabývající se kriminalitou mládeže.“

„Hmm.“ Po chvíli dodala. „Ona je soudkyně nejvyššího soudu?“ Přikývl. „Na hlídání psů je až moc kvalifikovaná, ne?“

„Taky je to moje teta.“

„Aha. Takže pokud je váš pes delikvent, posíláte ho k ní na nápravné školení.“ „Velmi legrační.“

„To jsem ráda.“ Přála si, aby se znovu usmál a přesvědčil ji o tom, že to tak opravdu myslí. „Co by dělala, kdybyste se ještě nevrátil domů?“

„Kdybych byl v tísni, nějak by to zvládla, ale bylo by nefér se jí na to ptát.“ Prohrábl si vlasy. „Netrapte se tím, něco vymyslím. Mimochodem, tamhle je váš nákup,“ ukázal na tašky, jejichž obsah se trousil po podlaze.

„Díky,“ odvětila úsečně a při tom nepořádku slabě nadzvedla obočí. „Kolik vám dlužím?“

„Jestli se přestěhujete, zapomenu na to,“ nabídl. Byla to poslední chabá snaha jednat rozumně.

„Pěkný pokus, ale bude vás to stát víc než kilo cibule a pytlík hrášku…“ Otevřela tašku. „Co je tohle?“ Vytáhla hračku, kterou v slabé chvilce koupil pro Bertieho.

„Podobnými úvahami bych neztrácel čas. Prostě nějaká věc s barevnými knoflíky a dalšími věcmi na hraní. Myslel jsem, že by se to Bertiemu mohlo líbit.“

Civěla na něj. „Ráda bych věděla, na co si to tady hrajete, Patricku Daltone.“

„Koupil jsem nemluvněti hračku. Copak je to něco zvláštního? Obvykle se to tak dělává.“ „Proč?“

„Máte zbytečně moc otázek. Koupil jsem to, protože si nějaká žena v samoobsluze myslela, že jsem starostlivý otec, který nakupuje pro manželku a dítě…“ Zhluboka se nadechl.

„Patricku -“

„Nejspíš jsem se na ni snažil udělat dojem,“ řekl přezíravě. „Nemusíte mi děkovat.“

Aniž by mu odpověděla, zvedla tašku s věcmi pro Bertieho a s dítětem v náručí opustila místnost.

U nepořádku v chodbě zpomalila. Copak se dva civilizovaní lidé nedokážou pár dní podělit o jeden dům? uvažovala horečně. Co se to s námi děje? A co se to děje se mnou?

Může za to Patrick Dalton, usoudila. A jeho pes, dodala v duchu. Překročila polámanou rostlinu, která se válela v rozsypané hlíně, a vyšla nahoru.

Vyhnala Maoa z postýlky, vyměnila povlečení a položila tam Bertieho. Začal nabírat.

Zmuchlaná postel byla špinavá od otisků tlap. Převlékla peřiny i prostěradlo. Bertieho pofňukávání nabralo na síle. Bylo těžké ho ignorovat, ale věděla, že je unavený a nejspíš brzy usne.

Patrick už zapnul ohřívač vody, takže se rozhodla dát si rychlou sprchu. Jakmile s tím byla hotová, Bertie si přestal stěžovat.

Usmála se a ovinula kolem sebe ručník. Začínala pomalu chápat, co dítě potřebuje. Kdyby ještě pochopila, jak zvládnout Patricka Daltona, život by se jí vrátil do vyjetých kolejí.

Opatrně, aby Bertieho neprobudila, otevřela dveře. Nemusela se namáhat. Patrick ho držel v náručí, přecházel s ním sem tam a hošík šťastně ožužlával novou hračku.

„Co to proboha děláte?“ vyhrkla. Patrick se obrátil, chvíli se na ni díval a pak vysvětlil: „Brečel.“

„Samozřejmě že brečel. To děti dělávají, když je uložíte ke spaní,“ utrousila. „Když je necháte být, přestanou.“

„Ale proč by měl být nešťastný, když ho můžu zvednout a pochovat?“

„Tomu se říká plést si na sebe bič.“

„Je ještě malý, Jess, a nezná to tady. Potřebuje jistotu a bezpečí. Tak běž, Bertie. Je čas jít spát.“ Přešel k postýlce a položil ho do ní. Bertie si spokojeně broukal a žvýkal hračku.

„Doufám, že než jste mu ji dal, nejdřív jste ji umyl.“

„Ovšem, Jessie. Myslíte, že bychom mohli uzavřít příměří? Postaral jsem se o večeři -“

„Ne, já jsem se postarala o večeři,“ přerušila ho.

„Díky, ale vařené fazole by byly můj konec.“

„Tak jsem to nemyslela -“ U dveří zazvonil zvonek. Nevadí, pochopí to sám, prolétlo jí hlavou. „Můžete otevřít, než se obléknu?“ požádala ho.

„Nijak mě to nepohoršuje. Ten ručník vám moc sluší.“ Sklouzl pohledem k místu, kde se látka překrývala.

Jessie zčervenala a snažila se stáhnout si ručník co nejníž, aniž by přitom odhalila zbytek těla. Patrick se usmál a zamířil ke dveřím.

Nevěděl, co se to s ním děje. Kdyby mu někdo před týdnem řekl, aby se o svůj dům podělil s nějakou ženskou, nejspíš by se ušklíbl. Zvlášť kdyby s sebou měla dítě.

Stále cítil vůni Bertieho teplého tělíčka i mléčný pach. Všechno to bolestivě postrádal. První zub. První krůček. První slovo. První den ve škole.

Odhrnul si vlasy z čela. Jessie za to nemůže. Nesmí si na ní vylévat vztek. Vypadala unaveně. Nebylo divu: prožila den, který by nikomu nepřál.

Oba jsme měli špatný den, usoudil vzápětí. Možná bychom s tím měli něco udělat.

Otevřel vchodové dveře. Stál tam poslíček s objednaným jídlem. Možná přišel trochu brzy, ale nevadí.

Dal mládenci spropitné, odnesl krabici do kuchyně a zapnul sporák, aby jídlo nevychladlo. Při pohledu do krabice však získal dojem, že tu cosi nehraje.

Za ním se otevřely dveře. Na schodech stál Grady, tiše kňučel a tvářil se nešťastně. Pak zachytil vůni kuřete a začal dojemně mávat ocasem.

Zvonek znovu zazvonil. Jessie vzdychla, vypnula fén a sešla dolů.

Byla to ta objednávka z restaurace. Dala poslíčkovi spropitné, zavřela dveře a zamířila do kuchyně. Patricka nikde neviděla.

Pokrčila rameny, otevřela krabici a zamračila se. „Sakra, co tohle je?“

Za sebou zaslechla cvaknutí a obrátila se.

Grady stál na schodech a vypadal spokojeně. Za ním byl Patrick a tvářil se zmateně.

„Měla jste pravdu, Jessie.“

„Nebuďte tak překvapený. To není nic neobvyklého,“ poznamenala a nervózně mrkla po psovi. „V čem?“

„Pojďte ven a já vám to ukážu.“

Je to lest, napadlo ji. Chce mě zavřít venku a nechat mě tam s tím psem.

„Jestli mě tam zamknete, přísahám, že zavolám do nedělních novin.“ Popadla svůj mobil, aby mu dokázala, že to myslí vážně. Na displeji se objevilo: „Slabá baterie.“ Snad si toho nevšiml.

„Máte slabou baterii,“ prohodil, „ale nemusíte se bát. Kdybych vás nepustil dovnitř, musel bych se postarat o dítě. Jen pojďte.“ Chytil Gradyho za obojek a natočil mu hlavu k sobě, zatímco se obezřetně sunula kolem něj. Pak zavřel dveře.

„A teď?“

„Teď vám Grady ukáže svůj nejnovější kousek. Otevři dveře, Grady.“ Obrovský pes zvedl tlapu a položil ji na kliku. Dveře se rozlétly. „Molly něco říkala o starých psech a nových tricích, ale nevěnoval jsem tomu pozornost.“

Přikázal psovi, aby si sedl, a pak si klekl, aby měl obličej ve stejné úrovni se psí hlavou. „Grady, tohle je Jessie. Je z tebe nervózní, a tak chci, abys jí předvedl, jak se umíš chovat.“ Patrick se k ní obrátil a natáhl ruku. „Pojďte. Seznámíte se spolu.“

Couvla.

„Obejdu se i bez toho, díky.“ „Jestli tu chcete zůstat -“ „To chci -“

„- dokud si nenajdete vlastní bydlení, budete se muset skamarádit.“

„Ne pokud se vystěhujete a vezmete si ho s sebou.“ „To nemám v úmyslu. Podejte mi ruku.“ „Prosím, nedělejte to…“ žadonila. Čekal.

V hloubi duše věděla, že má Patrick pravdu. Že ten problém je v ní, ne v tom psovi. Přesto to bylo nad její síly.

„Jessie, nedovolím, aby se vám něco stalo. Slibuju.“

Byl tak přesvědčivý. Kdyby seděla na lavici obžalovaných, přiznala by se i k tomu, co neudělala. Dotknout se Gradyho však bylo něco jiného. „Nemůžu.“

„Je čas, abyste se zbavila vzpomínky na zlého psa. Když to Gradymu dovolíte, pomůže vám.“ Stále se nehnula.

„Kdyby byl Bertie v nebezpečí, udělala byste to, viďte? Šla byste pro něj třeba do pekla.“ „To ano,“ přisvědčila.

„Tak vidíte. A Grady není ani zdaleka tak zlý. Je to naprosto neškodné zvíře a neublíží ani mouše.“

„To vyprávějte svým talířům.“

„Ty talíře shodil váš kocour, když šplhal na příborník.“ Jeho prsty byly lákavě blízko. Dotknout se jich bylo stejně nebezpečné jako dotknout se Gradyho.

„To není můj kocour,“ ohradila se, když položila ruku do jeho dlaně a on ji slabě stiskl.

„O tom se můžeme dohadovat později.“

Třásla se tolik, že si ji přál pevně sevřít, ale bál se, že by zpanikařila a ucukla. Proto na ni nespěchal. Vstal, přitiskl si její ruku k ústům a políbil ji. „Výměna pachů,“ vysvětlil, když k němu poplašeně vzhlédla. „Nechte ho, ať si vás očichá. Budu vás držet. Nebojte se.“

„Co když ten kocour zrovna poběží kolem?“ chytala se stébla.

„Jestli ano, bude to ta poslední věc, která bude Gradyho zajímat. Věřte mi.“

Nebyl žádný hlupák. Věděl, že je to riskantní strategie, ale bylo mu jasné, že od chvíle, co ji jako dítě pokousal nějaký pes, nenašla odvahu čelit svému strachu.

Natáhl se a pohladil psí střapatou hlavu. Celou dobu jí palcem konejšivě přejížděl po ruce. „Nechte ho, ať si očichá vaše prsty.“

Jessie natáhla ruku, přestože byla v pokušení ucuknout. Pes ji zkoumavě očichával, ale nedotkl se jí.

„Dobře, to už stačí. Zůstaň, Grady.“ Patrick se obrátil k Jessii. „Teď to řekněte vy.“

„Zůstaň, Grady?“

„Musí to znít jako příkaz.“

Odkašlala si a rozechvělým hlasem to opakovala. Grady nevypadal, že by ho to nějak zaujalo, ale z místa se nehnul.

„Fajn. Nezapomeňte to. A řekněte to pokaždé, když přijde moc blízko nebo vás nějakým způsobem rozruší.“

Patrick se vrátil do kuchyně. Jessie ho následovala a pečlivě za sebou zavřela dveře. „To je všechno?“ zeptala se překvapeně.

„A co myslíte, že jsem chtěl udělat? Dát mu vaši ruku do tlamy?“

„Myslela jsem si, že ho budu muset pohladit. Nebo něco takového.“

„Napoprvé jste se seznámili. Dotknete se ho až příště. Jestli budete chtít. Není to povinnost. A teď, co kdybychom se najedli?“

„Ano,“ oddychla si a téměř se zhroutila úlevou. „Chtěla jsem vám říct…“

Viděl, jak je vyděšená a co ji to stálo úsilí. Toužil ji obejmout za to, že byla tak statečná.

Místo toho vyzvídal: „Co mi chcete říct?“

„Objednala jsem nějaké jídlo od Giovanniho. Právě ho přinesli. Tedy, něco přinesli -“

„Tím se to vysvětluje.“

„Co?“

„Taky jsem objednal jídlo. Indické vegetariánské na osmou hodinu. Překvapilo mě, že mi poslali italské kuře v sedm třicet.“

„Víte…“

Čekal.

„Chtěla jsem vám něco vysvětlit. Nad sklenkou vína.“ Rozhlédla se kolem, jen aby se mu nemusela dívat do očí. „Zůstaly vám nějaké celé talíře?“ Nemyslela to vážně, byla to jen snaha vyhnout se nevyhnutelnému. Nefungovala. „Co vysvětlit?“

Jessie otevřela skříňku a předstírala, že hledá nádobí.

„Už jsem dal nějaké talíře ohřát, společně s kuřetem. „Co jste mi chtěla vysvětlit nad sklenkou vína?“ ptal se se zájmem.

Obrátila se, ale vyhnula se jeho pohledu. „Že nejsem vegetariánka.“

„Poslouchám.“

Napadlo ji, že mu poví všechno od chvíle, kdy Graeme zaklepal na její dveře a zpřevrátil tak celý její život. Ale byla unavená, měla hlad a nejspíš by ho to ani nezajímalo. „Je to na dlouhé povídání.“ Konečně mu pohlédla do očí. „Stačí jen říct, že se omlouvám?“

Upřeně se na ni díval. „Stačí.“ Pro teď. „Co kdybyste si dala tu vegetariánskou hmotu do ledničky na zítřek? Já zatím otevřu víno.“

Jako rozdělení práce se to zdálo rozumné. Prostřela stůl, navrstvila na talíře hranolky a kuře a sesula se do židle.

„Kdy jste se naposledy pořádně vyspala?“ zeptal se a podal jí do ruky skleničku. Hlavou jí prolétla vzpomínka na okamžik, kdy se probudila a zjistila, že se na ni dívá. Vybavila si i onen zvláštní pocit, jako by ji právě políbil. Přála si, aby ji políbil znovu.

Ale nebyla žádná Šípková Růženka. „V neděli,“ odpověděla.

„V tom případě vám nechám postel, pokud se o ni ovšem nechcete se mnou podělit. Dneska v noci si ustelu na pohovce.“

Při té vzpomínce zčervenala. Měla by s tím souhlasit. A bude. Koneckonců, zaplatila majlant, aby spala v posteli – ve své posteli. Takhle to chtěla, život bez komplikací. A jestli to bude pro jejího bytného nepohodlné, může se odstěhovat do hotelu. Vzápětí jí vítězství zakalila skutečnost, že se zmínil o dnešní noci.

„Co jste myslel tím dneska v noci?“

„Zítra vám vyklidím tu volnou ložnici.“

„Proč?“

„Bude to jednodušší, nemyslíte? Ještě jste si nevybalila. Aspoň tak usuzuju z toho, že jste měla na sobě můj župan.“

Měl pravdu. „Tak dobře. Souhlasím s vaší podmínkou. Já a Bertie se nastěhujeme do volné ložnice, ale jedině tehdy, když budu moct výhradně používat pracovnu -“

„Chtěl jsem se zeptat, co vlastně děláte,“ prohodil a natáhl se po lahvi s vínem.

„Navrhuju webové stránky na internetu.“ „Opravdu?“

Proč muži vždycky vypadají tak překvapeně, když jim řekne, co dělá? Všichni si myslí, že počítače jsou jedině mužská záležitost.

„Myslel jsem si, že to dělají kluci ve volném čase.“

„To ano. Ale nedostávají za to peníze.“

„A vy ano?“

„Jsem výkonná a spolehlivá.“

„Ne, jestli nedám opravit telefon.“

Nevěřícně na něj pohlédla. Myslí si snad, že se jí zbaví tím, že ji odřízne od okolního světa? „Tím mě nevyženete. Můžu stejně snadno přenášet data přes mobil.“ Jakmile mu dobiju baterie, blesklo jí hlavou.

Pokrčil rameny.

„Pracovna je vám k dispozici. Ale zítra musím každopádně zavolat do právnické komory.“

„Výhradní používání pracovny,“ opakovala důrazně.

Nečekaně se usmál a kolem úst se mu objevily drobné vějířky vrásek. Takovéhle úsměvy byly nebezpečné a měly by se držet pod zámkem, aby nenadělaly žádnou škodu. Nutily člověka dělat věci, kterých později litoval.

„Tak fajn,“ přikývl nakonec, „ale musíte postřikovat rostliny. Tedy to, co z nich zbylo.“

„Možná nám oběma ušetříte čas, když je vyhodíte do popelnice hned. Všechny kytky začínají vadnout, jen projdu kolem.“ Pokrčila rameny. „Než odjedu, pořídím vám za ně nějakou náhradu.“

„Často kolem sebe šíříte pohromy?“

„Život je moc krátký, abych ho proplýtvala hýčkáním pokojových rostlin.“

„Mám dojem, že toho s Carenzou máte hodně společného.“

Byla si jistá, že to není kompliment, ale teď neměla čas podniknout protiútok.

„Slyšel jsem, že u Giovanniho výborně vaří,“ změnil Patrick téma.

„To ano. Často jsem tam chodívala.“

„S Graemem?“

Přikývla a zabodla vidličku do kuřete. Pochopil by mě? přemítala. Je to cizinec a přesto objednal vegetariánské jídlo jen proto, že jsem mu namluvila, že jsem vegetariánka. A sám ho i zaplatil. „Teď, když si šetřím na vlastní bydlení, si něco podobného asi hned tak nedám,“ povzdychla si.

„Možná byste měla vyvinout větší tlak na Bertieho otce. Aspoň kvůli Bertiemu.“

To byla další věc, kterou musí vyřešit. Nechtěla držet Patricka v mylné víře, že Bertie je její. Ale co kdyby se toho chytil, aby se snáz dostal ze situace, do které ho Carenza dostala?

„Dojezte, Patricku,“ ignorovala jeho narážku. „Ještě nás čeká puding.“

„Nejím puding.“

„Ne? V tom případě, pokud vám to nevadí, si vezmu ten svůj nahoru. Musím ještě před spaním udělat trochu práce.“

Nebyla to tak docela pravda, potřebovala se hlavně dostat do bezpečné vzdálenosti. Ve dveřích se zastavila. „Jestli budete potřebovat nějaké lůžkoviny, mohl byste si je odnést co nejdřív?“

Je podrážděná z toho, že je osamělá matka, myslel si Patrick a pohodlně se opřel. Zároveň je však rozhodnutá zvládnout to bez cizí pomoci. Možná by mohl použít trochu tlaku a přimět Bertieho otce, aby jí na bydlení něco přispěl. Třeba by se tím celá záležitost urychlila. Dopis od významného advokáta často dokáže divy. A spousta takových právníků mu dlužila laskavost.

Až na to, že neměl ponětí, kdo Bertieho otec je. Věděl jen to, že se jmenuje Graeme. A že o něm Jessie nechce mluvit.

Možná pořád bydlí v jejím předchozím bytě, který uvedla do nájemní smlouvy. A pokud ne, určitě tam nechal novou adresu kvůli poště.

Položil na pohovku hromadu polštářů a uvažoval o tom, jak se na ní bude spát. Je delší než bývají obvykle, ale ne zas tak, aby se na ni pohodlně vešel. Bude s tím muset něco udělat. Vyklidit volnou ložnici, koupit novou postel…

Což je stejné, jako kdyby Jessii pozval, ať tu zůstane tak dlouho, jak bude chtít.

A proč ne?

Pomyšlení na to, že by ji tu nechal bydlet nejen na několik týdnů, ale natrvalo, bylo tak lákavé, až mu nahánělo hrůzu.

Bertie spal. Patrick byl dole, nejspíš natažený na pohovce. Instinkt Jessii napovídal, že by měla následovat jejich příkladu a dohnat odpočinek. Protože však měla narušený denní režim, musela k práci využít každou volnou chvilku. Zítra si vezme k srdci Patrickovo doporučení, aby si zdřímla, jakmile bude mít možnost, a pokusí se Bertieho spánek sladit se svým vlastním.

Zapojila mobilní telefon do zásuvky, aby ho dobila, a pustila se do práce. Držela se na nohou, dokud se jí oči nezačaly klížit. Pak si vyčistila zuby, doklopýtala do postele, mrkla na Bertieho, natáhla si noční košili a svalila se do blaženého bezvědomí.

Patricka probudil dětský nářek. Pohnul se, převalil se a spadl na zem. Zaklel, vstal a protáhl si ztuhlá záda. Byla noc. Jessie měla pravdu. Vzpomínky byly víc než obrázky na papíru. Nikdy ten zvuk nezapomněl, ani nutkání ho ukonejšit.

Ve dveřích ložnice se zarazil. Jessie stála zády k němu a jemně Bertieho houpala. Vlasy jí dosahovaly k ramenům a v světle přicházejícím z chodby se leskly. Tichým, melodickým hlasem se snažila dítě utěšit. „Sšš, drahoušku. Jessie je tady. Nechceš přece Patricka probudit…“ Obrátila se a spatřila ho. „Ach.“

Jakmile se přestala pohybovat, Bertieho hlas nabral na síle. Patrick natáhl ruce.

„Mám vás vystřídat?“

„Ale -“

„Nepůjdu už spát.“

„Vezmu ho dolů. Můžete zůstat tady.“

Představil si, jaké by to bylo lehnout si do její vyhřáté postele, zabořit obličej do polštáře, na němž ještě před chvílí ležela. Chtěl víc než to. Víc než pouhý přízrak.

„Vypadáte vyčerpaně, Jessie. Běžte si lehnout.“ Vzal Bertieho do náruče. Zatímco váhala, začal chodit v jejích šlépějích. „No tak, Bertie,“ mumlal. „Tvoje maminka je zaměstnaná žena. Když si pořádně neodpočine, nebude mít na zítřek žádnou energii, víš?“

Byl to tichý zvuk, ale výmluvný. Pak zaslechl, jak si vlezla do postele, a když se obrátil, ležela zády k němu s polštářem přitisknutým přes uši. Usmál se, políbil dětské jemné vlásky a velmi tiše sešel dolů. Natáhl se i s Bertiem na pohovku.

Bylo to rozkošné dítě. Velké tmavé oči, jemná pokožka, úsměv tak sladký, že by mu dokázal zlomit srdce. Což bylo překvapující, protože věřil, že už srdce zlomené má a nikdy se to už nedá napravit.

Jessie je našla hned po svítání, když vyděšeně vyskočila z postele a vyřítila se v panice dolů. Zastavila se ve dveřích pokoje a při pohledu na kouzelnou scénu, která se jejím očím naskytla, jí náhle připadal její strach směšný.

Patrick ležel na pohovce a Bertieho si tiskl k nahé hrudi. Vypadali spolu tak dokonale, tak spokojeně. Neměla to srdce je rušit. Ale Bertie ji musel slyšet, protože zvedl hlavičku a zadíval se na ni. Zvedla ho, opatrně, aby Patricka neprobudila.

Nepohnul se. Po chvíli se obrátila a zamířila do kuchyně.

Patrick se probudil s vtíravým pocitem, že mu něco chybí. Mátožně se posadil a pak doklopýtal do kuchyně. „Všechno v pořádku?“

Jessie se k němu vyplašeně obrátila s krabicí mléka v ruce.

„Měla jste mě probudit.“

„Nechtěla jsem vás budit. Mrzí mě, že jsme vás v noci rušili.“

Udělal přezíravé gesto. „To nic.“

„Bylo od vás moc hezké, že jste si ho vzal. Měla jsem si jít včera rovnou lehnout, místo toho, abych pracovala.“

„Vy jste ještě pracovala?“ Byl naštvaný na ni i na muže, který ji do téhle situace dostal. „To byste neměla dělat.“ Prohrábl si vlasy. „Promiňte, nic mi do toho není, ale péče o dítě je práce na plný úvazek. Musíte myslet i na sebe.“

Potlačila zívnutí. „Nejspíš máte pravdu. Přesto jste byl skvělý náhradní otec.“

Žaludek se mu bolestivě stáhl. „No, dneska to budete muset zvládnout beze mě. Mám tušení, že už mě v kanceláři postrádají.“

„Můžu vám nabídnout něco k snídani?“

Pocítil obrovské pokušení přikývnout, posadit se a hrát si na šťastnou rodinu. „Ne, díky. Seženu si něco cestou.“

„A co Grady?“ Svraštila čelo. „Co jste s ním včera v noci udělal?“

„Přesunul jsem mu pelech do garáže. A dnes ho vezmu s sebou.“

S tím zmizel. Jessie pokrčila rameny. Za chvíli už slyšela bouchnout vchodové dveře.

„Taky si to dneska užijte,“ zamumlala.

„Slečna Hayesová?“ Vrátný na Taplow Towers si Patricka zadumaně prohlížel. Když neshledal nic, co by ho na jeho zjevu pobuřovalo, přikývl. „Odstěhovala se před několika dny. Opravdu hezká mladá dáma. Mrzelo mě, že odchází.“ Pokrčil rameny. „Můžu vám říct, že tu byla jako čerstvý vzduch.“

„Proč odešla?“

„No, kvůli tomu děcku, ne? V nájemní smlouvě jasně stojí – žádné děti, žádná zvířata. Zajímáte se snad o ten volný byt?“

„Zajímám se o otce toho dítěte. Kde je?“ Patrick vytáhl z kapsy bankovku a vrátný ji sotva postřehnutelným pohybem schoval do dlaně.

„On a jeho manželka někam odjeli.“ Muž pokrčil rameny. „Tak jsem to aspoň slyšel.“

Jeho manželka? Bertieho otec je ženatý?

„Bylo to trochu nečekané,“ pokračoval vrátný. „Pro slečnu Hayesovou to byl ošklivý šok.“

OSMÁ KAPITOLA

Jessie uložila práci, kterou včera v noci dokončila, ale i pak zůstala u počítače.

Informace. Člověk, který ví, kde hledat, najde na internetu všechno. Stačí vyťukat správné slovo a dozví se cokoli, co ji o Patricku Daltonovi zajímá. O jeho případech. I o jeho manželce.

Bydlím s ním v jednom domě a bude jen moudré zjistit o něm co nejvíc, namlouvala si. Kromě toho jsem zodpovědná za Bertieho…

Což bylo asi tak všechno, čím mohla svou zvědavost omluvit. Kdyby jí chtěl Patrick Dalton ublížit, měl k tomu už spoustu příležitostí. Pokud chce Jessie strkat nos do cizích věcí, měla by být ve svých pohnutkách upřímná.

Až na to, že si svými pohnutkami nebyla tak úplně jistá.

Kdyby ji přitahoval a dívala se na něj například jako na případného milence, pak by to její zájem ospravedlňovalo. Zneklidněně se snažila tu myšlenku potlačit. Pak se k ní znovu obezřetně vrátila, téměř jako by se měla natáhnout a dotknout Gradyho, nejistá, jestli ji nekousne.

No a co! soptila v duchu. Tak mě políbil. Nejspíš políbil tucty ženských, ať už hysterických nebo ne.

A když jsem ho políbila já?

Vypadal vyvedený z míry. To nic neznamená. Vůbec nic.

Tak proč stále cítím jeho paže, které mě tiskly k sobě, jako by opravdu chtěl, abych byla v bezpečí?

Chvíli nad tlačítkem váhala, ale pak rychle přejela myší přes obrazovku. Má práci a do soukromého života Patricka Daltona jí nic není.

Obejdu se i bez podobných komplikací, připomínala si důrazně, a obrátila se. Jakmile na prahu spatřila Patricka v tmavošedém obleku, nadskočila.

„Jak dlouho už tu stojíte?“

Při pomyšlení, že ji málem přistihl, jak o něm získává informace, zčervenala.

Odlepil se ode dveří, přešel k jejímu stolu a naklonil se nad ni. Zadíval se na webovou stránku, kterou právě otevřela. „Možná minutu. Možná víc. Vždycky se při práci tak soustředíte?“

„Vy snad ne?“ ohradila se. „Myslela jsem, že jste chtěl jít dneska do kanceláře.“

„Byl jsem tam, ale pak mě napadlo, že jsem neudělal nic s tou volnou ložnicí.“

„Určitě jste nedoufal, že se vystěhuju dřív, než se k tomu dostanete?“

„Koupil jsem postel a než ji přivezou, potřebuju vyklidit ty krabice.“ Položil ruku na myš a zvědavě si prohlížel monitor. „Tohle je vaše práce?“

Pohlédla na obrazovku. Bylo to rozhodně snazší než se dívat na Patricka Daltona, jak bez nejmenšího zaváhání zachází s jejím počítačem. „Ano. Je to moje první velká zakázka. Květinářství v Maybridge.“

„Oni ty květiny vyváží?“

„Ne, ale rozesílají je po celých Britských ostrovech.“

Klikl na okénko Jarní zahrada a potom na petrklíče. Okamžitě se před ním rozevřela stránka s podrobným popisem rostliny, náročností na půdu i péči, s terminy dodání, cenou a pozváním: Kupte si mě. „Vypadá to lákavě,“ poznamenal. „Lidé to kupují?“

„Firma se rozrůstá, z čehož usuzuju, že určitě. Samozřejmě že stačí, abyste napsal běžný nebo botanický název rostliny, kterou hledáte, a výsledek bude stejný,“ vysvětlovala zneklidněně, zatímco se nad ní nakláněl, paží jí zavadil o rameno a dechem jí rozčeřil vlasy. Toužila se o něj opřít, vnímat jeho silné tělo…

„Vynáší to?“

„Myslíte prodávat květiny?“ zeptala se zmateně, rozrušená z jeho blízkosti.

„Navrhování webových stránek.“

Vzhlédla k němu a zjistila, že se nedívá na obrazovku, ale na ni.

Zmocnilo se jí nutkání natáhnout k němu ruku, vzít jeho obličej do dlaní a políbit ho, říct mu, že udělá cokoli, dá v sázku i vlastní srdce, jen aby zahojila jeho rány. Místo toho navrhla: „Když mě požádáte, abych vám navrhla stránku, udělám vám předběžný rozpočet.“

Usmál se. „Chcete pracovat celý den?“

„Proč? Potřebujete při stěhování krabic pomocnou ruku?“

„Ne. Jen mě napadlo, že až ten pokoj vyklidím, mohl bych vzít Bertieho na procházku a někde se stavit na oběd. S vámi. Ten nábytek nepřivezou dřív jak odpoledne.“

„Vzít Bertieho na procházku?“

„Venku je krásně. A taky se musíte najíst.“

„Hmm.“ Nábytek? Myslela si, že jí chybí jen postel. „Jíst někde venku? S dítětem?“

„Něco jednoduchého. Co třeba sendviče v parku?“

Bylo to lákavé. Velmi lákavé. Ale musela odmítnout. „Obávám se, že mi dneska bude muset stačit procházka po zahradě a k jídlu něco malého na lavičce.“ I tak to bude dostatečně příjemné, pokud to bude s Patrickem. Poslední část si nechala pro sebe. „Doháním termín.“

„Práce není všechno, Jessie. Měla byste jít trochu na sluníčko.“ Narovnal se. Znovu začala dýchat. „Ale pro začátek snad bude ta zahrada stačit. Něco připravím.“

Nečekal na odpověď a vytratil se. Bylo však těžké soustředit se na práci, když se v starém tričku a džínách procházel kolem ní sem tam a vyklízel z ložnice uskladněné krabice. Nosil je dolů a Jessie uvažovala, co v nich asi je. Nevypadal jako muž, který by hromadil staré krámy.

„Můžu vám nějak pomoct?“

„Není třeba. Už to skoro je.“ Pak, jako by cítil nevyřčenou otázku, dodal: „Měl jsem to vynosit už dávno.“

„Co s tím uděláte?“

„Bella pomáhala v ženském azylovém domě. Radou a podobnými věcmi. Po její smrti jsem odvezl všechno, co tam po ní zůstalo, k sobě. Knihy, listiny a tak podobně. Budou rádi…“ Na chvíli se zarazil. „Chtěla by, aby byly její věci užitečné.“

„Určitě ano.“ Jessie se rozhlédla a očima se zastavila na vysavači. „Aspoň bych mohla vyčistit ten koberec.“

„Při nájmu, který platíte?“

„Vždycky ho můžete snížit.“

Zakřenil se. „To bych mohl. Měli bychom si o tom promluvit. Ale v pondělí, až se paní Jacobsová vrátí z dovolené, tu už normálně uklidí.“

„Paní Jacobsová?“

„Chodí sem každé ráno na pár hodin.“

„Vážně? Carenza se o ní nezmínila.“

„Carenza si nejspíš myslela, že zatímco spí, uklízí tu za ni pohádková víla,“ podotkl s ironickým úsměvem. „Tohohle pokoje se ale nikdo dlouhou dobu nedotkl.“

„Proč?“ Vyhrkla dřív, než se stačila zarazit. Viděla, že se stáhnul.

Proč? Kolikrát si pokládal stejnou otázku? Proč zrovna Bella? Proč Mary Louise? Proč on? Na to neexistovala odpověď.

Upřeně se díval na strom v zahradě, kam kdysi chtěl pověsit houpačku, i na místo, které zvolil pro pískoviště. No, Bertiemu by se možná pískoviště líbilo.

Mohl jí říct, že to byl pokoj jeho malé dcerky, ale místo toho jen zatáhl vybledlé závěsy. „Nebylo to potřeba.“ Přejel rukou po zdi. „Měl bych tu znovu vymalovat.“

„Jestli máte v úmyslu hned teď koupit kbelík barvy, tak to ne! Prosím!“

„Až změníte názor, dejte mi vědět.“ Usmál se. „Mohla byste si barvu vybrat. Nebo byste radši chtěla tapety -“

„Patricku! Žluté stěny jsou hezké. Je to prosluněné, světlé, dokonalé.“

Zvedl ruce v předstírané kapitulaci.

„Včera jste se nemohl dočkat, až se mě zbavíte,“ připomněla mu. „Proč najednou taková změna?“

„Uznávám vaši smlouvu, Jessie. Přinejmenším tu novou smlouvu.“

„Já ale nepotřebuju -“

„Novou smlouvu, která má tu výhodu, že je legální.“

„Legální? Ta, kterou mám, je na sto procent legální. Aspoň…“ Zaváhala. Něco v jeho obličeji ji varovalo, že by mohla ztratit pevnou půdu pod nohama. „Co kdybyste mi to radši vysvětlil?“

„Sarah, ta dívka v nájemní agentuře, byla Carenzina bývalá spolužačka Sarah Blakemoreová. Když jste jí telefonovala a potřebovala se rychle přestěhovat, nemohla vám agentura vyhovět. Chvíli jim trvá, než získají potřebné informace a doporučení. A tak Sarah, která chtěla pomoct kamarádce, vám dala kontakt na Carenzu a k tomu přidala kopii běžné agenturní smlouvy.“

„V agentuře o tom nevěděli?“

„Neměli o tom ani ponětí. A proto jsem připravil novou smlouvu. Najdete ji v chodbě na stolku a stačí ji jen podepsat.“

„Ale…“ Snažila se to pochopit. „Mohl jste se mě konečně zbavit.“

„Řekl bych, že máte pravdu.“

„V čem je tedy potíž?“

„Žádná potíž. Žádné podmínky. Všichni muži nejsou… no…“ Jeho pokrčení ramen naznačovalo slovo, které raději nepoužil. „Musíte někde zůstat. A já mám víc místností než potřebuju.“

„Já…“ Původně se ho chtěla zeptat, co udělá s Gradym, ale teď si to rozmyslela. Nabídl jí bydlení a dostál závazku, který na něj hodila jeho lehkomyslná neteř. Nemohla ho požádat, aby tu bydlel bez svého psa. „Děkuju, Patricku.“

„Vezmu Bertieho dolů.“ Přešel ke stolu a zvedl chlapečka z vysoké židličky. „Oběd asi za patnáct minut?“

„Hmm, ano. Tak nějak.“

Jessie dokázala za patnáct minut udělat spoustu práce. Obvykle. Teď se ale nedokázala soustředit. Nejdřív vyčistila koberec a pak zavolala bratrovi. Možná, s trochou štěstí, zvedne Kevin telefon.

Jakmile se ozval záznamník, vzdychla. „Kevine, Faye, až se probudíte, možná vás bude něco zajímat. Odstěhovala jsem se z Taplow Towers.“

Nejen tělo, ale i moje duše, uvědomila si. Zpočátku ji to mrzelo, ale teď připouštěla, že bydlet tam byla chyba. Bylo příliš snadné utéct, schovávat se před světem a lízat si rány. Patrick měl pravdu. Všichni muži nejsou jako Graeme. Přesto z toho nenechala bratra vyjít tak snadno.

„Zatím bydlím na Cotswold Street, číslo dvacet sedm. Časem ti předám účet za stěhování.“

Po chvíli dodala: „Mimochodem, Bertie je v pořádku. Možná že pokud už jste dohnali spánek, mohli byste se pro něj zastavit. Taky mám svůj život, jak víte. A až příště budete mít pocit, že potřebujete pauzu, stačí jen požádat, hmm? Udělám si čas, slibuju.“

„Život? Ona má nějaký život?“ „Zněla dost nezvykle.“ „Připadala mi skoro jako za starých časů.“ „Před Bertiem?“

„Před Graemem. Ach bože, jak rád bych tomu chlapovi zakroutil krkem. Ale spokojím se s tím, že tě políbím. Byl to skvělý nápad, Faye. Vím, jak jsi tenhle týden těžce nesla.“

„Nebylo to zas tak hrozné. Od našich líbánek jsme tolik času v posteli nestrávili.“

„Všechno dobré musí jednou skončit.“

„To je pravda, ale jelikož je Bertie v tak dobrých rukou, myslím, že to klidně můžeme ještě o hodinku nebo dvě odložit.“

„Co to děláte?“

Patrick se k ní obrátil. „Krmím Bertieho,“ odpověděl mírně. „Měl hlad. Těstoviny se sýrem. Je to tak správně, ne?“

„Ale… Jak to víte?“

„Na boku té krabice máte seznam. Buď jste přepracovaná nebo máte hroznou paměť. A pokud je dneska pátek, musí být těstoviny.“

Nabídl Bertiemu další lžíci. Bertie ji spolkl. Žádné plivání, žádný povyk. V tomhle je Patrick mnohem lepší než já, ocenila ho Jessie v duchu.

„Udělám mu tedy aspoň láhev.“

„Už je hotová. Chladí se.“

„Koukám, že jste odborník,“ usmála se.

„To je diskutabilní, ale několik jednoduchých instrukcí snad přečíst dokážu. Takže tu přestaňte poletovat jako nervózní vosa, klidně se posaďte a najezte se.“ Nalil jí skleničku vína.

„Tak dobře,“ podvolila se. Přesto váhala. Pod stolem u zahradní lavičky, na které Patrick seděl, si všimla Gradyho. Ležel a hlavu měl položenou na trávě. Krátce stočil oči jejím směrem, zívl a znovu je zavřel.

Patrick si všiml její nejistoty a trochu se posunul.

„Vezmu si jeho hlavu a vy můžete mít ocas.“

„Díky.“ Opatrně se posadila na hranu lavičky, zvedla skleničku a usrkla víno. „Ve srovnání s Carenzou jako mojí bytnou jste obrovské vylepšení.“

„I navzdory psovi?“

„Pes… nebo kocour…“ Lokla si podruhé, aby přestala myslet na svoje kotníky a nutkání ucuknout. „Mám si Bertieho vzít?“

„Ne, už jsme skoro hotoví.“ Zkušeně lžící zachytil skapávající jídlo a vsunul ho dítěti do pusinky. „Kolik mu je?“

Nervózně cukla rukou, jakmile jí vedle lýtka mávl Grady ocasem, a polila si vínem sukni. Patrick jí podal ubrousek a Jessie vysoušela skvrnu a přitom si pevně připomínala, že ocas nekouše. „Šest měsíců, plus minus několik dní.“ Vzala si chlebíček. „Hmm, je to dobré. Jste vyloženě domácký typ.“

„Na mužského? Kdybych se takhle vyjádřil o vaší šikovnosti s počítačem, obvinila byste mě z toho, že se chovám povýšeně.“

„Jste dlouho sám? Žádná rodina? Bratři? Sestry?“ zeptala se rychle, aby ho přenesla od myšlenek na jeho bývalou manželku.

„Mám sestru Leonoru. Je to Carenzina matka a je rozvedená. Moje matka je v důchodu a žije ve Francii. Otec je mrtvý.“

„Byl taky právník?“

„Jako celá naše rodina. Matka, otec, teta…“ Nastala pauza, kterou si Jessie v duchu zaplnila. Jeho manželka. Taky byla právnička. Takže takhle pomáhala těm ženám v azylovém domě. Radou.

„Carenza bude bezpochyby následovat matčiny kroky a připojí se k rodinné tradici,“ pokračoval po chvíli. „Pokud se jí ovšem podaří udělat reparát na nějaké slušné známky.“

Vyškrábl z misky poslední zbytky Bertieho oběda. „A co vy? Kde máte rodiče?“

„Jsou na cestě kolem světa. Otec před několika měsíci skončil s obchodováním, prodal živnost a z oslavy důchodu odjel i s mámou rovnou na letiště. Teď by měli být v Číně.“ Chystala se vstát. „Dám Bertiemu láhev.“

„To chvilku počká. Za minutku to udělám.“ Položil jí ruku na rameno. Přes tenkou látku košile cítila jeho teplou dlaň a zmocnilo se jí téměř neodolatelné nutkání sklonit hlavu a přitisknout tvář k jeho prstům.

Podívala se na něj, vyděšená silou pocitů, které jí proudily. Zatajení dechu, horká vlna touhy…

„Ne,“ ohradila se ostřeji, než zamýšlela, a zneklidněně ucukla. „Už jste udělal dost.“ Položila skleničku a prudce vstala.

Grady vzrušeně vyskočil a rozštěkal se. Vykřikla. Pes okamžitě lehl na Patrickův ostrý povel. „Ach bože,“ vydechla. „Omlouvám se. Nechtěla jsem… Slíbila jsem si, že se opravdu pokusím… Musíte si myslet, že jsem úplně pitomá.“

„To vůbec ne. Myslím si, že jste zažila hodně bolesti. Muž, kterému jste věřila, vás vyhodil z domu, takže se musíte spoléhat na to, že někde seženete podnájem. Jste unavená a přepracovaná a navíc se statečně snažíte přemoct svůj strach z Gradyho.“

Jessie zapomněla na psa u svých nohou. „Jak to všechno víte?“

Pokrčil rameny. „Rád bych předstíral, že mám nějaké zvláštní schopnosti, ale pravda je prozaičtější. Dnes ráno jsem zašel do Taplow Towers a vrátný mi všechno vysvětlil.“

Civěla na něj a nemohla tomu uvěřit. „Vy jste se na mě tajně vyptával…“

„To nebyl můj záměr.“ Chtěl ji vzít za ruku, ale odtáhla se. „Vážně, Jessie. Chtěl jsem jen jednu informaci, to je všechno. Doufal jsem, že budu moct vyvinout tlak na Bertieho otce, aby vám finančně pomohl k vlastnímu slušnému bydlení. Byla byste překvapená, co takový dopis od právníka někdy udělá.“

Jessie na něj beze slova zírala. Nebyla si jistá, jestli to myslel jako laskavost nebo to měla být snaha, jak ji odsud co nejdřív vystěhovat. Konečně ze sebe vypravila: „Kdybyste se zeptal, řekla bych vám to sama.“

„Na tom nezáleží, Jessie. Zůstanete tady. A můžete tu bydlet, jak dlouho budete chtít.“

„V nájemní smlouvě stojí tri měsíce.“

„Můžete ji prodloužit, pokud nenajdete něco, co by se vám opravdu líbilo. Není to tak snadné.“

Zmateně si ho prohlížela. Jestli mu vrátný všechno vysvětlil, proč neměl Patrick vztek, že ho nechala při vědomí, že je Bertieho matka?

„Nezlobíte se?“

„Proč? Vyhodili vás z bytu. Nechali vám na krku dítě.“

„Já vím, ale měla jsem vám říct pravdu dřív. Udělala bych to, ale bála jsem se, že byste trval na tom, abych odešla.“

„Za koho mě považujete?“ Byl očividně dotčený „Ten chlap vás v tom docela bezohledně nechal.“

Jessie zčervenala. Nejenže tedy ví o tom, že jsem mu lhala, ale zjistil i všechno o Graemeovi. A já se bála použít veřejně přístupné informace po internetu!

„Omluvte mě,“ řekla odměřeně. „Vezmu Bertieho nahoru.“

„Opravdu jsem vám chtěl pomoct,“ snažil se ji zadržet.

Prudce se obrátila a vyrazila k domu. Grady vyběhl za ní. „Zůstaň!“ vyštěkla a pes okamžitě poslechl. V hlavě jí stále vířily zběsilé myšlenky, když na ni Patrick zavolal:

„Co ta procházka, slečno Hayesová?“

Obrátila se. „Teď na ni nemám náladu.“

„Jen jsem se zeptal,“ odpověděl mírně. „Pro případ, že bych měl odvolat tu postel.“

Jessie si ho měřila planoucím pohledem. K jejímu úžasu se Patrick Dalton smál. „Jestli ji zrušíte, pane Daltone, zaručuju vám, že v nejbližší době budete spát na pohovce.“

„Ano, madam,“ přisvědčil. Než ale doběhla nahoru, zdálo se jí, že ji i na schodech provází jeho smích.

Když přivezli nábytek, pracovala. Odhodlaně ignorovala ruch na schodišti, odmítla se ohlédnout, i když zaslechla cizí ženský hlas, neprojevila nejmenší zájem a ani nenabídla pomoc.

„Hotovo, Jessie. Chcete si to překontrolovat?“

Stál ve dveřích nejmíň minutu.

A věděl, že o něm ví.

„Jsem si jistá, že to bude fajn.“

„Možná byste se měla přesvědčit, že vám ta matrace vyhovuje.“

„Jestli ne, můžete na ní spát vy.“

„Odolám pokušení zeptat se, jestli to má být pozvání…“

Civěla na něj.

„Už jen řeknu, že kdyby se vám na ní neleželo pohodlně, není ještě pozdě ji vyměnit. Takže se na ni buďto podívejte, nebo si to s ní užijte,“

Vzdychla. „Tak dobře. Když na tom trváte.“

Protáhla se kolem něj do svého nového pokoje. Na prahu se zastavila.

Místnost se úplně změnila. Kolem okna vlály nové, mechově zelené závěsy, postel i prádelník byly ve francouzském stylu, povlečení příjemně svěží.

Muž, jenž nábytek přivezl, a žena, která podle všeho navrhla dekorační látku, pověsila závěsy a převlékla postel, stáli stranou a čekali na Jessiin souhlas.

„Patricku, nevím, co říct.“

„To znamená, že se jí to líbí,“ řekl muž sebejistě.

„Radši bych to slyšel od té dámy,“ usmál se Patrick a pokynul k posteli.

Rukou vyzkoušela matraci. „Vypadá to dobře.“

„Neměla byste si lehnout a přesvědčit se?“

Byla v pokušení. „Možná.“ Odkopla boty, posadila se na hranu postele a pak se na ni natáhla. „Úžasné,“ vydechla a spojila ruce pod hlavou na polštáři. „Pozvala bych vás, abyste si to zkusil, ale pak byste si to možná chtěl vyměnit.“

Posadil se na druhou stranu postele a pak se natáhl vedle ní. Jessii se rozbušilo srdce. „Máte pravdu,“ zakřenil se. „Necháme si ji,“ prohlásil a aniž by vstal, podepsal přebírací listinu a vytáhl z kapsy spropitné.

„Až budete odcházet, zavřete prosím dveře?“ požádal odcházející dvojici.

O minutku později bouchly vchodové dveře a rozhostilo se ticho. Jessie slyšela pouze vlastní bušící tep. Konečně pronesla: „Nemusel jste se tak obtěžovat, Patricku. Potřebovala jsem jen postel na pár týdnů, nic víc…“

„Skladovala byste svoje věci ve dvou kufrech, co?“

„No… Možná ne,“ připustila nejistě.

Nepřestával se dívat na strop se stejným soustředěním, jaké by se hodilo spíš do Sixtinské kaple. „Jestli tu chcete zůstat, měla byste mít pohodlí.“

Jak si kdy mohla myslet, že je Graeme pohledný? Ve srovnání s mužem vedle ní byl jen hezký. Všechno na povrchu, nic uvnitř. Sevřela dlaněmi povlečení, aby se zbavila pokušení dotknout se Patrickovy tváře, zavadit o jeho rty… „Takhle se mě nikdy nezbavíte,“ prohodila rychle.

„Že ne? Možná si začínám zvykat, že tu jste.“ Pohlédl na ni. „Třeba se vás ani nechci zbavit.“

Její srdce, které do té doby tlouklo hlasitě ale pravidelně, se divoce rozběhlo. „Nejsem domácí typ. Neumím vařit…“

„Ani sojový karbanátek?“ Jeho hlas byl jemný jako hedvábí. Bylo na čase se pohnout.

„Ten zvlášť ne,“ vypravila ze sebe.

„Proč ne? Máte ho ráda, ne?“ dobíral si ji.

„Samozřejmě že ano, ale pro jednoho…“ chvatně se nadechla, „nemá smysl vařit.“

„A s Graemem?“

Zavrtěla hlavou. „Většinou jsme jedli v restauraci. Já měla moc práce a on nemohl… nebo nechtěl… se tím obtěžovat.“ Proč taky? Když to mohla udělat za něj?

„Moje matka vždycky říká, že je chyba věřit chlápkovi, který se o sebe nedokáže postarat,“ prohodil. „Nikdy si nemůžete být jistá, co opravdu sleduje. Chtěl vás jen pro sebe? Nebo potřeboval někoho, kdo ví, jak otevřít plechovku?“

„Máma tvrdí, že mužského nejlíp poznáte podle toho, jak se chová, když ztratí kufr, na procházce začne pršet nebo vám od svíček chytne vánoční stromeček,“ pousmála se. „Bohužel ztracený kufr a svíčky se nevyskytují tak často, aby se daly použít k určení charakteru. A my jsme na procházky nechodili.“

Obrátila se k němu. „Soběstačnost toho ukazuje mnohem víc. Vaše matka je rozumná žena.“

„Ráda mi vyprávěla. Osobně jsem si ale myslel, že je to tajný způsob, jak mě donutit, abych se naučil vařit a uklízet. Jak jste se seznámili?“

Byla překvapená, jak snadno se jí o Graemeovi mluví. I jak málo to bolí.

„Zaklepal u mě na dveře. Chtěl si jen půjčit trochu kávy, jako v té stupidní reklamě v televizi.“

Bylo to takové klišé, že měla poznat, že je to jen trik. Jeho oslnivý úsměv, úžasný střih světlých vlasů a tělo, jakým se pyšnili řečtí bohové, jí nedovolily dát dohromady souvislou větu, natož rozumnou myšlenku. „Byl to herec. Nebo to tak aspoň tvrdil. Možná se kvůli nějaké podobné roli zúčastnil konkursu. Když se teď ohlížím zpátky, mám dojem, že si svoje grimasy trénoval před zrcadlem.“

„Byl to váš soused?“ Zdálo se, že to Patricka vyvedlo z konceptu.

Svraštila čelo. „Ne. Přespával u svých známých, kteří bydleli v bytě nade mnou. Spal tam na pohovce. Mí sousedé zřejmě nechtěli, aby jim zabíral místo v obývacím pokoji zbytečně dlouho a tak, když jsem se objevila já, příhodně samostatná a s pohodlným dvojlůžkem, které jsem využívala jen napůl…“

„Hmm. Milí lidé.“

„To možná i byli. Snad ne úplně milí, ale trochu zoufalí. Chtěli se jen zbavit nevítaného hosta.“ Usmála se. „Skoro jako vy.“

„Ajéje.“

„Nemyslela jsem to tak. Omlouvám se.“ Instinktivně mu položila ruku na paži. „Ani trochu se jim nepodobáte.“

„Jste příliš štědrá.“

„To ano,“ přisvědčila hořce. „Tak to bývá, když se ženská zblázní do chlapa. Padesát liber sem, protože měl jít na konkurs a potřeboval nový sestřih. Sto liber tam, protože musel vzít svého agenta do restaurace na oběd. A tak to pokračovalo. Teprve když mi přišel bankovní výpis, zchladilo to moje nadšení. Myšlenka, že dva lidi můžou žít stejně levně jako jeden, není totiž moc pravdivá, víte?“

„Já vím.“

To nechtěla! Připomenout mu jeho ženu. „No, když jsem mu navrhla, že by mohl přispívat na živobytí, taky rychle ochladl.“

„A vaši sousedé vám nic neprozradili?“

„O tom, že to tak dělal pravidelně? Ne. Proč taky? Byli to jeho přátelé, ne moji. Proto jsem tam po tom všem nemohla zůstat. Když jsem si představila, že je budu potkávat na chodbě… Musela jsem se odtamtud dostat.“

„Já ale myslel, že jste se odstěhovala kvůli -“ Zarazil se a pokrčil rameny. „Na tom nezáleží.“

„Máte pravdu, nezáleží. Je to za mnou. Zapomenuto.“

„Jste velmi… shovívavá. Znám lidi, kteří by spáchali vraždu z mnohem malichernějších důvodů.“

„To protože jste právník. Setkáváte se s lidmi, kteří jsou na dně. Já ze sebe jen udělala hlupáka. Přiznávám, že jsem se zpočátku cítila zneužitá a znechucená. Odhodlaná už se nikdy s nikým nezaplést.“

„Ale?“ vyzvídal tiše. Přetočil se na bok a přisunul se blíž. Stále ji držel za ruku.

„Co?“

„Zní to, jako by mělo následovat nějaké ale…“

„Opravdu?“ Polkla. „Člověk musí žít, Patricku. Zapomenout na to špatné a pokračovat… Život možná není dokonalý, ale…“

Hlas se jí vytratil. Dotkl se její tváře, přejel palcem přes její rty a pak jí sklouzl prsty do vlasů a přitáhl ji k sobě, v předehře polibku, který může skončit jen tím jediným.

„Zůstaň,“ zašeptal. „Chci, abys zůstala.“

Každá buňka v těle na ni naléhala, aby řekla ano. Aby zapomněla na zdravý rozum i tvrdě nasbírané zkušenosti a zbrkle se vrhla do vody, zamořené žraloky.

Ale takhle ne. Potřebovala nad sebou získat kontrolu, uvažovat racionálně a ne emocemi, které vycházely jen ze zoufalé touhy být objímána, milována.

„Patricku…“

Políbil ji, ne na ústa, ale na čelo, a než stačila protestovat nebo litovat, vstal a přešel na druhou stranu pokoje.

„Patricku!“

Zastavil se ve dveřích. Zhoupla se z postele, přistoupila k němu a položila mu dlaň na paži. „Děkuju ti. Za všechno.“

„Není zač.“

„Pokud jde o to zůstat tady -“

„Zůstaň tak dlouho, jak budeš potřebovat,“ přerušil ji. „Kdybych ti mohl nějak pomoct s hledáním bytu nebo radou, stačí říct.“

Spustila ruku a zadívala se oknem do zahrady.

„Měla bych přestěhovat postýlku, aby ti v pokoji nepřekážela.“

Patrickovy myšlenky se však toulaly jinde. Nezáleželo mu na pokoji, ale na osobě, která ho s ním sdílela.

Měl spoustu času. Jeho tělo na něj možná naléhalo, aby si vynahradil deset let, která prožil v dobrovolném exilu, ale musel ji ujistit, že to hlavní je v jeho srdci.

„Nech to tak,“ zavrtěl hlavou. „Bertie ještě spí a ty musíš pracovat. Postarám se o to později.“

DEVÁTÁ KAPITOLA

Jessie vešla do pracovny a zavřela za sebou dveře.

Nebylo ale snadné se soustředit. Slyšela, jak Patrick přechází nahoře v podkroví a něco těžkého stěhuje. Několikrát dokonce sešel o patro níž, kde pracovala. Pokud si však naplánoval generální úklid domu, přála si, aby ho přesunul na jindy.

Civěla na obrazovku před sebou, ale myšlenky jí stále odbíhaly a nenechaly se vyrušit ani ničím tak důležitým jako byla práce.

Konečně dům ztichl, ale bylo to ještě horší. Rozloučila se s myšlenkou, že dodělá, co si předsevzala, a místo toho si několikrát zatelefonovala, aby potlačila touhu vyjít ven a podívat se, co Patrick dělá. Bylo to ale marné. Nepřestávala na něj myslet.

Patrick si otřel bradu o rameno a snažil se roztřídit svoje pocity. Lítost. Smutek nad promarněným životem.

Dotkl se bíle natřené postýlky a znovu si vybavil, co cítil, když přivezl Bellu a Mary Louise z porodnice domů. Tu hrdost, zdání nepřemožitelnosti.

Někdo zazvonil.

Kdyby šel tehdy s ní a nepracoval místo toho na novém případu, kdyby s sebou měla Gradyho…

Zvonek znovu zazvonil. Patrick naposledy přejel prachovkou po dřevěné postýlce. Už se nedalo nic změnit, jediné, co pro Bellu a Mary Louise mohl udělat, bylo žít dál vlastní život. A měl by s tím začít hned.

Když procházel kolem, Jessie vystrčila hlavu z pracovny. „Slyšela jsem zvonek,“ poznamenala neklidně a možná i trochu provinile, jako žena, kterou přistihli při čekání na tajné dostaveníčko. Zaplavila ho horká vlna žárlivosti a zatoužil, aby takhle vypadala kvůli němu.

„Někoho čekáš?“

„Ne, jen mě napadlo, že máš práci a tak třeba nemůžeš otevřít…“

„Už jsem hotový Zajdu tam. Neříkalas, že nevíš, kam dřív skočit?“

Vypadala jako zbičovaný pes.

„Jessie…“

Následovalo několik krátkých, důrazných zazvonění. Kdosi u vchodu se dožadoval okamžité pozornosti.

„Proboha, už jdu!“ Patrick se obrátil, nebezpečnou rychlostí seběhl schody a prudce otevřel. „Co je?“ vyštěkl.

Muž za dveřmi o krok couvl. Mohlo mu být kolem třiceti, měl husté vlasy, byl vysoký, sportovní typ a Patrickovi někoho připomínal.

„No tak? Co chcete?“

„Hledám Jessii.“

„Jessii?“ Odpověď byla tak nečekaná, že Patrick sám o krok couvl.

Jeho netrpělivý návštěvník si to vyložil jako pozvání, vešel do chodby a rozhlédl se, jako by doufal, že ji někde zahlédne. „Nechala mi vzkaz, že se sem přestěhovala. Byli jsme pryč, víte? Jsem Bertieho otec.“ Když se nedočkal žádné odezvy, pokračoval: „Jessie je na mě asi trochu naštvaná, co?“

Patrick nebyl žádný pruďas. Až moc často se setkával s následky násilí a vídal bolest, ale teď na to všechno rázem zapomněl. Vyhnul se napřažené ruce a místo toho popadl muže za klopy saka a celým tělem ho přimáčkl ke zdi.

„Trochu naštvaná?“ sevřel rty. „Myslíte, že je možná trochu naštvaná? Po tom všem, co jste jí udělal? Kdo si vůbec myslíte, že jste?“ Byla to čistě řečnická otázka, Patricka nezajímaly žádné omluvy. „Řeknu vám to. Jste parazit, podvodník a lhář, a jestli si myslíte, že můžete vtančit zpátky do Jessiina života a znovu ho obrátit vzhůru nohama, tak se moc pletete. Jessie teď bydlí u mě, u mě, slyšíte?“ Jeho oběť chvatně přikývla. „Nikdo… nikdo, rozumíte, už nikdy nebude zneužívat její dobroty!“

„Promiňte, ale myslím…“

„Nechci vědět, co si myslíte. Váš názor mě naprosto nezajímá. Chci jen, abyste zmizel z Jessiina života -“

„Patricku!“ Jessie se k nim přiřítila a když Patrick uviděl její výraz a slyšel naléhavý hlas, bodlo ho u srdce. „Pusť ho! Co to proboha děláš?“

Šlehl pohledem k muži, kterého tiskl ke zdi, a pak mrkl na Jessii. Z jejího půvabného obličeje okamžitě vyčetl hlubokou starost. Pokoušela si namluvit, že se přes Bertieho otce už přenesla a dala si hodně práce, aby o tom přesvědčila i Patricka, ale stačil jeden pohled a bylo jasné, že tohle pro ni nikdy neskončí. Ať už se Graeme choval jakkoli, stačilo, aby se znovu objevil a přivítala ho jako hrdinu.

„Máš mě za hlupáka?“ utrousil hořce. Pustil muže, couvl a vrazil do stolku v chodbě. Natáhl ruku, aby ho zachytil a pod prsty mu zašustila nájemní smlouva. Zvedl ji a roztrhl na dva kusy. „Páry na byt neberu,“ poznamenal, když Jessie sklapla ústa.

„Cože? Zbláznil ses ty nebo já?“

„Na to už jsem se tě jednou ptal. Je to tak tak, Jessie, ale protože tu vítáš toho marnotratníka zpátky s otevřenou náručí, řekl bych, že tu poctu vezmu na sebe.“

„Samozřejmě že ho vítám. Volala jsem mu celý týden. Přišel si pro Bertieho.“ Pak se obrátila k bratrovi. „Faye s tebou není?“

Kevin si odkašlal. „Hledá, kde by zaparkovala. A chvilku jí to trvá.“ Mrkl po Patrickovi. „Nevěděli jsme, jak nás přivítáš.“

„Pojď ke mně, ty blázínku!“ Jessie rozevřela náruč a bratra objala. „Odpočinuli jste si pořádně?“

Zakřenil se. „Nevylezl jsem z postele tři dny.“ Pak se k ní naklonil. „Co je to za gorilu?“ zašeptal.

„Gorilu?“ Představila si gorilu v právnické paruce a talárů a zachichotala se. „To je Patrick. Patrick Dalton. Nastěhovala jsem se k němu, když mě vyhodili z bytu…“ K němu? Nebylo to tak úplně přesné, ale vysvětlení počká. Obrátila se k Patrickovi. Ten na Kevina nepřestával civět, jako by mu chtěl zpřerážet všechny kosti. „Patricku, to je Kevin.“ Nepohnul se. „Můj bratr, Kevin,“ dodala.

„Tvůj bratr?“ Teď, když mu to řekla, si všiml té podoby. „Ale… tvrdil, že je Bertieho otec.“

„Ovšem. Ten vrátný ti přece vysvětlil…“ Zaváhala. „Říkal jsi přece…“

„Tvrdil, žes musela z Taplow Towers odejít kvůli dítěti. Že jeho otec i s manželkou náhle odjeli.“

„To ano. Kevin a Faye…“ Sklouzla pohledem ke Kevinovi. „Měl bys ji najít a říct jí, že sem může bez obav přijít.“

„Nebyl bych si tak jistý,“ namítl Jessiin bratr a letmým pohledem přejel po Patrickovi.

„No tak, je to hloupé nedorozumění. Vyřešíme ho nad šálkem čaje.“

Kevin počkal, až Patrick ten nápad podpoří. Jessie si sundala brýle a povzbudivě zvedla obočí. Patriek rozhodil ruce. „Samozřejmě, přijďte. Přiveďte si sem manželku. Pozvěte celou rodinu. Chovejte se jako doma. Ale na čaj zapomeňte. Teď potřebuju něco ostřejšího.“

Přitažlivá žena zamávala zpoza dveří bílým kapesníkem. „Můžu dál?“

„Faye!“ Jessie se k ní vrhla a objala ji. Pak se trochu odtáhla. „Vypadáš báječně. Ten odpočinek ti očividně prospěl.“

„Nezlobíš se?“

„No, kdyby ses zeptala dřív, neměla bych k tomu daleko. Bylo by mnohem jednodušší, kdybych mohla zůstat u vás. Nemuseli byste mi posílat všechny Bertieho věci a mě by nevyhodili z bytu.“ Faye se vyhnula přímému pohledu. Teprve teď to Jessii došlo. „Ach tak!“

„Museli jsme tě odtamtud dostat, Jess. Všechna ta tichá úctyhodnost! Sešla bys tam,“ vysvětlovala Faye. Pak, protože si stále nebyla zcela jistá kam s očima, se rozhlédla. „Je tu krásně…“ Hlas se jí vytratil a Jessie se nad ní konečně slitovala.

„To ano. Nájem je velmi rozumný a majitel domu je eso na děti…“ Střetla se s Patrickovým pohledem, ale to, co viděla, ji nijak nepotěšilo. „Běžte se podívat nahoru na Bertieho. Počkejte až uvidíte jeho zoubek…“

„Jessie?“ přerušil ji Patrick tónem, jaký zřejmě používal k výslechu nepříjemných svědků. „Vysvětlíš mi, co to k čertu všechno znamená?“

Vykročil k ní, ale Jessie vzala švagrovou za ruku a zamířila ke schodům. Cestou poplácala Kevina po paži.

„Je to na tobě, brácho. Pověz Patrickovi, cos udělal a proč. A snaž se, protože bych nerada přišla o svou nájemní smlouvu.“ Pohlédla přímo na Patricka. „Líbí se mi tu.“

Kevin se zakřenil. „Jestli je to tak, myslím, že bys to měla vysvětlit sama.“

„Jsem pro,“ vložila se Faye do řeči, popadla manžela za ruku a táhla ho ke schodům. „Nedělejte si s námi starosti. Najdeme konvici na čaj -“

„Na čaj zapomeň,“ zarazila ji Jessie. „V tomhle souhlasím s Patrickem.“ Mrkla na něj, ale nijak ji nepovzbudil. „Teď je na čase vytáhnout brandy, kterou do mě chtěl nalít při každé příležitosti.“ Ve dveřích obývacího pokoje se ještě zastavila. „Bertie je nahoře, v pokoji napravo.“

„A kuchyň dole,“ dodal Patrick. „Buďte tu jako doma.“ Pak přibouchl dveře a opřel se o ně. Mlčel.

„Brandy,“ hlesla Jessie po chvíli a vykročila pro láhev.

Vpůli pokoje ji zarazil.

„Bertie není tvoje dítě.“

Prudce se obrátila. „Já ale myslela -“

„Graeme není jeho otec.“

„Ne! Patricku -“

„Pak už mám jen jedinou otázku.“ „Jakou?“

„Co to tu na mě ksakru hraješ?“ „Cože?“

„Děláš ze sebe zoufalou osamělou matku, kterou vyhodili na ulici. K čemu to všechno?“

„Přece jsi věděl, že Bertie není můj. Říkals to. Šel jsi do Taplow Towers…“

„…kde mi řekli, že ses musela odstěhovat kvůli dítěti. Že jeho otec odjel s manželkou -“

„Myslel sis, že mám románek s ženatým chlapem?“ vykřikla pobouřeně. „Jak jsi mohl?“ Nečekala na odpověď, popadla karafu a nalila dvě pořádné dávky brandy. Rychle si lokla a zalapala po dechu.

„Jestli ti to pomůže, nevěřil jsem ani minutu, žes věděla, že je ženatý. Proč jsi mi neřekla rovnou, že Bertie není tvůj?“

„Chtěla jsem, ale…“ Zaváhala a pokrčila rameny. Shledala snazším dívat se na skleničku, kterou držela v ruce.

„Ale co?“

„Chtěla jsem ti to říct hned první ráno. Vysvětlit celou situaci.“

„Proč jsi to neudělala?“

„Protože jsi tvrdil, že kdyby nebylo Bertieho, vyhodil bys mě okamžitě na ulici.“

„Měl jsem otřes mozku a v domě nechtěnou nájemnici. Nečekala jsi, že se budu chovat rozumně, že ne?“

„Nevěděla jsem, co si mám myslet.“

Patrick si prohrábl vlasy a snažil se strávit všechny náhlé změny. Žádný Bertie. Žádné dítě. Jen Jessie.

„Nemyslel jsem to doslova. Proboha, za jakou zrůdu mě máš?“

„Měl jsi otřes mozku a tvoje neteř pronajala tvůj dům bez tvého vědomí. Nemohla jsem tušit, že pod maskou tygra bije laskavé srdce.“

„Mělas mi říct…“

„Já vím. Chtěla jsem. Ale pak jsi šel do Taplow Towers. Ten vrátný všechno věděl. Mluvil jsi s ním… Copak jsi neviděl, jak mě překvapilo, že jsi zůstal tak klidný?“

Klidný? Nebyl klidný. Rozhodně ne uvnitř. „Myslel jsem, že tě všichni opustili.“

„Ne, Bertieho opustili, na mém prahu. Kevin s Faye. Se vzkazem, že se nutně potřebují vyspat.“

„No, mám dojem, že se jim to stonásobně vrátí,“ utrousil.

„To nebyl hlavní důvod, Patricku. Copak nevidíš, jak to pro Faye muselo být těžké? Udělali to kvůli mně.“

„Kvůli tobě?“

„Řekla bych, že pokud mě chtěli vystěhovat z Taplow Towers, nemohli odvést lepší práci.“ „Ale proč by to dělali?“

„Cítila jsem se tam v bezpečí. Nikdo v domě by mi nikdy nezaklepal u dveří kvůli kávě a nezlomil mi tak srdce.“

„Tohle udělal? Zlomil ti srdce?“

„Připadalo mi to tak. Tenkrát. A co bylo horší, ztratila jsem víru v sama sebe. Zapomněla jsem, že tu máme jen jeden život a bez bolesti člověk nic nezíská. Není to tak?“

Rychlým krokem přešel místností, položil její sklenku a vzal ji za ruce. „Jessie…“

Ozvalo se klepání na dveře a za nimi se vynořila Faye. „Omlouvám se, že ruším, ale Bertie chce napít a tomu obrovskému psovi v kuchyni se nejspíš moc nelíbím.“

„Úplně jsem zapomněl…“ Patrick zamířil ke dveřím. „Půjdu ho někam zavřít.“

Jessie ho zarazila. „Vezmu si to na starost. Zůstaň tady a popovídej si s Kevinem.“

„Jsi si jistá?“

Usmála se. „Jestli tu mám zůstat, musíme si na sebe s Gradym zvyknout. Pojď, Faye.“ „Ale, Jessie…“

„Grady je hodný jako beránek,“ doplnila s mírným zakolísáním v hlase.

Její bratr se pohnul, aby ji následoval, ale Patrick ho zastavil.

„Sestra má ze psů hrůzu,“ vysvětloval Kevin.

„Já vím. Ale jestli s tím chce skoncovat, měli bychom jí dát šanci.“ Ze schodů pozorovali, jak Jessie přistoupila ke Gradymu, který před Faye střežil dveře.

„Sedni, Grady.“ Její hlas zněl tak ostře, že jen ten, kdo ji dobře znal, v něm slyšel nejistotu. Grady se posadil, pak se natáhl na podlahu a položil si hlavu na packy. „Hodný pes,“ pochválila ho. Pak se sklonila a položila mu dlaň na hlavu. „Hodný pes.“

Oba muži vydechli úlevou a vyměnili si úsměv. „Můžete se zdržet na večeři?“ zeptal se Patrick. „Bude to co dům dal, ale jste vítaní.“

„Díky. Rádi zůstaneme.“

„Moc se omlouvám, Patricku. Měla jsem ti říct pravdu hned na začátku.“ Byli v kuchyni a připravovali večeři z indického jídla, které zbylo ze včerejška, a Patrickova kořeněného hovězího se zeleninou. Kevin s Faye byli v obývacím pokoji a rozplývali se nad bystrostí svého synka. „Bála jsem se ale, že kdybys věděl, že mám Bertieho jen na pár dní, zrušil bys tu smlouvu hned.“

„Máš asi pravdu. Byla to moje první myšlenka. Jediná myšlenka.“

„Co změnilo tvůj názor?“ zeptala se po chvíli.

Polibek. Zadíval se jí do očí a usmál se. Jediný polibek.

„Můžeme nějak pomoct?“ Faye vešla do kuchyně a za ní Kevin s chlapečkem v náručí. „To je nádherný kocour,“ vydechla. Mao seděl na prahu a opatrný Grady si od něj udržoval odstup.

„Máte ráda kočky?“ zajímal se Patrick.

„Miluju je.“ Sklonila se ke kocourovi a ten její poctu vděčně přijal. „Bohužel -“

„Bertie na něm úplně visí,“ prohodila Jessie rychle a pohlédla na Patricka. Měla pocit, že jí čte myšlenky.

„Jestli na něm Bertie visí…“ Patrick z Jessie nespouštěl oči a ona přesně věděla, co se chystá říct. „…tak ho Bertie musí mít.“

„To ale…“ ohradil se Kevin přesně tak, jak jeho sestra předpokládala. Odpor ke kočkám měla celá jejich rodina.

„Trvám na tom, Kevine,“ dodala Jessie.

Její bratr těžce polkl. „Mockrát ti děkuju. Doufám, že nechceš, abych si vzal i toho psa.“

„Ne.“ I v tom měla Jessie jasno. „Mao je tu jen na přechodnou dobu a možná tě potěší, že se jeho majitelka vrátí v září.“ Podala Kevinovi misku se salátem. „Najíme se v zahradě?“

Patrick za hosty zavřel dveře. „Tak. Teď jsi tu jen ty, já a Grady.“

„Dva ze tvých nevítaných hostů odešli,“ souhlasila Jessie. „Bertie k rodičům a Mao do nového domova, dokud se Carenza nevrátí.“ Patrick mlčel. „Teď když je kocour pryč, můžeš Gradymu přinést jeho pelech z garáže.“

„Ale ty jsi tu. Mohla bys v noci dostat hysterický záchvat.“

Nadzvedla obočí. „Záchvat?“

„Třeba budeš chtít čaj, nebo něco… Před chvílí jsi nám předvedla statečnou ukázku, ale uprostřed noci… a sama…“

„Zvládnu to. Faye měla strach a mě napadlo: nebuď hloupá. Grady ti nic neudělá. A věděla jsem, že je to pravda.“

„Jestli tedy myslíš…“

Přikývla. „Dobrou noc, Patricku.“

Zdálo se mu, jako by se plavil po nekonečném oceánu a teď konečně po dlouhé době zahlédl pevnou zem. Věděl však, že je moc brzy na to, aby Jessii řekl, co cítí. Nikdy v životě si nebyl ničím jistější. Byla pravda, že ho Bertie na chvíli zmátl. Ale teď odešel a pocity zůstaly. To Jessie dodala jeho srdci novou energii a pomohla mu najít smysl života.

Poněvadž její milostná zkušenost skončila slzami, potřebovala čas a on jí ho poskytne. Byl rád, že si dal s jejím pokojem takovou práci. Má v něm všechno, co potřebuje, dokonce –

Proboha! Ta postýlka! Jestli ji uvidí, bude si myslet…

Bral schody po třech a doufal, že se možná rozhodla strávit hodinu u počítače. Ale stála vedle bílé postýlky a prsty přejížděla po nakresleném medvídkovi, který zdobil dřevěné čelo.

Zmateně k němu vzhlédla. „Kde se to tu vzalo?“

„Z podkroví. Myslel jsem, že to pro Bertieho bude pohodlnější než ta skládací postýlka.“ Pak, protože ticho bylo tíživější než slova, doplnil: „Patřilo to mojí dcerce.“ Jessie bez hnutí čekala. „Jmenovala se Mary Louise. Byla se svou matkou, s Bellou, když…“ Bezmocně mávl rukou. „Bylo jí pět měsíců.“

„Patricku, je mi to tak líto. Nevěděla jsem…“

„Šly na běžnou prohlídku na klinice. Bella nemohla Gradyho vzít s sebou a řekla: bude ti dělat společnost…“ Jessie tiše vzdychla. „Někdo z těch, co tu nehodu viděli, při vyšetřování vypověděl, že by se Belle nic nestalo, ale vrhla se před kočárek…“

„Proč jsi mi to neřekl?“

„Nemohl jsem. Moc to bolelo…“ Obrátil se k ní a Jessie ho objala. „Pořád je vidím, přeju si, aby byli někde jinde…“

Tiskla ho k sobě, naslouchala a snažila se nemyslet na to, jak kvůli Bertiemu vystěhoval věci svého mrtvého dítěte. A už vůbec nechtěla dumat nad tím, proč přinesl postýlku z podkroví a postavil ji tady. Bála se, že to ví.

„Přestěhuju ji zpátky…“

„Mně tu nepřekáží,“ přerušila ho. Doprovodila ho ke dveřím jeho pokoje. Bylo jí jasné, že ho s tíživými vzpomínkami nemůže nechat samotného. „Zůstanu tu dnes v noci s tebou.“

Pohlédl na ni. „Stává se to zvykem.“

„Všechny zvyky nejsou špatné.“ Zdálo se jí, že mu zajiskřilo v očích.

„Tedy žádný sex?“ nadzvedl obočí.

Bylo to velké pokušení.

„Jen útěchu. Můžeš to vydržet?“

Přitiskl ji k sobě. Čekal deset let, než se jeho život znovu rozběhne. Vydrží to i déle, dokud mu Jessie nebude věřit.

Nemohl usnout. Dlouhou dobu leželi vedle sebe a povídali si. Mluvil o Belle, o Mary Louise i tom, jaké to je být sám, a ona ho k sobě tiskla.

Nevyprávěla mu o Graemeovi, ale její bratr už mu všechno pověděl. Shodli se přitom na společné touze toho chlápka uškrtit, ale nakonec se rozhodli, že to nechají osudu.

Jessie se zavrtěla a přivinula se blíž. Také potřebovala útěchu. A muže, kterému mohla věřit.

Patrick byl přesvědčený, že může počkat. Týden, měsíc, rok… Čekal deset let. Zadíval se na ni a políbil ji na vlasy. Rok ne, prosím, napadlo ho.

Když se Jessie probudila, byla ještě tma. Patrick se opíral o loket a prohlížel si ji. Někdy během teplé noci odhodil tričko, takže čelila jeho nahé hrudi i mohutným ramenům. Snažila se nepřemýšlet, jaké další svršky mu možná připadaly zbytečné.

„Mýlíš se, víš to?“

Trhla sebou. „V čem?“

„Myslíš si, žes pro mě s Bertiem byla jenom jako náhražka za Bellu a Mary Louise.“

„Patricku, to je v pořádku. Chápu…“ Položil jí prst na ústa.

„Nech mě to dokončit. Nechci mezi námi už žádná další nedorozumění.“

Civěla na něj, pak pomalu přikývla.

„Zpočátku jsem to nechápal a bál se, že by to tak mohlo být. Že chci matkou a dítětem, kteří přešli můj práh, zaplnit díru ve svém životě. Byl to omyl.“

„Jak to můžeš vědět, Patricku?“

„Bertieho si odnesli domů, ale tys tu zůstala. A jsi to jediné, na čem mi záleží.“ Odhrnul jí vlasy z obličeje a pohladil po tváři. Toužil ji políbit a dokázat, že to myslí vážně. Bylo však moc brzy. Musí se rozhodnout sama. „Co Graeme? Nechceš ten přízrak vynést na denní světlo?“

Jessii se stáhl žaludek. Chvíli si myslela, že ji Patrick chce vzít do náruče a přimět zapomenout. Místo toho ji nutil, aby si vzpomněla.

„Ve srovnání s tím, čím jsi prošel, to nic není. Určitě to nestojí za to, abych na tom plýtvala časem. Proč myslíš, že bych o něm chtěla mluvit?“

„Já jsem vyčistil palubu. Vymetl pavučiny. Sbalil minulost. Cítím, že je to tak správně. Napadlo mě, že bys možná chtěla udělat to samé.“

„Už je to za mnou. Nebo chceš slyšet celou mou životní historii?“

„Jen jestli mi ji chceš říct,“ usmál se. „Taky mám svoje tajemství.“

Zamyšleně se na něj podívala.

„Když jsem vešel dovnitř a viděl tě…“

„Vešel dovnitř?“ Svraštila čelo. „Tys byl přece tady. Já jsem přišla…“ A pak jí to došlo. „Patricku! Už je mi jasné, proč jsi na sobě neměl košili.“ Snažila se odtáhnout, ale ruka na jejím stehně byla příliš těžká, než aby se pohnula. „Našla jsem ji v koši a pořád jsem věděla, že mi něco chybí. Šel jsi tenkrát rovnou do koupelny, viď? Hodils ji do koše…“

„A hrozně jsem tě chtěl.“ Sklonil se k ní a políbil ji. Něžně, jemně… možná to bylo pozvání, možná slib… Ležela v jeho náručí hodiny, ale tohle bylo jiné.

„Když ti řeknu, že jsem se zamiloval, budeš mi věřit?“

Dívala se mu přímo do očí. „Nejsi lhář jako Graeme. Vůbec se mu nepodobáš.“

„Tohle je teprve začátek.“ Znovu ji políbil. „Takže mi věříš?“

„Před týdnem bych ti odpověděla ne bez sebemenšího zaváhání.“

„A teď?“ Natáhla ruku a dotkla se jeho tváře, jeho úst. „Uvěřím ti, i když budeš tvrdit, že nebe je zelené a tráva růžová. Polib mě, Patricku.“

Jeho ústa byla něžná, láskyplná. Chtěla víc. Pootevřela rty.

„Jessie?“ vydechl chraplavě.

„Ještě jednou,“ zašeptala.

Tentokrát to trvalo déle. Byl odhodlaný ujistit ji, že jí v jeho objetí nic nehrozí. Mnohem později zvedl hlavu a zeptal se: „Na co myslíš?“

„Zeptej se mě zase ráno.“

„Jsi úplný blázen, víš to? Sotva se rozednilo a jestli je doma, bude určitě spát. A pokud je tu ona, vyděsíš ji k smrti.“

„Nemůžu si pomoct, Sarah. Tohle čekání mě ubíjí. Vždycky, když se otočím, mám pocit, že za sebou vidím Patricka. Nebo svou matku. Nemusela ses se mnou vracet.“

„Ale musela. Co kdyby tě na zbytek léta zavřel někam do cely? Co ty víš?“

„Nebuď pitomá. To by neudělal.“ Carenza strčila klíč do zámku, otevřela dveře a vyťukala kód alarmu. „Na druhou stranu bude možná lepší, když počkáš v autě. Nech puštěný motor, pokud to tak tvému smyslu pro drama vyhovuje líp. Nebudu tam dlouho.“ Lehce vyběhla po schodech a zaklepala na dveře ložnice. „Patricku?“

Neozvala se žádná odpověď. Pootevřela a nakoukla dovnitř. Chvíli jí trvalo, než identifikovala dvě postavy propletené na posteli, ale pak se zakřenila, tiše zaklapla dveře a vytratila se z domu.

„Tak co? Co říkal?“ vyzvídala Sarah, když se Carenza zabořila zpátky do sedadla.

„Nic. Spal.“

„Kvůli tomu jsme si pronajaly auto až z Francie?“ „Stálo to za to, věř mi. Jedem. Když sebou hodíme, chytneme ještě první trajekt zpátky.“

EPILOG

„Je příšerný. Co si ta Carenza vůbec myslí?“ „Nemyslí. Je zamilovaná.“

Patrick přestal přecházet po pokoji a vyjádřil hrubé mínění o mladíkovi, k němuž jeho neteř zahořela hlubokou náklonností.

„Patricku!“

„Promiň, drahoušku.“ Mrkl na manželku, pak sklonil hlavu a políbil dcerčinu ochmýřenou hlavičku. Chloe nezaujatě žvýkala jeho rameno. „Musíme něco udělat, Jessie. Carenza to nevidí, ale ten chlápek je povaleč, jen ji zneužívá -“

„Je hezký.“

„To ano. Vsadím se, že se každý večer líbá na dobrou noc v zrcadle.“

„Pochybuju, že by to musel dělat. Ale být hezký není hřích, Patricku.“

„Já vím, ale to není to hlavní.“ Zaváhal. „Mám pocit, že z ní jen tahá peníze.“

Jessie už napůl spala. Původně se přikláněla k tomu nechat věcem volný průběh, ale Patrickova poslední slova ji zcela probudila. „Řekla ti to?“

„Telefonoval mi její otec. Prý ho požádala o peníze.“

„Vážně? To muselo být prvně.“

„Přesně. Neřekla mně, protože věděla, co bych jí odpověděl.“

„V tom případě máš pravdu. Musíme něco udělat.“ Jessie se překulila z postele. „Ukaž, teď zas já. Když se hýbu, líp mi to myslí.“ Vzala Chloe do náruče a pokračovala v půlnoční procházce mezi čtyřmi stěnami. „Chudák dítě,“ povzdechla si. „Je to mrzutost, ty první zoubky, co?“

„Drahoušku, pro nás všechny je to mrzutost.“

„Máš pravdu,“ poznamenala zamyšleně. Pak se obrátila. „Možná je to odpověď.“

„Co?“

„Ten Carenzin přítel chce hlavně pohodlí. Útulný byt, tři jídla denně a žádný tlak, aby si hledal práci… Carenza ho pořád obskakuje -“

„Jessie, prosím!“

„Potřebuje poznat, co je to trocha nepohodlí,“ dodala a čekala, až ji manžel pochopí. „Dopřát mu nějakou mrzutost.“

Políbila milovanou dcerku.

Bude to těžké, zoufale těžké nevidět jejich zbožňované nemluvně, i když půjde jen o několik dní. Ale Faye to pro ni udělala.

„Snad nechceš říct…“ Slova mu odumřela na rtech. „Vážně navrhuješ, abychom Carenze nechali Chloe na prahu? Opravdu?“ Když mlčela, pokračoval: „Drahoušku, to myslíš vážně? Carrie o dětech nic neví. Jak to zvládne?“

„S obtížemi. Určitě jí nezbude čas, aby panu Úžasnému podstrojovala. Týden bez spánku, teplého jídla, žádných mimořádných laskavostí…“

„Dokážu si to živě představit. Opravdu to tak chceš?“

„Ano. A čím dřív tím líp.“

„Zítra?“

„Hned ráno. Musíme to stihnout tak, aby na sobě ještě nic neměla.“

„A kam pojedeme?“

Natáhla ruku, pohladila ho po tváři a něžně políbila. „Někam, kde nás nenajde. Kde je ticho,“ usmála se. „Někam s velkou postelí.“